poslal et Toto je můj skutečný dopis jedné sestře v Kristu, která má poměrně mladou víru a někdy mě zahlcuje spoustou otázek. Řekl jsem si, že naše pohovory by mohly prospět i někomu z vás, a tak jsem jeden takový dopis zveřejnil zde na webu. Z tohoto důvodu se zde oslovujeme anonymně, jelikož to k zachování obsahu určitě stačí. Přeji příjemné počtení, et.
Ahoj sestro!
Musím zde reagovat na tvé otázky a názory týkající se spasení. Říkáš, že národy, které nepoznaly evangelium bude Bůh soudit podle jejich skutků. Ano, přesně to Písmo praví. Stejně tak je nutné vědět, jak se Bůh staví k lidským skutkům konaným bez Něj. Od začátku do konce Písma Bůh praví, že naše skutky bez Něj jsou jemu vždy a bez výjimek ohavností. To se může jednat skutečně o jakékoliv skutky, i ty, které my lidé označujeme jako dobré.
Proč? Lidské srdce je hříšné, špinavé a špatné, proto i nejhumánnější skutky jsou těmito vlastnostmi zkreslené a nemůžou se nikdy rovnat čistým Božím skutkům. V Písmu jsou i místa, kde Bůh lidské skutky chválí. Jedná se ale vždy bez výjimek o případy, kdy Bůh hovoří k již věřícím lidem a ti lidé dělají skutky, které jim On připravil, aby jimi prošli. Tyto skutky si lidé sami nepřipravili a rovněž je Bůh upozorňuje, že důvodem k jejich spasení je jejich víra, ne skutky. Skutky jsou už "pouhým" výsledkem víry, která je v Duchu živá.
Hřích člověka odlučuje od Boha radikálním způsobem. Není člověka, který by nehřešil. Ježíš ve svém kázání vyzdvihuje pomyslnou laťku hříchu do absurdna, když např. praví, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra je vrah. Bůh k sobě nemůže přijmout jakýkoliv hřích. Tedy stačí, aby člověk za celý život udělal jen jeden myšlenkový hřích a je tím od Boha odloučen. Ve skutečnosti však člověk napáchá hříchů nepřeberné množství i za jediný den. Tyto hříchy není možné odstranit následnými dobrými skutky.
Dám příklad: kdybych někoho zabil, nelitoval toho a pak třeba zachránil život tisícům lidem, již vykonanou vraždu bych tak nemohl převážit a nijak ji vrátit. I kdybych tisícům lidí zachránil život, toho jednoho zabitého tím k životu nevrátím, bolest jeho rodině nesejmu a tento hřích na mně zůstává. Potřebuji odpuštění. Odpustit nemůžu sám sobě skrze své dobré skutky. Tuto cestu akorát hlásají východní náboženství, ale z bahna se za vlasy nevytáhnu. Potřebuji Boží odpuštění. Jedině to je účinné. Vzhledem ke znalosti Boha k tomu používám cestu, kterou On určil a je to cesta skrze Boha samého v osobě Ježíše Krista. Jinou cestu použít nemohu, protože na Něm byl vykonán trest za naše hříchy. Tento trest byl spravedlivý, protože byl podle Boží přísahy vykonán na lidském těle, ale stejně tak maximálně láskyplný, poněvadž při něm jsme nemuseli zahynout my. Tím jsme dostali šanci vykoupení z našich hříchů a vin.
Vírou přijímáme Ježíšovu oběť, Jeho krev máme jako stvrzenku splacení našeho dluhu před Bohem a proto nás Bůh nezavrhne. Vzrůstá v nás touha být Bohu vděční a chváliti ho, stejně ale Jeho čin nemůžeme nikdy dostatečně vynachválit.
Člověk, který Boží oběť chce obejít skrze své skutky, nesmazává ze sebe své minulé viny a ty pak k Bohu křičí a žádají potrestání, jež nutně musí přijít, jinak by Bůh nebyl spravedlivý.
