Význam křtu (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Pátek, 31. březen 2006 @ 08:34:31 CEST | Ahojky Honzo,
sleduji velmi zajímavou debatu mezi Tebou a Petrem... a chtěl bych vstoupit do rozhovoru s jednou věcí... to, co se týče křtu. Já také byl křtěn, jako malé dítě a vidím tuto událost naprosto stejně, jako i bráška Petr.
Proto chceš-li být více obeznámen s tím, co vyznávám já a jak to také vidím, píši Ti zde v reakci o tomto více. Doporučuji text zkopírovat, případně vytisknout a podrobně spolu s Písmem svatým prostudovat. Máš-li i řecký překlad, bude Ti v mnohém nápomocen.
V lásce našeho Pána Ježíše Krista
Cristiano
I. Křtů učení - A
Původ historie a význam slovesa křtíti - Čtyři různé druhy křtu
V této studii se dostáváme ke třetí z velkých základních nauk ze Žd 6,1 n, která je nazvána „Křtů učení“.
Bude logické začít tuto studii, pokud to bude možné, zjištěním původního významu slova „křest“, nebo lépe slovesa „křtíti“, ze kterého je podstatné jméno „křest odvozeno.
(poznámka překladatele: vynechávám pasáž pojednávající o tom, že anglické sloveso „baptizé“ - „křtíti“ je přepisem originálního řeckého slovesa “baptizó“. Toto řecké slovo není jen náboženským technickým termínem, ale je to v řečtině všeobecně používané a známé slovo. Dále jsou v originále objasněny politické důvody, pro které v anglické Bibli -King James Version - toto slovo podobně jako slovo „bishop“ - „biskup“- „episkopos“ - nebylo přeloženo, ale bylo z řečtiny přepsáno a tím se dostalo do anglického jazyka.
V českém jazyce je situace podobná v tom, že řecké sloveso „baptizó“ , také není do češtiny překládáno, ale je nahrazováno slovesem „křtíti“, které je již technickým termínem. Sloveso křtíti vzniklo ve slovanských jazycích pravděpodobně po působení Cyrila a Metoděje. Toto slovo podobně jako slovo „křesťan“ pravděpodobně nevytvořili věřící a ve svém původním významu mělo asi poněkud hanlivé zabarvení „pokrestit“ = “pokřesťanštit“)
Nyní se obraťme ke slovu, jehož význam chceme studovat a to řecké sloveso „baptizó“, které je do češtiny překládáno slovesem „křtíti“. Řecké sloveso „baptizó“ je slovo odvozené způsobem, jakým je v řečtině odvozené mnoho slov. Sloveso vzniklo připojením přípony „iz“ k základnímu kmeni. Tedy základní sloveso je „baptó. Vložením přípony „iz“ vznikne složené slovo „baptizó“.
V řečtině při odvozování sloves přidáním přípony „iz“ k základnímu kmeni vzniká složené sloveso zvláštního kauzativního významu. To znamená, že sloveso takto vytvořené vždy znamená „dát něco udělat“ nebo „způsobit, aby se něco stalo“. Přesná povaha toho, co se má dát udělat, nebo stát, je určena významem základního jednoduchého slovesa, od něhož je jednoduché sloveso odvozeno.
Když máme toto na mysli můžeme si učinit přesnou představu o řeckém slovesu „baptizó“. Je to složená, kauzativní forma, odvozená od základního slovesa “baptó“. Je zřejmé, že abychom správně porozuměli složené kauzativní formě “baptizó“, musíme nutně nejprve nalézt význam základního slovesa „baptó“. Naštěstí v tom není žádná potíž. Tato základní forma „baptó“ se vyskytuje třikrát v řeckém textu Nového zákona. Ve všech těchto místech je význam tohoto slovesa zřejmý: „namočit, nebo „ponořit“.
Ta tři místa, Nového zákona ve kterých se vyskytuje toto sloveso “baptó“ jsou:
První v L16,24. Zde bohatec, když se trápí v pekelném ohni, volá k Abrahamovi: “Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a svlaží jazyk můj...“
Druhé místo je v J 13,26. Zde Ježíš při poslední večeři označuje svého zrádce tím, že dává učedníkům určité znamení: „Odpověděl Ježíš: Ten jest, komuž já omočené skývy chleba podám.“ Doslovnější Žilkův překlad zní: „Ten je to, kterému omočím a podám sousto.“
Třetí místo je ve Zj 19,13. Zde Jan popisuje Pána Ježíše Krista přicházejícího ve slávě v čele mstící nebeské armády (v Žilkově překladu): „Jest oblečen šatem ponořeným do krve.“
Ve všech těchto oddílech jak slovo použité překladateli, tak i textová souvislost jasně ukazují význam řeckého slovesa „baptó“. Ve všech případech znamená „něco do tekutiny ponořit a pak to vytáhnout“.
V uznávané anglické biblické příručce - v Strongově biblické konkordanci (Exhaustive Concordance of the Bible) - uvádí dr. Strong, že prvotním významem slovesa „baptó“ je „zcela pokrýt tekutinou“ - a odtud „ponořit“nebo „namočit“.
V Novém zákoně nalézáme také složeninu slovesa „baptó“, která je vytvořena řeckou předponou „en“ nebo „em“ znamenající „ve“. Tím vznikne složená forma „embaptó“, která se v řeckém textu Nového zákona vyskytuje také třikrát. Vyskytuje se u Mt 26,23; u Mk 14,20 a u J 13,26 ve druhé polovině verše. Kdo si vyhledá tato místa, snadno zjistí, že ve všech třech místech se toto složené slovo „embaptó“ překládá podobně jako prostá forma „baptó“ českým výrazem „omočit“.
Docházíme tedy k následujícímu závěru. Řecké sloveso „baptó“ - ať v prosté formě, nebo s předponou „em“ značící „ve“ - se v řeckém textu Nového zákona vyskytuje šestkrát a pokaždé je překládáno ve významu namočit. V každém případě také souvislost jasně ukazuje, že toto sloveso popisuje akci, kdy je „něco do tekutiny ponořeno a opět vytaženo“.
Když jsme takto s naprostou určitostí nalezli přesný význam slovesa „baptó“, nebude žádný problém najít se stejnou určitostí i přesný význam kauzativní složeniny „baptizó“. Jestliže „baptó znamená „ponořit něco do tekutiny a zas to vytáhnout“, potom „baptizó může logicky znamenat jedině „způsobit, aby něco bylo ponořeno do tekutiny a pak zase vytaženo“. Stručněji vyjádřeno, znamená to „dát něco namočit“.
O správnosti tohoto závěru se můžeme ujistit vystopováním slova „baptizó“ až do nejrannější historie řeckého jazyka. Ve třetím století před křesťanskou érou způsobily výboje Alexandra Velikého rozšíření řeckého jazyka daleko za zeměpisné hranice vlastního Řecka, nebo řeckých měst a komunit v Malé Asii. Tím se v novozákonní době stala řečtina všeobecně přijatým dorozumívacím prostředkem většiny lidí žijících v oblasti středozemního moře. To je řečtina, kterou je napsán Nový zákon a která linguisticky odvozuje svůj původ od čistějších forem klasické řečtiny používané původně v řeckých městech a státech v předcházejících stoletích. Většina slov používaných v novozákonní řečtině tak pochází z rannějších forem klasické řečtiny.
To platí i o slovese“baptizó, kterým se právě zabýváme. Toto slovo lze v klasické řečtině vystopovat až do pátého století před Kristem. Od té doby se souvisle pohybuje v řeckém jazyku až do 1 a 2 století našeho letopočtu. (To zahrnuje celé období vzniku novozákonních spisů.) V celém průběhu těchto šesti, nebo sedmi století si toto slovo zachovalo bez proměny základní význam: „ponořit“, „potopit“, „namočit“. Tento význam si zachovává, ať je použito doslovně, nebo obrazně.
Uvedeme několik příkladů jeho použití v tomto období:
V Pátém, nebo čtvrtém století používá „baptizó“ Platón o mladém muži, který byl „ponořen„ do duchaplných filosofických disputací. (Pozn. překladatele: slova citovaná z řecké literatury nejsou vyhledávána v českých překladech, ale jsou přeložena z anglického textu.)
