„Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu“, tak líčí kniha Genesis (Gn 18,1-10a) jednu z nejpozoruhodnějších událostí Starého zákona. Pokusme si představit, jak Abrahám v polední výhni odpočívá před stanem. Letos ani moc fantasie nepotřebujeme! Při téměř čtyřiceti stupních celsia i my bychom rádi seděli před stanem ve stínu košatých dubů… Ještě jako gymnasista jsem se jednou zeptal mons. Karla Vrány, který, než se stal rektorem Nepomucena, léta učil filosofii v jihoitalském Beneventě: „prosím Vás, jak v tamním horku se dá ještě přemýšlet?“ Odpověď mne překvapila: „v takovém vedru se nedá dělat nic, než právě filosofovat“, řekl Vrána se sympatickým úsměvem, který prozrazoval, jak ho to baví. Není tedy asi náhoda, že filosofie vznikla v Řecku! Je-li filosofie láska k moudrosti, pak i Abrahám byl filosof. A že před stanem v Mamreově doubravě neklímal, ale i za polední výhně v srdci přemítal o Hospodinu, lze vyvodit z toho, jak hbitě vyskočil vstříc tajemné trojici návštěvníků. Rozeznal v nich okamžitě Boží přítomnost. A v skutku, exegetická tradice církevních otců viděla v oněch třech mužích, které Abrahám oslovuje tu v množném, tu v jednotném čísle, zjevení trojjedinného Boha. Tato exegese se odráží v křesťanské ikonografii, která si bere za předlohu právě navštívení Abraháma, chce-li znázornit Nejsvětější Trojici. Pojímá tři návštěvníky jako tři anděly sedící za stolem. Různé pohledy na událost pak daly tomuto typu ikony různá jména. Může se nazývat “starozákonní Trojice”, “pohostinnost Abraháma a Sáry”, xenofilia – “láska k cizincům”, stejně ale také “věčný úradek”, nebo přímo “nejsvětější Trojice”. Ikon je bezpočet, ale nám asi samovolně vyvstane před očima ta nejznámější, Rubjovova, která je výtvarně nejdokonalejší a teologicky nejhlubší. Na rozdíl od ostatních analogických znázornění, ruský mnich a ikonopisec Ivan Rubjlov pominul Abraháma a Sáru a soustředil se výlučně na trojici andělů, které i on interpretuje jako Otce, Syna a Ducha svatého, zatímco stůl je v jeho pojetí oltářem s Beránkem na paténě. “Těla” andělských postav vlevo (s největší pravděpodobností Otec) a vpravo (Duch sv.) vytváří kolem postavy uprostřed, Krista, obrys kalichu. Postavy jsou tři avšak tvoří jeden kruh proudící lásky, rajský pokoj a mír, po kterých člověk zatouží, sotva ikonu začne nazírat. Rubljovovi se tu podařilo jedinečným způsobem vyjádřit největší tajemství naší víry – trojjedinného Boha. Nejen to, nevídaným způsobem nás do tohoto tajemství stále uvádí. Používá k tomu tzv. převrácenou perspektivu. Linie obrazu se tu nesbíhají v pomyslném bodu v pozadí, čímž klasický obraz nabývá třídimensionální hloubku. Ikoně, která chce být teologickou výpovědí o nekonečném Bohu to nestačí – perspektivu nepoužívá a staří ikonografové ji ani neznali. Rubljov ji znal a použil, ale naopak: linie obrazu se u něj sbíhají, nikoliv v pozadí, nýbrž před ikonou, v nitru modlícího se pře ní člověka. Jsme zváni, očekáváni, přímo vtahováni ke stolu, kde je právě pro nás připraveno místo s pokrmem. Schematicky naznačený dům v pozadí pozvání potvrzuje ujištěním: «V domě mého Otce je mnoho příbytků… » Aby nám tajemství Božího života nejen zjevil, ale nám ho daroval, rozhodl trojjedinný Bůh od věčnosti se v Ježíši vtělit a přinést sám sebe v oběť spásy: “věčný úradek”. Až tak se perspektiva obrátila. Ve Starém zákoně to byl Abrahám, kdo zval ke stolu trojici Božích andělů. V Novém zákoně zve sama Božská Trojice k eucharistickému stolu nás. Ano, až tak se perspektiva obrátila: Spravedlivý Abrahám chce umýt nohy Božím poslům; Kristus, spravedlnost sama, myje nohy nám hříšníkům; Abrahám pohostil cizince tím nejlepším ze svého, připravil jim mladé krmné tele, kyselé i sladké mléko; Kristus, Beránek boží, dává nám, hříchem