Ježíš nás několikrát ujišťuje, že kdo se znovu nenarodí, nemůže vejít do království Božího. Jedná se o znovunarození z Ducha. Ducha Božího člověk přijímá jedině tehdy, když Bohu uvěří. Tím je vlastně dokonáno i jeho spasení. Ježíš nás též ujišťuje, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něj. Nikdo také nezná Otce, když nezná současně Syna a Ducha, tyto neoddělitelné Boží osoby. Bez Krista tedy nikdo Boha nezná a kdo Boha nezná, nemůže držet pravé pokání, čímž mu nemůže být odpuštěno. Komu není odpuštěno, na tom zůstává hřích a Bůh hřích spravedlivě trestá.
Představ si situaci, kdy by člověk neznalý Krista byl spasen za své dobré humanistické skutky. Bůh by tak porušil svoji přísahu o potrestání hříchu a popřel by i Ježíšovo ujišťování o nutnosti víry a křtu Duchem Svatým - znovuzrození. Takovému člověku by pak Bůh zde na zemi vlastně něco dlužil a to je právě to nemyslitelné. Pak by si člověk mohl koupit Boží království skrze svou dobročinnost a udělal by tak z Boha dlužníka, jenomže Bůh nikdy nikomu nic nedlužil, nedluží a nebude dlužit. Ani náš příchod do Jeho království nám nedluží, protože si ho nikdo z nás nezasloužíme, stejně jako si ho před námi nezasloužil nikdy nikdo. Máme ho pouze z Boží milosti. Opět tu vzrůstá touha Bohu děkovat všemi dostupnými způsoby, narozdíl od lidí, kteří děkují jen sami sobě a rouhají se Bohu slovy:"Vidíš Bože, jak jsem oblíbený, milý, štědrý, obětavý...? Za to mi dlužíš nemalou odměnu..."
Také mě mírně zneklidňují tvá slova:"To co zde zasejeme bude sklízet někdo jiný a i tak tomu bylo s námi."
Nikdy jsem nepochyboval o tvém znovuzrození, ale chtěl bych ti připomenout, že takováto věta může budit dojem, že ti Bůh něco dluží. Nedluží ti nic, protože setbu ti umožnil On, Duchem potřebným k setbě tě také naplnil On, touha sít a setbu dokončit vznikla z Ducha, a pole na setí sis také sama nepřipravila. Děkuj mu tedy, že tě staví do těchto situací, protože tak ti zadarmo dává možnost hromadit poklad v nebi, ze kterého nebude mít užitek Duch, ale ty, přestože sis ho nezasloužila.
My, co jsme znovuzrozeni mocí Ducha jsme Pánem proměňováni. Naše srdce je stále hříšné, ale díky Boží práci se postupně proměňuje k obrazu Božímu. Důležité však je, že Pán nás vidí už jako hotové a proměňené v Božím království a podle toho s námi zde jedná. Jemu buď díky, že s námi nejedná jako s těmi, kdo mají hříšná srdce z kamení, ale jako s těmi, kteří už mají Jeho srdce z masa. Já, když někoho učím hrát na housle, také v něm rovnou vidím Davida Oistracha a podle toho se k němu chovám. Nejednám s ním jako s hlupákem, který vůbec nic neumí, přestože je to zejména v počátcích houslové hry pravda. Bůh nás už teď vidí jako nové bytosti a jedná s námi tak, ačkoliv k dokonalosti nás dovede až u Sebe. Tady na zemi vždy zůstane v lidském srdci něco z hříšné podstaty.
Je už ti doufám jasnější, že do Božího království může vejít skutečně jen znovuzrozený křesťan pokřtěný Duchem Svatým. Jinak by tím Bůh popřel celé Ježíšovo kázání a prakticky i celou starou smlouvu. Existence Izraelského národa, zástupné oběti, Boží tresty na lidech, mesiášská linie, celé Ježíšovo dílo, seslání Ducha na zem, existence a pronásledování Boží církve, to vše by bylo zcela zbytečné, anebo by to bylo maximálně nějakým nadstandartem, kdyby do Božího království mohl přijít neznovuzrozený člověk na základě svých skutků bez Boha. Žádný člověk není natolik špatný, aby na jeho hřích nestačila Ježíšova oběť a nemohl být spasen, ale také žádný člověk není tak dobrý, aby Ježíšovu spásu nepotřeboval.
