autor: Marcela Svobodová
- uprostřed nás stojí hrad,
kousky skla, co se do nás zaryly,
střepiny co odkryly dávná znamení
a temnoty co přikrývají to tajemství -
začaly mluvit.
- ocitli jsme se v údolí ztuhlých myšlenek,
v povětří nevyřčených slov
a bolesti historie lidstva.
- nemohli jsme to vědět,
nemohli jsme to cítit.
... jak ubohá omluva,
jak ubohá, hloupá, prostá
jsou ta slova lživá.
- jako heboučký hadřík tě omotají
a ty se k němu lísáš a lísáš!
..až se zadusíš vlastním pachem
.. až utoneš v cizích myšlenkách
- chtěl bys to skončit,
chtěl bys to utnout, spálit tu odnož
a naroubovat se na nový kmen,
zlomit prokletí a vyrvat si srdce!
... byl by to ale jen pošetilý čin ...
... On již to učinil! ...