od něho odcizeným, sám sebe za pokrm v chlebě a víně. On je tou převrácenou perspektivou vztahu Boha a člověka. Stal se člověkem, aby, skrze Něho a s Ním a v Něm, se každý z nás stal adoptivním synem v Synu, tedy bohem v Bohu. Co to však božího Syna stálo, nepochopil nikdo tak jak Pavel, který měl niterný vhled do Kristovy osoby. A protože viděl, nemohl, než spojit jeho životní osud s osudem Kristovým a dát se mu do služby. Útrapy spojené s životem apoštola Pavel chápe jako účast, v listu Koloským říká dokonce «doplnění» toho, «co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap». To nemohl vyslovit člověk, který by si myslel, že je schopen přidat ke Kristově oběti něco, co by jí chybělo, ale jen ten, kdo mysticky poznal, že jeho vlastní bolesti nejsou než Kristovy bolesti v něm. A proto je rád snáší a chce je nést, jen aby nám, jak píše, «plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemství, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím», a které platí pro všechny, i pro pohany, totiž «že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu» (Kol 1,24-28). Takového poznání se dostalo i Rubjovovi. Kdo viděl film on něm režiséra Andreje Tarkovského, ví, za jakých historických okolností Rubljov žil a pracoval. Rusko pod tatarským jhem bylo plné nevýslovných krutostí a i Rubljovův osobní život byla samá trýzeň. Vírou ji však spojil s Kristovým křížem a hle, z jeho rukou vychází ikona přetékající nadzemským pokojen, božskou něhou a mystickou radostí. A jak s tím vším souvisí Ježíšova návštěva v Betánii u Marty a Marie (Lk 10,38-42)? Inu, Betánie je tak trochu jako Mamreova doubrava. Totéž téma prázdnin a letní výhně, ale i pravé filosofie – lásky k moudrosti. Kdo ví, kolik stupňů celsia bylo onen den, kdy „nějaká žena jménem Marta» přijala Ježíše do domu? Ježíš Martinu iniciativu ocenil a víme, že se do Betánie pak rád vracel. Marta, Marie a Lazar se stali jeho přátelé. Dovedeme si představit, že to Martu dost namíchlo,vidět svou sestru Marii jen tak sedět u Pánových nohou, zatímco jí u plotny stékal pot s čela. Není divu, že to nevydržela a na Ježíše vyjela, ať prý Marii něco řekne! Ten ji ovšem «usadil»: „Marto! Děláš si mnoho starostí a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je třeba”. „Mnoho“ zde Ježíš staví proti „jednomu“, které jediné je nutné. Zdá se, že starosti s pohoštěním Martě bránily v poznání, že Ježíš jako unavený a vyhládlý člověk, ve skutečnosti přišel jako Bůh sytit ji svým věčným slovem. Marie, tu převrácenou perspektivu ihned pochopila, protože rozeznala Boha v Ježíši-člověku. Usoudila že ono unum necessarium¬? – to jediné nutné, co živí její duši – je Kristus sám! V duchovní tradici církve se proto Marie stala vzorem nazírání, potažmo kontemplativního způsobu života. Marta, obraz akce, je vzorem sociální angažovanosti. Vztahuje se to i na „obě strany plic“ církve: kontemplativní Východ jako Marie, činorodý Západ jako Marta. Naše meditace by tak mohla skončit předsevzetím, věnovat se alespoň o prázdninách, po celoroční aktivitě, starostech a organizování, trochu více kontemplaci – duchovnímu nazírání Boha v kráse kolem nás. Letošní vedra by z nás mohla udělat alespoň prázdninové filosofy! Slyším však hlas Marty z kuchyně: A kdo že vám bude vařit a kdo vás obsluhovat? A má pravdu! Vždyť Ježíšova slova Martě církev nikdy nechápala jako odmítnutí její služby, ale jako pobídnutí rozlišovat, kdy je na co pravý čas. Syrský mystik sv. Efrem bere Martu dokonce do ochrany a celou perspektivu převrací: Je-li branou poznání láska, pak i pro Martu nadešel čas, kdy poznala v Ježíšovi Pána. Milovala ho totiž stejně, ne-li víc, než její sestra Marie. A z čeho tak Efrem usuzuje? Inu, z toho, že se do něj pustila. To prý jde jen tam, kde je láska niterná.