V dopisech Hypokratových (zařazených do 4 století před Kristem)je „baptizó „ užito o lidech „potopených do vody a o houbách „namočených“ ve vodě.
V Sepulgatině (tj. řecký překlad Starého zákona zařazený do druhého, nebo prvního století před Kristem) je „baptizó“ užito ve 2 Kr 5,14, když Náman sestoupil a sedmkrát se „pohřížil“ v Jordánu. ( V této pasáži je ve 14 verši užito slova „baptizó, ale v 10 verši, který je překládán „umyj se“ je jiné řecké slovo). „Baptizó tedy znamená výhradně „ponořit se“, ne pouze „umýt se“ bez ponoření.)
v prvním století před Kristem, nebo po Kristu použil Strabón „baptizó“ k popisu lidí, kteří neumí plavat a jsou „ponořeni“ pod hladinu. (Autor zde zachycuje rozdíl, proti dřevěným kladám, které na hladině plavou.)
V prvním století po Kristu použil Josefus obrazně „baptizó“, když mluvil o muži, který „vnořil“ meč do vlastního hrdla a o tom, že Jeruzalém se vnitřními rozpory „ponořil“ do nevyléčitelné zkázy. Je zřejmé, že takové obrazné používání slova je možné pouze tehdy, když je jeho doslovný význam jasný a pevný.
V prvním či druhém století používá Plutarchos „baptizó“ dvakrát k popisu toho, jak nejprve člověk a potom figura modly byli „potopeni do moře.
Z této stručné jazykové studie je vidět, že řecké slovo „baptizó“ mělo vždy jediný jasný a určitý význam, který se nikdy nezměnil. Od klasické řečtiny novozákonní podrželo tentýž základní význam: „dát něco ponořit“ - „namočit“ něco pod hladinu vody, nebo jiné tekutiny.“ Ve většině případů toto ponoření není trvalé, ale dočasné.
Troufám si říci, že kdokoli s odpovídající jazykovou kvalifikací by zevrubně prozkoumal tuto otázku, musel by dojít jen k jedinému závěru: přední význam slova „baptizó“ jak v Novém zákoně, tak i kdekoli jinde je „dát něco ponořit“.
Tato krátká analýza slova „baptizó“, který je v českém znění Nového zákona překládáno slovem „křtíti“, vysvětluje dva charakteristické znaky, které nacházíme ve všech místech, kde se toto slovo v Novém zákoně vyskytuje. Každý křest - jako prožitek- je úplný a představuje přechod. Úplný je v tom smyslu, že zahrnuje celou osobnost toho, kdo je křtěn a představuje přechod, nebo přenesení z jedné životní oblasti do nové, do které nikdy předtím nevstoupil.
Křest může být tedy přirovnán k otevření a zavření dveří. Člověk při křtu prochází dveřmi, které jsou mu tímto křtem otevřeny, z oblasti staré známé, do něčeho nového a neznámého. Potom se dveře za ním zavřou a uzavře se každá cesta zpět do starých způsobů a starého života.
XXX
Když máme na zřeteli obraz, který jsme si o povaze křtu učinili, vraťme se ještě k místu, kde je křest uveden jako jedna ze základních nauk křesťanské víry, k Žd 6,2. Shledáváme, že slovo křest je zde uvedeno v množném čísle: „křtů učení“ nikoli „křtu učení“. To ukazuje, že úplné učení křesťanské víry obsahuje více než jeden typ křtu. Na základě tohoto závěru shledáváme, že se na stránkách Nového zákona skutečně mluví na různých místech o čtyřech různých typech křtu. Zde jsou tyto křty v pořadí, ve kterém jsou zjeveny v Novém zákoně:
Nejprve křest, který kázal a prováděl Jan Křtitel. Křest ve vodě, který byl přímo spojen se zvěstováním a prožíváním pokání. Tento typ křtu je popsán v Mk 1,4: „Křtil Jan na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů.“
Druhý je typ křtu, který není v N.z. označován žádným dalším slovem a který bychom mohli nazvat křtem utrpení. O tomto křtu mluví Ježíš v L 12,50: „Ale křtem mám křtěn býti, a kterak jsem soužen, dokud se nevykoná!“ Také je o něm zmínka v u Mk 10,38. Zde je zaznamenána žádost synů Zebedeových, aby měli výsadu sedět s Kristem na jeho pravici a levici v jeho slávě. Na tuto žádost Ježíš odpovídá otázkou: „Nevíte, zač prosíte. Můžete-li píti kalich, kterýž já piji, a křtíti se křtem, kterýmž já se křtím?“ Je jasné, že zde Ježíš mluví o tom, co měl na své cestě kříže podstoupit, o utrpení do kterého musela vejít celá jeho bytost -duch, duše i tělo - aby podle uložené vůle Otcovy vzal na sebe vinu za hřích celého světa a pak svým zástupným utrpením zaplatil požadovanou cenu na odčinění hříchu. Těmito slovy Ježíš ukázal svým učedníkům, že naplnění jeho plánu s jejich životy bude od nich v pravý čas od nich také požadovat úplné vydání celého jejich bytí do Božích rukou - a bylo-li by to potřebné, i pro utrpení smrti.
Třetí typ křtu zjevený v Novém Zákoně je, křesťanský křest ve vodě. O něm mluví Kristus v Mt 28,19, kde svým učedníkům říká: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. Prvním znakem, který odlišuje křesťanský křest od křtu Jana křtitele, je to, že křesťanský křest má být prováděn v plném jménu a autoritě trojjediného Boha - Otce, syna a Ducha svatého. Při Janově křtu tomu tak nebylo.
Čtvrtým typem křtu je křest v Duchu svatém. Ve Sk 1,5 Ježíš o tomto křtu mluví a pečlivě ho odlišuje od křtu ve vodě. Říká svým učedníkům: „Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech.“ Ačkoli kralický překlad používá 7. pádu - „pokřtěni Duchem svatým“ v původním řeckém textu je použita předložka „v“ - „pokřtěni v Duchu svatém“. V celém řeckém textu Nového zákona jsou se slovem „pokřtít“ spojovány pouze dvě předložky: „v“ a „do“(nebo ku). To je v plném souladu s naším závěrem o doslovném významu slova „pokřtít“ - „dát namočit“ nebo „ponořit“. Ve Sk 1,8 Ježíš zjevuje hlavní cíl křtu v Duchu svatém. Říká: „Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové...“Křest v Duchu svatém je tedy předně nadpřirozeným vybavením mocí z výsosti ke svědectví o Kristu.
Na závěr můžeme ještě jednou shrnout čtyři typy křtu: první, Janův křest ve vodě ku pokání; druhý, křest utrpení; třetí, křesťanský křest ve vodě ve jméno Otce i syna i Ducha svatého; čtvrtý, křest v Duchu svatém, nadpřirozené vybavení mocí z výsosti.
V našich následujících studiích budeme zkoumat, co učí nový zákon o těchto typech křtů. Křest utrpení, který patří k pokročilejší úrovni duchovního života, přesahuje rámec těchto studií, které už titulem „základy“ naznačují, že jsou záměrně omezeny na základní nauky a zkušenosti křesťanské víry. Proto se dále tímto typem křtu nebudeme zabývat. V dalších studiích soustředíme svoji pozornost na křest Janův, na křesťanský křest ve vodě a na křest v Duchu svatém.