To nás opět nutí hlásat evangelium celému světu a všem národům a nenechávat tak nic ležet ladem. Jinak bychom si mohli říci:"On to Bůh udělá spravedlivě, nemusíme se o to starat, budeme radši jenom tady doma."
Ano, Bůh to udělá spravedlivě, ale jinak, než podle našich představ. Proto nás vybízí chodit do celého světa a získávat učedníky ve jménu Páně a ne ve jménu "dobrého" srdce a skutků. Není jiného jména na světě, jímž bychom spaseni mohli býti. Ani pod jménem humanismu, ani pod jménem Buddhovým či Mohameda nemůžeme býti spaseni. Jinak je Bůh lhář!
Kristus = Bůh
bez Boha = bez Krista
bez Krista = bez Ducha Svatého
bez Ducha Svatého = bez spasení
bez spasení = bez věčného života
Z těchto jednoduchých rovnic nemůžeme nic vysunout, jinak se nám všechno od základu zřítí.
Ptáš se, jak je to tedy s těmi humanisty, kteří vykonali pro lidi spoustu dobrého?
V humanismu se jedna skupinka lidí nazývá křesťanskými humanisty. Jedná se většinou o znovuzrozené a spasené lidi. S takovými je to celkem jisté a nebudeme o nich teď hovořit. Chtěl bych ti ale vysvětlit, že mezi humanisty jsou většinou takoví lidé, kteří se brání uznat Boha jako jediného dobrého. Dopouštějí se tak rebelie proti Němu a tato rebelie má za následek své ovoce. Člověk si pomyslí:"Bože, ty nic dobrého neuděláš, tobě já nevěřím a proto veškeré dobré skutky musím udělat já sám." Vrhnou se tak do různých charitativních činností, ale svým jednáním protiřečí i vlastnímu přesvědčení. Jestliže podle nich je původcem dobra člověk, ne Bůh, podle jakého měřítka tedy posuzují své jednání? Jak rozeznají dobré od zlého? Podle vlastního dobrého pocitu? Pokud vím, tak Bin Ládin měl velice dobrý pocit a byl silně uklidněn, když se dozvěděl o úplném zřícení WTC - on totiž očekával jen částečné zřícení. Lidský dobrý pocit nemůže být měřítkem dobra a zla. Pokud tedy měřítkem není Bůh, stává se tak dobro relativním pojmem a tato hranice se tak smazává.
Má být měřítkem zachování a ochrana života? Ne, protože pak se zabíjí nenarozené děti, pokud je těhotenství rizikové. Mnohé státy, co nejvíce mluví o ochraně života, nechrání právě nenarozené lidi, kteří se nikterak chránit ani bránit nemůžou. Mimochodem se ve světě provádí 99% potratů na zcela zdravých dětech, na zcela zdravých matkách a ze zcela nemedicínských důvodů - a že tyto potraty nejsou jen jedinou daní za usnadňování života lidem pomocí vědy a techniky. Ježíš nikde neučí, že se nám zde s Ním dobře povede. Naopak nás připravuje na bídu a těžkosti, které přijdou pro Jeho jméno.
Chceme-li tedy humanisticky chránit život, pak můžeme sklouznout do extrému a odejít rovnou do Indie, kde asi najdeme živnou půdu. Hinduisté v Indii např. nehubí žádné škůdce a hlodavce, protože by tak mohli zabít některého svého příbuzného. V důsledku toho tam škůdci zničí velký díl úrody a lidé pak umírají hlady. Co nesežerou škůdci, to dorazí krávy. V Indii existují i útulky pro přestárlé krávy, kde se zvířata krmí tím, co se vezme z talíře hladovějícím. Lidé mají k dispozici spoustu mléka, masa, kůže a kostí na zpracování, ale nedotknou se toho, kvůli kravské posvátnosti. A že se z kravských a jiných zdechlin šíří spoustu nemocí snad ani nemusím povídat. Nemocným lidem je však často odmítána lékařská pomoc, protože si tu nemoc způsobili sami vlastní špatnou karmou. Lidé pak zaživa hnijí na smetišti ohlodáváni od krys, protože se tak špatné karmy zbaví a v příštím životě budou ve vyšší kastě. Zachovávání života není rovněž měřítkem, i když zrovna v Indii to není humanismus, ale hinduismus, který toto způsobuje. Obojí však pochází z touhy člověka dopracovat se vlastními skutky nebes.
