poslal poutnick
Kardinál Vlk se ujal vedení pražské arcidiecéze a úlohy českého primase Katolické církve v porevoluční době. Ekumenismus mu v době nástupu do úřadu nebyl něčím novým. Ekumenické kontakty pěstoval ještě v době totality, kdy v Jižních Čechách vykonával svou kněžskou službu. Spolupracoval i s jinými církvemi a zúčastňoval se diakonických a pastoračních kurzů, které mívaly příchuť poloilegálních akcí.
Členové jiných křesťanských církví rádi vzpomínají na jeho neformálnost a srdečnost, se kterou se s nimi setkával. Je možné, že právě jeho ekumenická otevřenost byla jedním z důvodů, proč mu v roce 1978 byl totalitní mocí odebrán státní souhlas k duchovenskému působení.
Připomínám tuto minulost proto, aby bylo možné pochopit, proč po jeho jmenování do arcibiskupského úřadu v roce 1991, pro něj ekumenismus nebyl neznámou oblastí. Kardinál Vlk se tehdy stal zároveň předsedou biskupské konference a tím i reprezentantem katolictví pro ostatní křesťanské církve a náboženské společnosti. Od roku 1993 jsem jako představitel jedné z evangelických církví mohl sledovat kardinálovo ekumenické působení. Není pochyb o tom, že dokumenty 2. Vatikánského koncilu tehdy došly svého naplnění a arcibiskup přistupoval k představitelům jiných církví bez předsudků, s úctou a respektem. Ekumenismus kardinála Vlka ale nevyrůstal jen z dokumentů, jako je např. koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, který silně podtrhuje obnovu církve, obrácení srdce, společnou modlitbu křesťanů, ekumenické vzdělání a mezicírkevní spolupráci na poli sociální služby. K hlubšímu pochopení kardinálova ekumenismu je třeba zmínit také jemu blízkou spiritualitu hnutí focolare, které pod silným duchovním vlivem Chiary Lubichové překonávalo různé letité a historické mezicírkevní bariéry a otvíralo dveře nové spolupráci. Jedním motorem ke spolupráci bývá odborné studium ekumenismu a druhým zdrojem je duchovní ekumenismus, o kterém rád hovoří a píše předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů – kardinál Walter Kasper. Duchovní ekumenismus často předchází vyjasnění otázek dogmatických a historických. Je to Kristovo evangelium, pod jehož silou dochází k zábleskům jednoty mezi duchovními bratry a sestrami z dosud rozdělených eklesiálních útvarů.
Rád vzpomínám na novoroční ekumenické bohoslužby, kdy nás kardinál Vlk opakovaně vítal v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jako bychom přišli domů. Často podtrhoval, že katedrála je symbolem ještě nerozdělené církve.
Málokdo si dovede představit pracovní vypětí a stresy, kterým jsou často vystaveni představitelé církví. Kardinál Vlk měl ale seřazeny své priority tak, že ekumenismus u něj nebyl na posledním místě. Porevoluční doba přinášela církvím stále nové a nové výzvy. Svou práci rozvíjela Ekumenická rada církví a ukázalo se, že státní instituce nebudou jednat s každou církví zvlášť, že je třeba dohodnout se na společných stanoviscích a společných postupech. Několikrát se ve spolupráci mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí něco zadřelo. Někdy došlo k určitému nedorozumění z nedostatku informovanosti. Kardinál Vlk v takových chvílích nelitoval čas a okamžitě přijel třeba do kanceláře Ekumenické rady církví a byl ochoten jednat. Mnohé projekty, včetně kaplanských služeb v armádě a ve věznicích se tak podařilo ekumenicky spojit a uvést do života K ekumenickým setkáním ale nedocházelo, jen když jsme potřebovali něco důležitého projednat (např. s Českým rozhlasem, nebo s Ministerstvem kultury). Pro mě se ta nejvzácnější ekumenická setkání konala v dobách Aliančního týdne modliteb a Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Kdo se zajímá o ekumenické hnutí, tak ví, že spolupráce přes hranice církví se zrodila z modlitebních setkání, které začala organizovat např. již v roce 1846 založená Evangelická aliance v Londýně. Podobný vývoj jsme mohli vidět i v České republice. I v dobách totalitních existovala společná modlitební setkání. Od sametové revoluce jsme začali konat modlitební setkání ústředí církví. Tam se setkávali církevní představitelé. Zahájili jsme písní, někdo z nás posloužil výkladem Božího slova a potom následovaly neformální modlitby s přímluvami za vlast, za obnovu společnosti a církví, za evangelizaci a pastorační i sociální službu. Přepracovaní církevní představitelé mají někdy tendence dát se zastoupit na akce, kde sami nejsou zapojeni do předsedání bohoslužby či do kázání. Kardinál Vlk se takových modlitebních setkání často zúčastňoval. Tam jsme mohli poznávat jeho duchovní profil a modlitební život. Tam, v malém kruhu několika lidí jsme mohli předstoupit před svého Boha s tím, co jsme skutečně měli na srdci a co nás v životě a službě provázelo.
Významnými ekumenickými událostmi byla také vyslání kaplanů do služby, při kterých „bratr kardinál“, jak jsme ho nazývali, přicházel do bohoslužebných shromáždění jiných církví a vroucně žehnal různým kaplanům k jejich novému poslání.
Není náhodou, že kardinál Vlk přijal postupně i vedení ekumenické skupiny biskupů různých církví, která se každoročně setkává v různých zemích a umožňuje vzájemné poznání a kontakty s různými církvemi. Nelze přehlédnout, že kardinál byl také tím, kdo za Evropskou biskupskou konferenci signoval dokument Charta ecumenica, kterým se evropské církve zavázaly ke spolupráci v oblastech, kde je taková spolupráce třeba a k budování dobrých vztahů.
Mnoho bylo českým katolickým primasem na ekumenickém poli vykonáno a mnoho toho ještě zbývá. Otevírá se možnost, že na úsilí kardinála Vlka a jeho korektní vztahy s jinými křesťanskými církvemi naváže nový pražský arcibiskup Dominik Duka. I on patří k těm, kteří prožili tlak totalitní společnosti a hodnotu skutečného bratrství v Kristu, které nemůže rozdělit ani konfesionální a eklesiální rozrůzněnost.
ThDr. Pavel Černý Th.D. působil šestnáct let (1993-2009) jako předseda Rady Církve bratrské a po léta jako místopředseda a čtyři roky jako předseda (2005-2009) Ekumenické rady církví v ČR. Nyní je kazatelem Církve bratrské v Praze .
Pavel Černý, Christnet