I. Křtů učení - B
-Křest Janův :pokání a vyznání
Je pravděpodobně mnoho křesťanů, kterým není zcela jasný rozdíl mezi křtem Jana Křtitele a křesťanským křtem. Bude tedy užitečné začít studium těchto dvou forem křtu tím, že se obrátíme ke knize Sk 19,1-5, kde tyto dva typy křtu stojí vedle sebe a je jasně vyzdvižen jejich rozdíl:
I stalo se, když Apollo byl v Korintu, že Pavel prošed vrchní krajiny, přišel do Efezu, a nalezna tu některé učedlníky, Řekl k nim: Přijali-li jste Ducha svatého, uvěřivše? A oni řekli jemu: Ba, aniž jsme slýchali, jest-li Duch svatý. On pak řekl jim: Načež tedy pokřtěni jste? A oni řekli: Křtěni jsme křtem Janovým. I řekl Pavel: Jan zajisté křtil křtem pokání, pravě lidu, aby v toho, kterýž měl po něm přijíti, věřili, to jest v Krista Ježíše. Kteříž pak toho uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše.“
Zde v Efezu se Pavel setkal se skupinou lidí, kteří se mu představili jako „učedníci“. Nejprve je Pavel pokládal za učedníky Kristovy, tj. křesťany, ale při bližším zkoumání shledal, že byli pouze učedníky Jana Křtitele. Slyšeli a přijali Janovo kázání o pokání, přijali i s tím spojenou formu křtu. Do té doby však neslyšeli nic z evangelia soustředěného na život, smrt i vzkříšení Ježíše Krista, ani o křesťanské formě křtu, která je přímo spojená s přijetím tohoto evangelia. Když jim Pavel vysvětlil zvěst evangelia, přijali ji a byli znovu pokřtěni, tentokrát jak říká písmo - “ve jménu Pána Ježíše“.
Tato událost jasně ukazuje, že křest Janův a křesťanský křest jsou naprosto odlišné jak ve své podstatě, tak i ve svém významu. Jakmile byla jednou služba Janova ukončena a nastalo období evangelia, křest Janův již nebyl přijímán za rovnocenný křesťanskému křtu, nebo za jeho náhradu. Naopak se od těch, kteří byli pokřtěni křtem Janovým, žádalo, aby se dali znovu pokřtít úplným křesťanským křtem.
Když se nyní vrátíme k Mk 1,3-5, nalezneme souhrn Janova kázání a služby i způsob křtu, který s tím byl spojen: “Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Křtil Jan na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. I vycházeli k němu ze vší krajiny Židovské i Jeruzalémští, a křtili se od něho všichni v Jordáně řece, vyznávajíce hříchy své.“
V Boží prozřetelnosti sloužila Janova služba dvěma hlavním cílům: za prvé, měla připravit srdce lidu izraelského na příchod a zjevení jejich dlouho očekávaného Mesiáše, Ježíše Krista; za druhé, měla zajistit přechod mezi obdobím Zákona a proroků, které bylo uzavřeno právě Janovou službou a obdobím evangelia, které započalo přibližně po třech letech jako výsledek smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Pro naplnění obou těchto cílů byla potřeba Janovy služby jen krátká a dočasná. Nezakládala nějaké vlastní období (dispenzaci), ale byla přechodem mezi dvěma obdobími.
Ve svém kázání a ve své službě kladl Jan na lid dva hlavní požadavky: pokání a veřejné vyznání hříchů. Ty, kteří byli ochotni splnit tyto podmínky, pak Jan pokřtil v řece Jordánu na veřejné svědectví, že činili pokání ze svých minulých hříchů a že se rozhodli žít lepší život.
U Mk 1,4 stojí: „Křtil Jan na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů.“ To je v souladu se slovy samotného Jana u Mt 3,11: „Já křtím vás vodou -nebo doslova “ve vodě“ - ku pokání,“. Vidíme tedy, že Janův křest byl ku pokání a k odpuštění hříchů. Je nanejvýš důležité si ujasnit a zafixovat význam předložky “k“, když je tímto způsobem použita po slovese „křtíti“.
Evidentně to neznamená, že by ti, kdo byli Janem křtěni, vstupovali do zkušenosti pokání a odpuštění hříchů pouze potom, co byli pokřtěni. Naopak když k Janovi přicházelo mnoho farizeů a saduceů, aby je pokřtil, odmítal je křtít a vyžadoval, aby dokázali opravdovou změnu svých životů předtím, než je pokřtí. To je zaznamenáno u Mt 3,7n: „Uzřev pak mnohé z farizeů a z saduceů, že jdou k jeho křtu, řekl jim: Pokolení ještěrčí, i kdo vám ukázal, kterak byste utéci měli budoucího hněvu? Protož čiňte ovoce hodné pokání.“ Namísto „ovoce hodné pokání“uvádí jiný překlad „ovoce odpovídající změně života“. Jinými slovy Jan od nich žádal: Dříve než mně požádáte, abych vás pokřtil, dokažte svými činy, že se vaše životy opravdu změnily.“
Je tedy zřejmé, že Jan od těch, kdo k němu přicházeli pro křest, vyžadoval, aby dokazovali ve svých životech pokání a odpuštění hříchů před tím, než je pokřtil. Rozhodně si tedy nemůžeme myslet, že výraz “křest ku pokání a k odpuštění hříchů“ ukazuje, že by ty dvě vnitřní zkušenosti pokání a odpuštění měli následovat až po vnějším aktu křtu. Kontext spíše ukazuje, že vnější čin křtu sloužil jako viditelná pečeť a potvrzení, že křtěnec již prošel pokáním a odpuštěním. Takto křest sloužil jako vnější pečeť, dávající jistotu o vnitřní proměně, která již nastala.
Jasné porozumění této věci je velmi důležité, protože tento výraz „pokřtít k“, nebo „do“ (v kralickém překladu „ve“ +4.pád) se opakuje ve dvou dalších oddílech Nového zákona, jednou ve spojení s křesťanským křtem ve vodě a jednou ve spojení se křtem v Duchu svatém. V každém případě pak musíme toto spojení chápat ve stejném významu, v jakém se nám ukázalo na případu Janova křtu. K této otázce se ještě vrátíme později, až budeme podrobněji zkoumat ony dva oddíly.
Vraťme se k Janovu křtu. Jeho účinky můžeme shrnout následujícím způsobem. Ti, kdo upřímně přijaly Janovy podmínky, skutečně prožívaly pokání a odpuštění, což se projevilo změnou jejich životů k lepšímu. Přesto co do své povahy byly tyto zkušenosti podobny službě Janově, která je vypůsobila: byly v podstatě přechodné. Ti, kteří byli Janem pokřtěni, nedosáhli stavu zůstávajícího pokoje a vítězství nad hříchem, kterého je možno dosáhnout jedině skrze plné evangelium Ježíše Krista, ale jejich srdce byla připravena přijmout evangelium a odpovědět na ně, až jim bude zvěstováno.
XXX
Nyní obraťme se od přechodného k trvalému; od křtu Janova k plnému křesťanskému křtu, který ustanovil sám Kristus jako nedílnou součást evangelia. K uvedení do křesťanského křtu nám nejlépe poslouží oddíl písma, který popisuje křest Pána Ježíše Krista. Nalézáme ho v Mt 3,13-17: „Tehdy přišel Ježíš od Galilee k Jordánu k Janovi, aby také pokřtěn byl od něho. Ale Jan zbraňoval mu, řka: Mně jest potřebí, abych od tebe pokřtěn byl, a ty pak jdeš ke mně? A odpovídaje Ježíš, dí jemu: Dopusť tak; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost. Tedy dopustil jemu. A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil ihned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sestupujícího jako holubici a přicházejícího na něj. A aj, zazněl hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“
V souvislosti s tímto popisem si předně musíme ujasnit, že ačkoliv byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem, způsob tohoto křtu nebyl vůbec na stejné úrovni jako u jiných lidí, které Jan křtil. Jak jsme již ukázali, měl Janův křest na lidi dva hlavní požadavky: pokání a vyznání hříchů. Ježíš Kristus však nikdy neučinil žádný hřích, který by potřeboval vyznat, nebo z něhož by se měl kát. Proto mu vůbec nebylo zapotřebí, aby byl Janem křtěn stejným způsobem jako ostatní lidé, kteří k Janovu křtu přicházeli.
Jan sám tuto skutečnost uznává, protože ve čteném oddíle v Mt 3,14 říká: „Já mám od tebe křtěn býti a ty pak jdeš ke mně?“ Ale Ježíš v následujícím verši odpovídá: „Nechej nyní, neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“
V této Ježíšově odpovědi nalézáme jednak důvod, proč Ježíš sám byl křtěn a také pravý význam pravého křesťanského křtu, jak se liší od dočasného způsobu křtu, kterým sloužil Jan. Ježíš nebyl Janem pokřtěn jako vnější důkaz, že činil pokání ze svých hříchů; neboť on neučinil žádný hřích, ze kterého by se mohl kát. Naopak, jak vysvětlil sám Ježíš, byl pokřtěn, aby „plnili všelikou spravedlnost“ - nebo doslovněji „doplnili celou spravedlnost“. Podobně jako v mnoha jiných aspektech svého života své služby i zde Ježíš uváženě a vědomě zakládá vzor jednání, určený k tomu, aby ho všichni jeho učedníci následovali. Tím, jak se nechal Janem pokřtít, dal uváženě příklad a vzor křtu, ve kterém chtěl být následován všemi křesťany.
