V rámci častých polemik na gs, co je, či naopak, co není duchovní život, co je duchovní a co tělesné, vnímám určitá úskalí:  A to na jedné straně extrém, že duc*****st jednoduše znamená, že se člověk v životě přizpůsobí v některých základních pravidlech. Dodržuje-li  se jistý předepsaný vzor, věřící v Kristu se automaticky stává duchovním. Duchovní život se pak dostává do nebezpečí, že se stane mechanickou záležitostí bez srdce. V druhém extrému jsou ti, kteří zobrazují duchovní život jakou nějakou mystickou nejasnost, které se nedá dosáhnout, ani v ní najít uspokojení. Nabízí se jako tajemství, přístupné jen několika šťastlivcům (např. životopisy světců).

1) Přirozený člověk  - věci Božího Ducha jsou mu bláznovstvím, nechápe je, protože se dají chápat – posoudit pouze Duchem (modlitba, studium Božího slova, křesťanské společenství, víra, svědčení aj. pokládá za málo hodnotné-vůbec nehodnotné). A jak je tady na gs vidět, je klidně možné, že mnoho lidí i rozumí biblickým naukám o božství Krista, o vykoupení, zástupné smrti, o stvoření, může i na toto téma vést rozsáhlé intelektuální polemiky, ale tyto Boží pravdy nedokáže přijmout, nepůsobí na něj.

2) Duchovní člověk - mnozí se domnívají , že duchovní člověk je kterýkoli křesťan, jenž upřímně miluje Pána a žije život naplněný Duchem. Je to správná charakteristika oddaného křesťana, avšak  bez ohledu na jeho duchovní nezralost, tj, že ..“nemluvně potřebuje mléko, hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného“. Takže nezralý křesťan, je upřímný křesťan, ale ještě nemá tuto duchovní dovednost. Schopnost rozlišovat duchovní věci je výsledek cviku a používání duchovních schopností, a věřící ji může dosáhnout jenom časem. Takže kdo je duchovní člověk? Apoštol Pavel duchovního člověka popisuje jako zralého křesťana, tj. že takový věřící se vyvíjel a zrál po určité časové období do duchovní dospělosti.

4) Tělesný křesťan –   dosud jsou tělesní ….. „dosud patříte světu - odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu, žijete jako ostatní lidé? Když jeden se z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?“. Tělesný křesťan ikdyž je ve víře natolik zkušený, že by mohl být schopen, přece jen  nedokáže oceňovat hlubší Kristovy pravdy. Tito křesťané jsou po léta učeni ve víře, ale dosud nepokročili za počátky nauky. A je tu ještě jeden typický rys tohoto křesťana, a to sobectví a pýcha. Ta se projevuje závistí, sváry roztržkami, zaslepenou ješitností, tito křesťané žijí pouze pro sebe a v důsledku toho nedovedou vycházet s druhými. (Přece vztah člověka k Bohu se odráží v jeho vztahu k lidem, zvláště k Božímu lidu, nedovede-li vycházet tento člověk  dobře s lidmi, je to dostatečně jasný náznak, že něco není v pořádku, a že vlastně nevychází ani s Bohem).