Uděláme-li v humanistickém duchu nějakou listinu lidských práv a svobod, i toto dílo je nutně poznamenáno lidskou nedokonalostí, sklouzává k zákonictví a nemůže se nikdy vyrovnat Božímu dílu. Často se v podobných ustanoveních postupuje jen podle našich choutek a zájmů, které v důsledku napáchají mnoho škod - viz. zrovnoprávnění svazku homosexuálních dvojic s manželstvím atd. Morální zákony si upravujeme podle současné světové politické situace a hospodářských cílů, protože naším měřítkem již není židovsko - křesťanská etika, ale náš osobní názor. I kdyby v těchto humanistických postupech byla jen sebemenší odchylka od Božího slova, Bůh by jejich dodržování nikdy nemohl akceptovat. Ve skutečnosti je v humanismu odchylek celkem dost. Humanismus skutečně vznikl z touhy člověka rovnat se Bohu. Křesťanství a humanismus mají mnoho společných prvků, ale také mnoho rozporných, především smysl a cíl. Humanisté se k Božímu slovu stavějí jako k něčemu, co může být někdy dobré, ale je již člověkem překonané. Písmo přirovnávají pouze k dílům klasické literatury, které povznáší lidské srdce do výšin a tento přístup je ryze ateistický.
Pro představu si stačí přečíst Humanistický manifest I a II. Zde se dozvíme zcela explicitně, že Boha a jeho zjevení nemůžeme akceptovat jako někoho nás přesahujícího a vlastně že Bůh neexistuje.
V příběhu bohatého mladíka, který se chtěl dostat do království vidíme, že toto slovo nás nevybízí pouze k dobročinnosti, ale pak přichází něco důležitějšího. "pak přijď a následuj mne." To již není o dobročinnosti, ale o víře.
"Běda muži, který doufá v člověka." Kdo se spoléhá na vlastní síly, skutky a dobročinnost, nedojde zalíbení u Boha. Jak má Bůh hodnotit člověka, který odmítá uznat Jeho spravedlnost a oslavuje tak jenom sám sebe a své dobré skutky? Jak dopadne člověk, který z vlastní bohorovnosti se staví na odiv celému světu, nechá se vyvyšovat a uznává kromě sebe maximálně zase nějakého jiného člověka? Posuď sama. Člověk není původcem dobra, jak se nám humanisté snaží namluvit. Zdrojem dobrého je jedině Bůh, kterého oni popírají a skrze člověka může dobro nanejvýš jen procházet. Proto se hříchy dají umýt pouze Boží krví a ne našimi skutky.
Ještě ti zde popíšu jednu zkušenost s humanisty. Na jedné evangelizační přednášce vedle sebe seděla skupinka komunistů a skupinka humanistů. Komunisté, kterým se zhroutil svět, přijímali Boží slovo s mnohem větší otevřeností a bázní, než přítomní humanisté. Ti se snažili pouze vyzdvihnout svou vlastní dobrotu a vyjadřovali své pochyby jak o komunistech, tak o Božím slově. Není toto krásným měřítkem úrovně prohnilosti srdcí těchto dvou názorových skupin? Kdo se tam asi Bohu líbil více? Jako by to bylo vystřižené z podobenství o farizeji a celníku v chrámě! Já osobně si o humanistech myslím své a myslel jsem si i v době, kdy jsem neznal Pána a ani Jeho vedení. Proto ti zde uvádím několik biblických odkazů, kde sám Bůh ukazuje, že lidské skutky bez něj jsou opravdu hnus.