Je to v plném souladu se slovy apoštola Petra v 1Pt 2,21n.: „Neboť k tomu i povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abyste následovali šlépějí jeho. Který hříchu neučinil aniž jest nalezena lest v ústech jeho.“
To potvrzuje, co jsme již řekli: Ježíš se nedal Janem pokřtít proto, že činil pokání ze svých hříchů. Naopak, Petr říká, že Ježíš hříchu neučinil, aniž jest nalezena lest v ústech jeho.“ Tím však, že se dal takto pokřtít, zanechal příklad všem křesťanům, aby následovali šlépějí jeho.
S tímto na mysli se vraťme k důvodu, který u Mt 3,15 uvádí Ježíš pro svůj křest: „Dopusť tak; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ Tato slova prozkoumejme zevrubněji.
Abychom tomu co nejjasněji porozuměli, rozdělme tento důvod do tří částí: první částí je slůvko „tak“, druhou částí je spojení „sluší na nás“ a třetí je závěrečná část „abychom plnili všelikou spravedlnost“.
Nejprve slůvko „tak“, nebo přesněji „takto“ nebo „tímto způsobem“. Svým příkladem Ježíš ustanovil vzor pro způsob, nebo metodu křtu. Ježíš nebyl pokřtěn jako dítě. U Luk 2,22 čteme, že když byl Ježíš ještě dítětem, jeho rodiče „přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili Pánu“. V tom není žádná myšlenka ani náznak křtu. Ježíš nebyl pokřtěn, dokud nedospěl věku takového porozumění, že věděl co dělá i proč to dělá.
Další poznámku, která mluví o způsobu křtu, nalézáme u Mt 3,16: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil ihned z vody.“ Prostou logickou dedukcí vidíme, že aby mohl Ježíš z vody vystoupit, musel nejprve ke křtu do vody sestoupit. Ve spojení s jasným doslovným významem slovesa přeloženého „křtíti“ (o kterém jsme již uvažovali) nezůstává místo pro pochyby o tom, že Ježíš se při svém křtu dal Janem úplně ponořit do vod Jordánu.
Přejděme nyní ke druhé části důvodu, který Ježíš pro svůj křest uvedl: „sluší na nás“. Výraz „sluší“ naznačuje, že být pokřtěn je něco, co těm, kteří budou následovat Krista, sluší, neboli náleží; je to něco, co pro ně určil Bůh. Není to přikázání zákona takové jako přikázání vložená na Izrael Zákonem Mojžíšovým, ale je to pro křesťany nejpřirozenější a náležitý výraz upřímného a opravdového učednictví. Množné číslo „sluší na nás“ nám ukazuje, že se Ježíš s pohledem upřeným k budoucnosti ztotožňuje se všemi věřícími, kteří ho tímto ustanoveným činem víry a poslušnosti budou následovat.
Konečně se dostáváme k závěrečné části: „abychom plnili všelikou spravedlnost“. Jak jsme si již ukázali, Ježíš se nedal křtít na důkaz, že vyznával svoje hříchy a činil pokání z nich. On nikdy nehřešil a byl vždy dokonale spravedlivý. Tato spravedlnost byla v prvé řadě trvalým vnitřním stavem jeho srdce. Ale tím, že se nechal pokřtít, Ježíš naplnil, nebo doslovněji: doplnil - tuto vnitřní spravedlnost vnějším aktem poslušnosti vůle svého Nebeského Otce. A právě tímto vnějším aktem poslušnosti a oddání Bohu ve skutečnosti vstoupil do činného života služby, kterým naplnil plán Boha Otce.
Stejně je tomu tak se křtem pravých věřících křesťanů. Nejsou pokřtěni pouze proto, že jsou hříšníci, kteří své hříchy vyznali a činili z nich pokání. Kdyby tomu tak bylo, vrátil by se křesťanský křest zpět na úroveň křtu Janova. Je pravda, že křesťané vyznali své hříchy a činili pokání. Bez toho by vůbec křesťany nebyli, ale došli za pokání k něčemu mnohem plnějšímu a většímu, než bylo vůbec možné těm, kdo slyšeli pouze kázání Janovo a jím byli pokřtěni. V Ř 5,1 čteme: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista,“. Praví křesťané nejenom vyznali hříchy a činili pokání, ale nadto vírou v zástupnou smírčí smrt a vzkříšení Ježíše Krista dosáhli ospravedlnění, tzn. byli učiněni spravedlivými. Na základě jejich víry jim Bůh přičetl spravedlnost samého Krista. A toto je důvod proč se dávají křtít: nejen jako důkaz, že vyznali hříchy a činili pokání, ale aby „plnili - doplnili - všelikou spravedlnost“, tzn. aby vnějším aktem poslušnosti doplnili vnitřní spravedlnost, kterou již vírou přijali do svého srdce. Toto vysvětlení nám ukazuje, jak pravá povaha a význam křesťanského křtu jsou naprosto jiné, než u křtu, který kázal Jan. Také můžeme nyní pochopit, proč apoštol Pavel nepřijal křest Janův u těch, kdo chtěli být pravými křesťany, ale proč je nejprve poučil o plné pravdě evangelia o Kristově smrti a vzkříšení a pak trval na tom, aby byli pokřtěni ještě jednou plným křesťanským křtem.
Nyní můžeme shrnout rozbor důvodu, který udal sám Ježíš proto, aby byl pokřtěn. Slovíčkem „tak“ Ježíš uvedl způsob, nebo metodu křtu: sestoupit do vody a vyjít z ní. Výrazem „sluší na nás“ Ježíš založil precedens, který náleží následovat všem upřímným křesťanům. A závěrečnou částí „abychom plnili všelikou spravedlnost“ je dán důvod: vnějším aktem poslušnosti doplnit vnitřní spravedlnost, kterou věřící již má skrze víru ve svém srdci.
Závěrem tedy můžeme shrnout povahu křesťanského křtu takto: křesťanský křest je vnější akt poslušnosti, kterým křesťan doplňuje vnitřní spravedlnost, kterou již má ve svém srdci skrze víru v Kristovu smírčí smrt a vzkříšení.
III. Křesťanský křest - A
Podmínky pro křest: naučení pokání, víra - dobré svědomí Instrukce před křtem
Nyní budeme podrobně zkoumat přesné podmínky, které musí splnit ti, kdo touží přijmout křesťanský křest. Budeme v logickém pořádku zkoumat různá místa Nového zákona, ve kterých jsou tyto podmínky uvedeny.
První podmínku uvádí sám Kristus u Mt 28,19n: „Proto jdouce, učte všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávat všechno což jsem koli přikázal vám.“
Vidíme, že příkaz k učení nově obrácených je zde dán dvakrát: jednou před tím, než jsou pokřtěni a jednou potom. Je to logické a rozumné. Předtím než jsou pokřtěni, potřebují být nově obrácení dostatečně vyučeni, aby mohli pochopit povahu a účel křtu, který mají podstoupit. Po křtu je třeba, aby byli dále vyučováni zevrubněji a rozsáhleji, aby se stali silnými rozumnými a zodpovědnými křesťany. Vidíme tedy, že podle Kristova příkazu musí vyučování křest předcházet a také po křtu následovat.
Druhá podmínka pro křesťanský křest je uvedena ve Sk 2,37n, kde je zaznamenána reakce zástupu Židů na Petrovo kázání o Letnicích a instrukce, které jim pak Petr dal: „To slyševše zkourmouceni jsou v srdci a řekli Petrovi a jiným apoštolům: Co máme činiti muži bratři? Tedy Petr řekl jim: Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“
Zde v odpovědi na otázku „Co máme činiti?“ dává apoštol Petr dva jasné a určité příkazy. Nejprve: Pokání čiňte a potom: pokřti se. Pokání musí být první a potom má následovat křest. Křest je vnější pečeť, nebo potvrzení vnitřní změny, která již byla pokáním vypůsobena.
