Často křesťané prožívají zklamání ze svého selhání, ze selhání ostatních bližních.  Křesťané nezáří pravým světlem, nejsou dobrým svědectvím. Frustrace z toho je předmětem mnoha zdejších diskuzí.  Oblíbeným klišé se pak stává výpověď o tom, jak nevěřící jsou mnohdy schopni větší lásky než věřící, jak nevěřící nás křesťany leckdy zahanbují svým jednáním. Ano je to pravda, jsou schopni větší lásky, a to v nějakých konkrétních situacích, konkrétních vztazích, konkrétních skupinách. Na druhou stranu, jsou to také přece jen lidé, a tak úplně jinak tomu může být v jiných, odlišných situacích, jinak tomu může být v situacích, kdy je nevidíme, úplně jinak tomu může být v jiných vztahových vazbách.  Ale jedno je jisté, oni nepotřebují Boha, svůj život zvládají, tedy alespoň na nás věřící tak působí, jsou sebejistí, mají svoji jistotu, jedinou dokonalou, a to spoléhání se na sebe, na své schopnosti. To je hodnota ve světě hodně obdivovaná a uznávaná.

Ale mnozí lidé poznali, že spoléhání se na sebe je vede do ještě větší beznaděje, prohry, že to jde s nimi stále více a více z kopce. V čem se liší, od těch úspěšných nevěřících, kteří zvládají svůj život s přehledem?  Svou nouzi, krizi, do které se dostali okolnostmi, které nebyly příznivé, a tak z nich nevyrostli úžasní lidé, a to způsobilo další a další problémy, špatné chování, chybná rozhodnutí.  Bůh přišel na svět právě kvůli nám, kteří jsme nevyrostli jako úžasní lidé, kteří potřebujeme Boha.

 Sama jsem prožila některé hnusné věci, které mě nějakým způsobem negativně ovlivnily, a tak si často říkám, kde bych byla „já“ - bez Krista, a to v některých složitějších situacích, které v životě přišly, v některých vztazích, z lidského hlediska by se dalo říct "ztroskotanec", a to by mě negativně limitovalo vlastně až tak, že bych nedosáhla v životě na mnoho věcí, které mám s Kristem jako bonus navíc.  Mám Krista, tj. od určitého okamžiku se něco změnilo. Můj život dostal zcela jiný směr a smysl.  Bůh v mém životě nadpřirozeně působí chtění, Bůh v mém životě koná, že chci být jiná.  Někdy prožívám nějaký stejný problém i pětkrát za sebou, a Boží Duch mi nedá pokoj, nutí mě ke změně smýšlení či jednání.  Chápu to tak, že nespokojenost, obtíže, frustrace nám dává Boží Duch proto, že chce, aby se něco změnilo (chování, postoj), aby v našem životě bylo více hloubky, bylo více šířky, více závislosti na Kristu.

Ale i tak, když budu reálná, tak žádná sláva, pořád je co měnit, pořád se překvapuji, co zas, jak dokážu být hnusná, a asi bych v nějakém porovnání s úžasnými nevěřícími i propadla.  Ale já jsem vděčná za to, že můj život je Kristus, za Jeho moudré vedení, kdy mi v pravý čas ukazuje, že jsem „zase“ hnusná, ale také za to, že mi odpouští má selhání, a opět mi dává sílu, víru, moc něco s tím dělat.

A co s tou naší křesťanskou frustrací, že nevěřící lidé nás leckdy svým chováním zahanbují. Musím se přiznat, že také se přistihuji při tom, že se mi občas zdá, že někteří křesťané jsou (z mého pohledu) nanicovatější, také občas zažívám toto rozladění -nespokojenost se svou nanicovatostí, nebo reptám na nanicovatost svých bližní. Avšak v Kristu je tu nabídka něčeho lepšího!  My tu nejsme proto, abychom ozařovali to špatné, ale jsme tu přece hlavně proto, abychom zářili jako Kristovo světlo. Proč rozšiřovat reptání, moudřejší je brát vzniklé problémy, zklamání jako výzvu pro změnu sebe sama.  Soustředit se na to, co chce po nás Bůh v té konkrétní situaci, kdy cítíme zklamání. Koncentrovat se na naši proměnu uprostřed špatných podmínek, abychom žili jinak, měli Boží sílu, v moci Ducha lásku, pokoj, radost, a tak změnili chování, postoj místo strachu, nelásky, reptání, dohadování. Abychom nebyli tak soběstřední.

Frustrace, nespokojenost, obtíže, to jsou situace od Boha, je  to pro nás příležitost, aby nás Bůh změnil. Je to velká šance pro nás důvěřovat Bohu a využít situaci a soustředit se na naši proměnu.

rive