Jeremiáš 17; 5-10 a 48;7 Genesis 6;5 a 8;21 Římanům 8;7 Efezským 2; 1-3
Dávám si veliký pozor, abych tyto samospravedlivé lidi nijak neodsuzoval a neútočil proti nim, což se mi zde právě povedlo. Jak bych asi dopadl já, kdyby Pán Ježíš takto odsoudil mě a nedal se mi poznat! Vždyť můj předešlý život bez Pána byl horší, než průměrné lidské zlo a Bůh byl natolik milující, že ještě v době mé špíny za mě zaplatil a nabídl mi pomocnou ruku. V době, kdy o nějakých mých zásluhách nemohla být žádná řeč! Poznání takovéto Boží lásky mě vede nejen k nikdy nedostačující vděčnosti, ale také k tomu, abych svým nynějším životem ukazoval směr svému okolí, které, když nebude slepé, si jistě všimne, že za mým jednáním stojí Někdo větší, než je nějaká mravní zásada.
Ptala ses, jak je to s lidmi, kteří se narodili např. v nějakém pralese a s evangeliem nepřišli nikdy do styku.
Popíši ti zde svůj čistě fundamentalistický názor.
Kdo jsou pouštní a pralesní kmeny? Kdo jsou lidé v Tibetu, kdo jsou mudžáhidé, kdo jsou ostrovní pronárody odříznuté od světa?
Tito lidé musejí být nutně potomky Noeho a tudíž i Adama, kterým Bůh nikdy nic o Sobě netajil. Jak je ovšem možné, že tito lidé mají ve svých legendách vzpomínky na stvoření, potopu a další Boží činy, ale pravé poznání Boha jim chybí? Jediné logické vysvětlení se nabízí, že jejich předci se od Boha odklonili k modlám a odešli mimo Boží zdroj ve formujícím se Izraeli, což v Písmech doloženo máme. Tím se vědomě od pravého Božího poznání odklonili a nedbali na Boží napomínání a varování před odpadnutím. Z vlastního rozhodnutí se obrátili k démonům a vzali na sebe plnou zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Ptáš se:"Ale co ti lidé, kteří se už v takovéto zemi a v tomto stavu narodili?"
Bůh, přestože nikoho k zahynutí nevyvolil, ale také ví, v jakém stavu se ten či onen člověk nachází. Zdali Ho chce upřímně hledat anebo za svým hledáním má nečisté ziskuchtivé záměry. Někteří lidé, o kterých ví, že oni Ho zpátky hledat nechtějí, takové rovnou posílá do těchto evangeliu nepřístupných oblastí. Stejně tak, jako zabránil Pavlovi na jeho misijní cestě, aby šel do dnešních muslimských zemí a před tím prohlásil, že se nesluší brát dětem pokrm a dávat ho psům. Má to ještě ale jeden háček, takový pěkný háček. I v těchto nepřístupných oblastech se neustále dává člověku poznat jednak skrze Své stvoření, tak i skrze Své zásahy do života tamějších lidí. On je vskutku všudypřítomný, nezapomene na žádného. Pak se často přihodí, že nějaký křovák pozná, jak jeho modlářské rituály tak úplně nefungují. Křovákovi to začne vrtat hlavou, dojde mu, jak se mýlí a bude nešťastný z toho, že nezná toho Pravého. Bude chtít být k sobě zcela upřímný, nic si nenalhávat a bude chtít hledat Toho, který je nade vším. Jestliže budou jeho pohnutky skutečně pravé, nedá se mu poznat žádný démon a křovák neupadne znovu do lži. Místo toho se na druhé straně zeměkoule dostane vnuknutí nějakému misionáři a ten pak za milým křovákem přiletí přes celý svět, najde s ním stejnou řeč a odhalí mu Stvořitele, Pána Ježíše. Ještě nikdy jsem neviděl, aby někdo upřímně hledal pravého Boha a Bůh se mu poznat nedal. To by musel Bůh lhát, protože by se nestaral skutečně o celé své tvorstvo. On se ale stará skutečně o posledního křováka. Z tohoto důvodu nás Bůh učí, abychom byli schopni šířit Jeho slovo po celém světě všem národům.