Třetí podmínku křesťanského křtu uvádí Kristus u Mk 16,15n: A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“
Zde Kristus uvádí, že všude, kde bude evangelium kázáno, jsou od těch kteří chtějí být spaseni, vyžadovány dvě věci: nejprve aby uvěřili; a pak aby se dali pokřtít.
Tato podmínka pro křest je velmi jasně v setkání Filipa a etiopského komorníka, které je zaznamenáno ve Sk8,26-39. Zde čteme jak Filip potkal komorníka na cestě z Jeruzaléma do Gázy a slyšel ho, jak si čte proroka Izaiáše. Připojil se k němu v jeho voze a kázal mu evangelium Kristova utrpení, smrti a vzkříšení, jak prorocky předpověděl Izaiáš. Po nějaké době, jak spolu pokračovali, vedla cesta kolem nějaké vody. Na komorníkovu žádost a po vyznání víry ho zde Filip pokřtil.
Vlastní popis toho jak ke křtu komorníka došlo, je ve Sk 8,36-38: „A když jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: Aj, teď voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš-li celým srdcem, slušíť. A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho.“
Zde vidíme, že praxe první církve byla v plné shodě s přikázáními Kristovými. Kristus řekl: „Kdož uvěří a pokřtí se spasen bude.“ Filip řekl komorníkovi: „Věříš-li celým srdcem, sluší“- abys byl pokřtěn. Komorník odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží.“ Vidíme tedy, že kdo touží po křesťanském křtu, musí být nejprve schopen vyznat víru v Ježíše Krista jako Syna Božího.
Čtvrtou podmínku pro křesťanský křest uvádí apoštol Petr v 1Pt 3,21. Zde Petr srovnává křest ve vodě se zkušeností Noe a jeho rodiny, kteří byli spaseni od božího hněvu a soudu, když vírou vstoupili do korábu. Když byli v korábu prošli bezpečně vodami potopy. Když se Petr přímo dovolává zkušenosti Noé a jeho rodiny říká: „K čemužto připodobněn jsa nyní křest, i nás spaseny činí, ne to tělesné špíny smytí, ale dobrého svědomí u Boha dotázání, skrze vzkříšení Ježíše Krista.“
Petr zde nejdříve zavrhuje hrubou představu, že křesťanským křtem je nějaký druh obmytí, fyzického těla. A potom říká: že podstatná podmínka křesťanského křtu spočívá ve vnitřní odezvě srdce věřícího v „odpovědi dobrého svědomí k Bohu“. (podle KJV je to další možný překlad části 21. verše z řečtiny. Řecké slovo „eperotéma“, přeložené jako „dotázání“, může znamenat i „to nač se kdo táže“, tedy „odpověď“, „odezvu“, nebo „potvrzení“. -pozn. překladatele) O této vnitřní odezvě dobrého svědomí k Bohu Petr ukazuje, že je umožněna vírou ve vzkříšení Ježíše Krista.
Můžeme souhrně zopakovat, na jakém základě se křesťan může při křtu zodpovídat Bohu za své chování s dobrým svědomím. Za prvé, tento věřící musí pokorně uznávat své hříchy; za druhé, musí vyznat svoji víru ve smrt a ve vzkříšení Kristovo jako nutnou smírčí oběť za své hříchy; za třetí, vnějším aktem poslušnosti v tom, že se dává pokřtít, doplňuje poslední požadavek Boží, který je potřebný k tomu, aby se mu dostalo biblického ujištění o jeho spasení. Když takto naplnil všechny Boží požadavky pro spasení může se zodpovídat Bohu s dobrým svědomím.
Shledáváme tedy, že pro křesťanský křest jsou v Novém zákoně uvedeny čtyři hlavní podmínky.
Člověk, který má byt pokřtěn, musel být napřed z evangelia dostatečně vyučen, aby rozuměl podstatě tohoto svého činu. Musel činit pokání ze svých hříchů; musí celým srdcem věřit, že Ježíš Kristus je Syn Boží; musí být schopen s dobrým svědomím odpovědět Bohu na základě toho, že splnil všechny Boží požadavky pro spasení.
Uzavíráme tedy, že má-li být člověk podle novozákonního měřítka způsobilý pro křesťanský křest, musí být schopen těmto čtyřem podmínkám vyhovět a naopak každý, kdo nemůže těmto čtyřem podmínkám vyhovět, není pro křest způsobilý.
Okamžitě vidíme, že tyto čtyři podmínky automaticky vylučují jednu skupinu lidí a to jsou nemluvňata. Nemluvňata svou přirozeností nemohou být vyučována, nemohou činit pokání, nemohou věřit a nemohou odpovědět s dobrým svědomím Bohu. Nemluvňata tedy nejsou ke křtu způsobilá.
Občas se namítá, že jsou v Novém zákoně případy, kdy celé rodiny, nebo domácnosti byly pokřtěny společně a že je tedy nejvíce pravděpodobné, né-li jisté, že v tom byla zahrnuta i nemluvňata. Protože tato námitka má zásadní vztah k celé podstatě a účelu křtu, je žádoucí, abychom ji pečlivě vyšetřili. Tato námitka je obvykle spojována s domem Kornéliovým ve Sk 10 a s domem žalářníka ve Filipis ve Sk 16.
Uvažujeme nejprve o domě Korneliově. Ve Sk 10,2 je nám řečeno, že Kornelius byl „nábožný a bohabojný se vším domem svým“ -tj. všichni členové jeho rodiny byli bohabojní lidé. Ve 33. verši téže kapitoly říká Kornélius Petrovi předtím, než Petr začal kázat: „Já pak hned jsem poslal k tobě, a ty jsi dobře učinil, žes přišel. Nyní tedy my všichni před obličejem Božím hotovi jsme slyšeti všecko, což jest koli přikázáno tobě od Boha.“ - to ukazuje, že všichni přítomní byli schopni poslouchat Petrovo kázání. Ve verších 44,45 a 46 téže kapitoly čteme, jak Duch svatý sestoupil na všechny přítomné:
A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova Božího. I užasli se ti, jenž z obřezaných věřící byli, kteříž byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit. Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha.“
To ukazuje, že všichni přítomní byli schopni nejen poslouchat Petrovo kázání, ale také jako výsledek tohoto kázání skrze víru přijmout Ducha svatého a mluvit jazyky. Ve skutečnosti právě na tomto základě Petr uznal, že jsou způsobilí pro křest, protože v následujících verších - tj. 46 a 47 čteme: „Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tedy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?“.
Dále když v následující kapitole Petr popisuje apoštolům a bratřím v Jeruzalémě , co se stalo v domě Korneliově, přidává další důležitou informaci o všech členech Kornéliovy domácnosti ve Sk 11:12-13 Petr takto popisuje jak byl přijat v Korneliově domě
„I řekl mi Duch, abych šel s nimi, nic nepochybuje. A šlo se mnou i těchto šest bratří, a vešli jsme do domu muže jednoho. Kterýžto vypravoval nám, kterak viděl anděla v domu svém, an se před ním postavil a řekl jemu: Pošli do Joppen muže některé a povolej Šimona, kterýž slove Petr. Onť tobě bude mluviti slova, skrze něž spasen budeš ty i všecken tvůj dům.“
Z toho poznáváme, že každý člen Korneliovy domácnosti byl spasen prostřednictvím Petrova kázání v domě Kornéliově.
Sestavíme-li nyní dohromady různé kousky informací, které jsme posbírali o Korneliově domácnosti, docházíme k tomu, že jsou o nich uvedena tato fakta: všichni byli bohabojní; všichni slyšeli Petrovo kázání; všichni přijali Ducha svatého a mluvili jazyky; všichni byli spasení. Jasně vidíme, že všichni byli schopni vyhovět Novozákonním podmínkám pro křest a nemohla mezi nimi být nemluvňata.
Nyní přistupme k dalšímu případu, kdy Nový zákon zaznamenává, že byla společně pokřtěna celá domácnost. Je zapsán ve Sk 16. Je to domácnost žalářníka ve Filipis. Výsledkem zázračného zemětřesení, které otevřelo dveře žaláře a osvobodilo Pavla, Sílu a ostatní vězně, byl žalářník usvědčen, upadl do velikého strachu a toužil poznat cestu spasení. Případ žalářníkova spasení a křtu celé jeho domácnosti je zapsán ve Sk 16,29-34:
„A požádav světla, vběhl k nim, a třesa se, padl k nohám Pavlovým a Sílovým. I vyved je ven, řekl: Páni, co já mám činiti, abych spasen byl? A oni řekli: Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i dům tvůj. I mluvili jemu slovo Páně, i všechněm, kteříž byli v domu jeho. A on pojav je v tu hodinu v noci, umyl rány jejich. I pokřtěn jest hned on i všecka čeleď jeho. A když je uvedl do domu svého, připravil jim stůl, a veselil se, že jest se vším domem svým uvěřil Bohu.“
Při pečlivém studiu tohoto popisu shledáváme, že žalářník spolu se všemi členy své domácnosti měli společně tři zkušenosti: Ve verši 32 čteme, že Pavel a Sílas „mluvili jemu Slovo Páně, i všechněm, kteří byli v domě jeho“ - tedy všichni členové jeho domácnosti slyšeli zvěst evangelia. Ve verši 33 čteme, že „pokřtěn jest hned on i všichni domácí jeho“ - tedy všichni členové jeho domácnosti byli pokřtěni. Ve verši 34 čteme, že žalářník „se veselil, že se svým domem svým uvěřil Bohu“ - tedy všichni členové jeho domácnosti uvěřili Bohu.
Z toho poznáváme nejen, že všichni členové žalářníkovy domácnosti byli pokřtěni, ale také, že všichni slyšeli zvěst evangelia a uvěřili jí. To nám ukazuje, že všichni byli schopni osobně vyhovět novozákonním podmínkám pro křest a že mezi nimi žádná nemluvňata nebyla.
Ani u domácnosti Kornéliovy ani u domácnosti žalářníka ve Filippis, ani kde jinde v Novém zákoně není žádný náznak, že by nemluvňata kdy byla pokládána za způsobilá ke křtu.
XXX
Ačkoli je nejvýše důležité, abychom zdůrazňovali různé předpoklady, které ti, kdo touží po křesťanském křtu, musí splňovat, musíme být také opatrní, abychom nepřehnali důraz na „vyučování“, což by vedlo k nebiblickým výsledkům. Na některých místech je zavedena taková praxe, že ti, kteří se chtějí dát pokřtít, musí před křtem podstoupit vyučování, které se někdy táhne po celé týdny, nebo měsíce. Tento způsob se odvozuje ze slov Kristových u Mt 28,19: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“
Tato slova jistě ukazují, že ti kdo chtějí být pokřtěni, musí být nejprve učeni. Otázka však zní jak dlouho musí toto předběžné vyučování trvat? Bude to vyžadovat čas měřený na měsíce, týdny, dny, nebo hodiny? Pro odpověď na tuto otázku se krátce obraťme k těm stránkám Nového zákona, kde je popisován křest nově obrácených a nechme se jimi vést.
Ve Sk 2,41 čteme o následujícím zakončení událostí dne Letnic: „Tedy ti, kteříž ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se k nim ten den duší okolo tří tisíců.“ Tyto tři tisíce lidí, kteří zde byli pokřtěni, byli před několika hodinami otevřenými nevěrci, kteří odmítali prohlášení, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš Izraele a Syn Boží. Čas, který apoštolové od konce Petrova kázání potřebovali k tomu aby jim dali nutné instrukce před křtem, nemohl překročit několik hodin.
Ve Sk 8,12 čteme o následující odpovědi lidu v Samaří na Filipovo kázání: „A když, uvěřivše Filipovi zvěstujícímu o království Božím a o jménu Ježíše Krista, křtili se muži i ženy.“ Žádné přesné časové období pro instruktáž zde není uvedeno. Jako o dni Letnic to mohlo být několik pouze hodin. Jistě to nemohlo překročit pár dnů, nebo nanejvýš jeden, nebo dva týdny.
O kousek dále ve Sk 8,36-39 jak Filip pokřtil etiopského eunucha téhož dne, kdy ho prvně viděl a kázal mu evangelium. Ani zde potřebná doba nemohla překročit pár hodin.
Ve Sk 9,17n čteme, jak Bůh poslal učedníka Ananiáše k Saulovi Tarsenskému, aby na něho vzkládal ruce a modlil se za něho. Záznam uvádí: „A hned spadly s očí jeho jako lupiny, a on prohlédl pojednou; a vstav, pokřtěn jest.“ Později ve Sk 22,16 Pavel vypráví, že mu tenkrát Ananiáš řekl: „A protož nyní co prodléváš vstana pokřti se...“ A tak tedy vidíme, že Saul z Tarsu - později Pavel - byl pokřtěn ve třech dnech od svého prvního zjevení Ježíše Krista na cestě do Damašku a pravděpodobně ve dni svého obrácení.
Ve Sk 10,48 čteme, že Petr rozkázal pokřtít Kornélia a jeho domácnost téhož dne ve kterém jim právě kázal evangelium a ve kterém na všechny sestoupil Duch svatý.
Ve Sk 10,48 čteme, že Petr rozkázal pokřtít Kornélia a jeho domácnost téhož dne, ve kterém jim prvně kázal evangelium a ve kterém na ně na všechny sestoupil Duch svatý.
Ve Sk 16,14 čteme, jak Pán otevřel pro zvěst evangelia srdce Lidie, prodavačky šarlatů a jak byla potom s celou svou domácností pokřtěna. V tomto případě nejsou uvedeny žádné další detaily ani přesný časový údaj.
Ve Sk 16,33 čteme, jak žalářník ve Filippis se svou domácností byl pokřtěn téže noci v níž prvně uslyšel evangelium.
V těchto oddílech jsme prozkoumali sedm případů křtu nově obrácených. Ve všech těchto případech byly dány nějaké instrukce napřed. Pak ve většině těchto případů v několika hodinách následoval křest. V žádném případě se křest neodsunul o více než několik dní.
Tak jsme schopni dojít k jasné představě o praxi první církve při křtu. Před křtem předložili prostá základní fakta evangelia, soustředěná na osobu Kristovu, na jeho život, smrt a vzkříšení a uvedli souvislost křtu s těmito skutečnostmi.
Potom bezprostředně následoval křest; normálně v několika hodinách, nejvýše v několika dnech.
Konečně po křtu pokračovali nově obrácení v dalším podrobnějším vyučování, které bylo nutné, aby je upevnilo v křesťanské víře. Tato další fáze vyučování je shrnuta ve Sk 2 ve verši 42, který bezprostředně následuje po zápisu o křtu nově obrácených: „I“ -ti, kteří byli pokřtěni- „zůstávali v učení apoštolském a v společnosti“ -neboli obecenství- a lámání chleba a na modlitbách.“ To je novozákonní vzor pro to, jak nově obrácené po jejich křtu vzdělat ve víře.
IV. Křesťanský křest - B
Duchovní význam křtu:smrt a pohřbení pro hřích; vzkříšení k novotě života
V této studii dokončíme naše zkoumání křesťanského křtu odhalením jeho pravého vnitřního duchovního významu.