Když Bůh pošle nějakého člověka doprostřed buše a vidí, že ho ten člověk hledá, vždy za ním pošle nějakého svého služebníka. Proto vůbec po nás žádá misii a proto se třeba v Indii ke Kristu obrací rekordní počet lidí, až tam vzniká naprostý nedostatek Biblí i misionářů. Kdyby tito Indové byli duchovně zakotveni a nehledali by, nemohli by nikdy Krista do svého srdce přijmout. V počátcích Nové Smlouvy znala Pána jenom minihrstka lidí. Bůh to tak způsobil, aby ti nejzarputilejší odpůrci žili zrovna v tuto dobu. Jinak by nemohlo být možné ukřižování Krista ani pronásledování církve ze strany Židů a Římanů. Dnes by se teoreticky mohlo podařit ochránit Krista před soudem pomocí našich zákonů a úmluv o lidských právech. Stejně tak je pronásledování církve v dnešních dobách opticky menší i co do procent lidí. Tím ovšem nechci zmenšovat utrpení a veliké krveprolití, které denodenně prožívají naši bratři v muslimských i hinduistických zemích.
Právě skrze pronásledování prvotní církve se služebníci velice tříbili a šířili neustálým útěkem Boží Slovo dál a dál.
Bohužel se v posledních několika letech objevila v církvích taková ateistická móda, kdy se Genesis prohlásila za jakousi pohádku a obraznou alegorii. Místo toho se nahradila slovem lidským o vzniku tvorstva z ničeho, bez účelu, bez cíle a pomocí nekonečně dlouhé a vykleštěné náhody. I před touto módou nás Písmo varuje: Izajáš 29;16 34;4 Jeremiáš 27;5 32;17 51;15-16 a hlavně Římanům 1,18-25. Dochází tak k nízkému smýšlení o Boží moci, k veliké povrchnosti, nezodpovědnosti a k mnoha dalším ústupkům na Písmu.
Například se už někde tvrdí, že nemusíme chodit s evangeliem mezi pronárody, ti se tam vylíhli sami od sebe, nemáme za ně nijakou zodpovědnost, protože jsou jiná rasa zmutovaných opic a že zde máme stejně práce dost a on to Bůh s nimi nějak dojedná a udělá. Ano, udělá! Ale s námi a za naší nevěru!
Jednou jsi konstatovala:"To je hrozné, když někoho Bůh vyvolí k zatracení."
Už jsem to výše rozebral a ještě k tomu dodám, že nikdy nikoho Bůh k zahynutí nevyvolil, nevolí a nevyvolí. Protiřečil by si na mnoha místech Písma a nebyl by tak milující. Spíše by připomínal onoho evolučního boha impotentní slepoty, který údajně tvořil na mrtvolách slabých a bezmocných v době kdy podle Bible nemohl být ještě na světě hřích, tudíž ani smrt. Naopak, on právě povolal úplně každého bez výjimky, ale od svých povolaných se kolikrát nedočkal jejich rozhodnutí pro Něj, což už v jednotlivých případech před založením světa předzvěděl. Do zahynutí se maximálně rozhodneme jít my sami a to zcela vědomě. Dám příklad: Roznášel jsem letáčky s evangeliem v jedné vesnici. Položil jsem letáček na lavičku a asi za hodinku jsem na té lavičce viděl sedět skupinku puberťáků, jak jim na tváři hraje prostopášný úsměv. Letáček s Božím Slovem a svědectvím jednoho člověka ležel pod nimi roztrhaný na malé kousky. Zdalipak si tímto vědomým odvržením Božího Slova sami nezvolili odloučení od Boha? Jestliže v tomto stavu zůstanou a postaví se tak před Pána, On k nim promluví a oni už Jeho slova nebudou moci roztrhat. Pán je tak definitivně usvědčí a čeká je to, před čím je mnohokráte rozličnými způsoby varoval - smrt. Stejně tak se mohli rozhodnout jednat bez předsudků, zachovat právo a uznat Boží Slovo jako Pravdu, čímž by jejich srdce bylo připravené. Na tom letáčku nebylo nic jiného, než Boží Pravda. Prohlášením Boží Pravdy za lež lžeme sami a sami sebe usvědčujeme. Je to tak jednoduché! Pán po nás neočekává nic lehčího než víru. A věřit Pravdě přece není nic nelogického.
Zdravím tě a přeji další krásný život s Pánem.
Brácha et