Klíčový text, který odkrývá vnitřní duchovní význam křesťanského křtu, nalézáme v Ř6,1-7:
„Což tedy díme? Snad zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila? Nikoli. Kteříž jsme zemřeli hříchu, kterakž ještě živi budeme v něm? Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili. Nebo poněvadž jsme v něj vštípeni připodobněním smrti jeho, tedy i vzkříšením jemu připodobněni budeme, to vědouce, že starý člověk náš s ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu, nebo kdož umřel, ospravedlněn jest od hříchu.“
V předchozí, páté kapitole epištoly Římanům Pavel zdůraznil hojnost Boží milosti vzhledem k hlubinám lidského hříchu, což shrnul prohlášením v Ř 5,20: „Zákon pak vkročil mezi to, aby se rozhojnil hřích, a když se rozhojnil hřích, tedy ještě více rozhojnila se milost.“
To přirozeně vede k otázce, kterou Pavel pokračuje v Ř6,1: „Což tedy díme? Snad zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ Jinými slovy Pavel si přestavuje někoho, kdo uvažuje takto: „Jestliže velikost Boží milosti je úměrná velikosti lidského hříchu a je nejhojnější tam, kde je nejhojnější hřích, neměli bychom uváženě pokračovat v hřešení, aby se Boží milost k nám mohla více rozhojnit? Není to ten pravý způsob jak využít Boží milosti k hříšníkovy?“
Pavel odpovídá, že tento velmi nebezpečný návrh se zakládá na naprostém neporozumění jedinému způsobu, kterým může hříšník Boží milosti využít. Má-li hříšník využít Boží milost, musí se skrze víru uskutečnit určitá osobní transakce mezi hříšníkem a Bohem; a povaha této transakce je taková, že musí nevyhnutelně vypůsobit naprostou proměnu v samé osobnosti hříšníkově. Tato proměna vypůsobená Boží milostí v hříšníkově osobnosti má dvě protikladné a vzájemně se doplňující stránky. První je smrt - smrt vůči hříchu a starému životu. Druhou je život - život žitý k Bohu a ke spravedlnosti.
Ve světle tohoto faktu o způsobu, kterým Boží milost působí v hříšníkovi a o výsledku, který vypůsobí, stojíme tváří v tvář dvěma navzájem se vylučujícím možnostem: Využíváme - li Boží milosti, pak nutným výsledkem toho je, že jsme mrtvi pro hřích. Naproti tomu, nejsme - li mrtvi pro hřích, Boží milosti jsme nevyužili. Je tedy nelogické a nemožné mluvit o využívání Boží milosti a současně žít v hříchu. Tyto dvě věci nikdy nemohou být pohromadě. Pavel sám tento fakt vyjadřuje v Ř 6,2: „Nikoli. Kdož jsme zamřeli hříchu, kterak ještě živi budeme v něm?
Co máme přesně rozumět výrazem „zemřít hříchu“? Význam tohoto výrazu si vykreslíme následujícím příkladem. Představme si člověka, který je mimořádný hříšník. Představme si, že je stále nevlídný a hrubý ke své ženě a dětem, že ve svém domě zakázal každou zmínku o Bohu a náboženství, že používá sprosté a rouhavé výrazy a že je otrokem alkoholu a cigaret.
Nyní si představme, že tento muž, když sedí doma ve svém křesle náhle zemře na srdeční mrtvici. Na stole před ním je v popelníčku zapálená cigareta a vedle právě nalitá sklenička alkoholu. Ale ani cigareta ani alkohol již u tohoto muže nemohou vypůsobit žádnou reakci. Není v něm žádného vnitřního pohnutí nebo touhy a jeho ruka se k nim ani nevztahuje. Proč? Důvod je prostý: ten muž je mrtvý - mrtvý jak pro alkohol, tak i pro cigaretu.
Za chviličku se jeho žene s dětmi vrátí z nedělního večerního shromáždění a zpívají novou duchovní píseň, kterou se tam právě naučili. Ale u našeho muže se neobjevuje žádná reakce - žádný hněv, žádná zuřivost ani žádná rouhavá slova. Proč? Důvod je prostý: tento muž je mrtev - mrtev pro hněv i pro rouháni.
Stručně řečeno, ten muž "zemřel hříchu". Hřích již pro něho nemá žádnou přitažlivost; hřích již u něho nedokáže vzbudit 'žádnou reakci; hřích již nad ním nemá žádnou moc.
Takto Nový zákon vykresluje člověka, který skrze víru využil Boži milosti vůči hříšníkovi. Činností Boží milosti se tento člověk stal mrtvým pro hřích. Hřích pro něho již nemá žádnou přitažlivost; hřích v něm již nemůže vypůsobit žádnou reakci, hřích již nad nim nemá žádnou moc. Místo toho je živ Bohu a ke spravedlnosti.
Skutečnost, že pravý křesťan je prostřednictvím Boží milosti mrtvý pro hřích, je důrazně a opakovaně uváděna v celém Novém zákoně.
Například je to uvedeno ve verších, které jsme právě četli z Ř 6,6n:
"To vědouce, že starý člověk náš s ním (tj. s Kristem) spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu" - tj. abychom nebyli otroky hříchu. "Nebo kdo umřel, ospravedlněn jest od hříchu."
Význam toho je jasný· Pro každého člověka, který za sebe přijal smírčí smrt Ježíše Krista, je starý člověk - to jest stará, porušená, hříšná přirozenost - ukřižován; tělo hřícha bylo zničeno tento člověk byl smrtí ospravedlněn a vyproštěn z hříchu. Již mu více nemusí sloužit, už není jeho otrokem.
Trochu dále, v Ř 6,11.12.14 Pavel s novým důrazem toto učeni opakuje: "Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nepanuj tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v žádostech jeho .. Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.
Dále v epištole Římanům - v 8,10 - Pavel znovu co nejjasněji a nejdůrazněji opakuje tuto pravdu: "A jestli Kristus v vás, tedy ač tělo umrtveno jest pro hřích, však duch živ jest pro spravedlnost." Pavlova slova zde ukazuji, že tato pravda platí o každém pravém křesťanu, v jehož srdci přebývá skrze víru Kristus - "jestli Kristus ve vás". Přebývá-li skrze víru Kristus v srdci věřícího, má to dvojí důsledek. Prvním je smrt staré tělesné přirozenosti - tělo - tj. tělo hřícha je mrtvo; druhým je nový život ke spravedlnosti skrze činnost Ducha svatého - duch je živ pro spravedlnost".
Podobně apoštol Petr tuto pravdu co nejjasněji předkládá V lPt 2,24. Když mluví o účelu Kristovy smrti na kříži, říká: "Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli." Stejně takto Pavel, i Petr ukazuje dvě vzájemně se doplňující stránky proměny, která nastává ve věřícím, který přijímá smírčí smrt Kristovu za sebe : první je smrt vůči hříchům; druhá je život pro spravedlnost. Petr to vlastně uvádí tak jako by to bylo nejvyšším účelem, pro který Kristus na kříži zemřel - abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli".
Stav, kdy je člověk mrtvý hříchům a živ spravedlnosti, je něco, co daleko překračuje pouhé odpuštěni minulých hříchů. Ve skutečnosti to pravého věřícího pozvedá do úplně nové oblasti duchovní zkušenosti. Většinou křesťané v téměř všech denominacích mají jakousi víru že jejich minulé hříchy mohou být odpuštěny. To je vlastně asi hlavní důvod, proč většina křesťanů chodí do shromáždění: aby mohli vyznávat své hříchy a dojít odpuštění spáchaných hříchů. Tito lidé neznají a ani neočekávají žádnou vnitřní proměnu své vlastní přirozenosti. Výsledkem je, že: po :jakémsi vyznání svých hříchů odcházejí ze shromáždění nezměněni a pokračují v činění stejných hříchů, které vyznávali. Po čase jsou opět ve shromážděni a vyznávají stejné hříchy. To je náboženství lidské výroby a na lidské úrovni. Vzalo na sebe jen vnější formy křesťanství, ale má jen málo nebo nic společného se spasením které Bůh pravým věřicím nabízí ve víře ve Kristovo smířeni.
Ústředním Božím záměrem v Kristově smíření nebylo jenom to, aby člověk mohl přijmout odpuštění minulých hříšných skutků, ale to, když mu jednou byly tyto minulé hříchy odpuštěny, aby mohl vstoupit do nové oblasti duchovního života, aby byl nadále mrtvý vůči hříchům, ale živý Bohu pro spravedlnost; aby již nadále nebyl otrokem hříchu; aby hřích nad ním více nepanoval. To bylo umožněno tím, že Kristus ve svém smířeni nejenom vzal na sebe vinu za naše hříšné skutky a pak za ně všechny zaplatil plnou pokutu, ale nadto se ztotožnil s naší porušenou padlou a hříšnou přirozeností, když zemřel na kříži, potom podle jasných prohlášení Písma tato naše stará přirozenost - "náš starý člověk" - "tělo hřicha" - zemřela v něm a s nim.
Aby věřící mohl vstoupit do tohoto plného cíle Kristova smíření, musí být splněny dvě jednoduché, ale podstatné podmínky. Tyto podmínky uvádí v jejich logickém pořadí Pavel v Ř 6.
V Ř 6,6 Pavel říká: "To vědouce, že starý člověk náš s nim (tj. s Kristem) spolu ukřižován jest; aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu." Doslovněji přeloženo "starý člověk náš s ním spolu ukřižován byl" - to značí jednorázovou ukončenou událost, která se odehrála v určitém okamžiku v minulosti.
V Ř 6,11 Pavel říká: "Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši Pánu našem." Úvodní slova "tak i vy" ukazují souvislost mezi zkušeností Kristovou a zkušeností věřícího. Význam je tento: "Právě tak, jako Kristus zemřel, i vy mějte za to, že jste také zemřeli v něm." Stručněji, "Kristova smrt byla vaší smrtí.
Ony dvě podmínky pro vstup do zkušenosti smrti vůči hříchu a života pro spravedlnost a pro Boha, jak je uvádí Pavel, jsou: první, "vědět"; druhá, "mít za to" Nejprve musíme "vědět; co Boží Slovo učí o ústředním smyslu Kristovy smrti; potom musíme "mít za to", že Boží Slovo je pravda v našem vlastním případě - musíme vírou uplatnit tuto pravdu Božího Slova v naší vlastní situaci. Tato zkušenost může být naší jedině potud, pokud takto "víme" a "máme za" pravdivé to, co Boži Slova učí o smyslu Kristova smíření.
0 tomto hlavním smyslu Kristova smíření - "abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli" - můžeme říci dvě těžko otřesitelné věci: za prvé, v celém zjevení Nového zákona není žádná pravda, která by měla větší praktickou důležitost; a za druhé, není žádná pravda, která by byla dnes mezi křesťany tak neznáma, opomíjena a které by se tak málo věřilo. Kořen tohoto bídného stavu spočívá ve slovu "neznalost". Na tuto situaci můžeme odůvodněně vztáhnout slova Hospodinova u 0z 4,6: "Vyhlazen bude lid můj pro neumění." Základní podmínka, kterou Pavel uvádí pro vstup do plného účelu Kristova smíření, je "to vědouce.. " Neví-li Boží lid tuto pravdu, nemůže jí věřit a nevěří-li·jí, nemůže ji zakoušet. Tedy přední velkou nutností je předložit tuto pravdu církvi a trvale ji před ní držet co nejjasnějším a nejdůraznějším způsobem. Zde se, může někdo zeptat: "Jaká je souvislost mezi touto ústřední pravdou Kristova smíření a úkonem křesťanského křtu?" Odpověď na tuto otázku je velmi prostá a praktická. V přirozené oblasti po každé smrti následuje pohřeb. Stejný pořádek platí i v duchovní oblasti: nejprve smrt, potom pohřeb. Vírou v Kristovo smíření máme podle Božího Slova za to, že jsme s ním zemřeli - pokládáme svého starého člověka, tělo hříchu, za mrtvé. Následujícím úkonem ustanoveným Božím Slovem je pohřeb tohoto starého člověka, toho mrtvého těla hříchu. Obřad, kterým tento pohřeb provádíme, je křesťanský křest. Při každém vysluhování křesťanského křtu, který je prováděn podle novozákonního vzoru, jsou dva postupné kroky: první, pohřeb; druhý, vzkříšení. Tyto dva kroky křtu přesně a dokonale odpovídají dvěma krokům vnitřní proměny ve věřícím, který přijímá Kristovu smírčí oběť za sebe: první je smrt vůči hříchu a druhý je nový život pro spravedlnost a pro Boha. Křesťanský křest ve vodě je nejprve pohřeb v hrobě, který je představován vodou, a potom je vzkříšení z tohoto hrobu k novému životu, který je žit pro Boha a pro spravedlnost. Pohřeb je vnějším výrazem "smrti pro hřích", smrti starého člověka; vzkříšení je vnějším výrazem nového života pro spravedlnost a pro Boha.
Že toto je pravým účelem a pravým významem křesťanského křtu to je jasně a důrazně uvedeno v Novém zákoně.
V Ř 6,3n čteme: "Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše v smrt jeho pokřtěni jsme? Pokřtěni jsme s ním tedy skrze křest v smrt, abychom jako z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce" - doslova: skrze slávu Otce - tak i my v novotě života chodili." Znovu v Ko 2,12 čteme: "Pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jsme skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil jej z mrtvých." V Colově překladu tento verš zni: "S ním jste byli také pohřbeni na křtu, v něm jste byli též vzkříšeni Vírou v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých." (Pozn. překl.: V řeckém originále je genitivní vazba" ..skrze víru mocného působení Božího.. " Tuto vazbu lze vykládat dvojím způsobem: 1. jako genitiv původu: víra je výsledkem mocného působení Božího; a 2. jako genitiv dotyku: víra v mocné působení Boží. Připomeneme-li si, jak jsme při studiu vztahu víry a skutků viděli, jakým způsobem byla přivedena k dokonalosti víra Abrahamova, vidíme, že oba tyto výklady jsou správné a že popisují dvě stránky téže skutečnosti. Domnívám se, že tato formulace v původním textu je zvolena zcela záměrně.)
V obou uvažovaných oddílech jsou jasně vyloženy dva kroky křtu: nejprve jsme pohřbeni s Kristem ve křtu - nebo: v ponoření - do jeho smrti; potom jsme s ním vzkříšeni skrze víru v působení Boží moci, abychom chodili s ním v novotě života.
Kromě této základní pravdy o pohřbu a vzkříšeni jsou v těchto verších ještě tři: další důležité pravdy o křtu: Za prvé, pravým křesťanským křtem jsme pokřtěni do Krista samého, ne do nějaké zvláštní církve nebo sekty nebo denominace. V souhlasu s tím říká Pavel v Ga 3,27: "Nebo kteříkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli." Není zde místa pro nic menšího než pro Krista - Krista v jeho smírčí smrti a Krista v jeho triumfálním vzkříšení. Za druhé, výsledek křtu závisí na osobní víře toho, kdo je pokřtěn; je to "skrze víru v působení Boha" - jednodušeji "skrze víru v to, co Bůh dělá". Bez této víry samotný obřad křtu nemá vůbec žádný účinek ani hodnotu.
Za třetí, věřící, který vstal z vodního hrobu křtu, aby chodil v novotě života, nečiní to ve své vlastní moci, ale v moci Boží slávy - v téže moci, která vzkřísila samého Ježíše z hrobu. V Ř 1,4 Pavel říká, že ta moc, která vzkřísila Ježíše z hrobu, byl "Duch posvěceni" - to jest Boži vlastní svatý Duch. Tedy věřící, který prochází vodou křtu se tím oddává novému životu pro Boha a pro spravedlnost, který má být žit v úplné závislosti na moci Ducha svatého. To je v souladu s tím, co říká Pavel v Ř 8,10 (druhá část): "A jestli Kristus v vás, tedy ač tělo umrtveno jest pro hřích však duch živ jest pro spravedlnost." Jedině Duch Boží může dát pokřtěnému věřícímu moc, kterou potřebuje pro svůj nový život spravedlnosti.
V pedagogické psychologii se všeobecně počítá s tím, že si dítě zapamatuje přibližně čtyřicet procent z toho, co slyší; šedesát procent z toho, co slyší i. vidí; a osmdesát procent z toho, co slyší, vidi i dělá. Když Bůh církvi ustanovil obřad křesťanského křtu, uplatnil tuto psychologickou zásadu na učení o velkém ústředním smyslu Kristova smířeni - "abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli". Pokaždé, když se podle novozákonního vzoru věřicí připojují k církvi, sami přehrávají v obřadu křtu své ztotožnění vírou s Kristem nejprve v jeho smrti vůči hříchu a v jeho pohřbu a potom v jeho povstání k novotě života, Takto slouží ustanovení křtu k tomu, aby neustále předkládalo celé církvi a drželo před jejíma očima velk |
] |
|
