Grano Salis - K boji o Husa

Myslím si, že v dnešní době k nám tento jeho článek z roku 1925 stále aktuálně promlouvá a je vhodným doplněním nedávné debaty o Husovi.

Bylo by nošením dříví do lesa vysvětlovat, proč o tomto autorovi nebylo za minulého režimu vidu ni slechu. V Národních Listech 23. 8. 1925 vyšel následující článek. V té době se jednalo o nové zákonné úpravě svátků a památných dnů, mezi nimiž byl i den Husův. Došlo též ke známému sporu s papežským nunciem, který opustil Prahu. Původní článek je mnohem delší, některé pasáže byli vypuštěny. Ne každý se do tohoto článku asi s chutí začte, přesto, kdo neměl tu možnost se s dílem Josefa Pekaře setkat, doufám, že s radostí využije alespoň této skromné ochutnávky. Několik nejsilnějším míst dovolil jsem si zvýraznit tučně.

Ve velmi pozoruhodné stati Pavla Váši v » Lid. Novinách «, věnované reakci v českém protestantismu, čte se i stížnost na nezdravý, řekl bych agitační historismus naší přítomnosti, který je, dí Váša, » pravou českou nemocí «. Ačkoli snad nesluší se historiku, aby naříkal na přílišný historismus své doby a své společnosti, přece, myslím, třeba dáti žalobě za pravdu. Zejména tam, kde to ohánění se minulostí opřeno je o nedostatečnou znalost její, nebo kde pracuje s překonanými nebo aspoň novým studiem v pochybnost uvedenými představami. To, myslím, platí také o nových sporech o Husa – omyly obou stran v tom směru jeví se mi tak závažnými, že mám za svou povinnost na ně krátce upozorniti. Mám za to, že vysvětlení může spěti ke zmírnění konfliktu a k žádoucímu vyjasnění.

Nerozumím předem, proč mluvčí církve katolické zamítají tak bez výhrady Husa reformátora. Neměl jsem o prázdninách příležitosti sledovati katolický tisk, ale v sobotu jsem v Čechu četl článek o incidentu Marmaggi, vysvětlující to, co se stalo, výkladem, že Hus neuznával papežství, že učil, že papež není náměstkem Kristovým a nemá moci od Krista, že poslušnost v církvi je výmysl vyššího duchovenstva aj. To, opravuji, není pravda – pouhým nahlédnutím do poslední velké katolické monografie o Husovi, do známého díla učeného dra Sedláka, mohl se autor přesvědčiti, že věci se mají vskutku jinak. A studiem obou velkých prací, vyšlých v posledních desíti letech z naší univerzity, v tom zejména díla Vl. Kybala o učení Husově (jeho druhý závěrečný díl bohužel dosud nevyšel), byl by se autor poučil, že v hlavních článcích, pro něž byl Hus v Kostnici odsouzen a jež týkaly se Husova učení o církvi, stál Hus na půdě církevní, že tu šlo spíše o velké nedorozumění, k němuž přispělo nemálo nepřátelské rozkohoutění dvou profesorských skupin na pražské univerzitě, v sporech o slovíčka a jemné distinkce theologických pojmů ženoucích boj až k rozhodnutí na popravišti. Kybal dovozuje obšírně, že úsudky obou vynikajících českých theologů, probošta Lenze a dra Sedláka, pokud se týkají Husova učení o církvi, jsou nesprávné, a také prof. Novotný ve svém » Husovi « staví se na stanovisko, že Hus » snažil se úzkostlivě, aby svého reformního díla neohrozil zbytečným odchylováním se od platného dogmatu «, že vždy kladl důraz na to, že » neběží o žádné kacířství, když vlastně jde o uplatnění vědeckého názoru « (rozuměj v soudobých sporech theologických) a že Husův směr opravný teprv takřka v poslední chvíli » i nechtě a ve vědomí své nejčistší víry stává se kacířským «.

…

Revise Husova procesu, kterou podniká Kybal, vyzněla doposud ve prospěch Husův. Nevím, zda katoličtí theologové dají mu vesměs za pravdu – ale před jedním faktem, tuším, musí skloniti hlavu. Tj. před faktem, že revise procesu Husova – nešlo sic doslova o takovou revisi, ale o problém nemenší: o pravověrnost husitství – byla provedena řádným koncilem církevním v Basileji. Skoro se divím, že Čechové – kališníci i Táboři – když se rozhodli jíti do Basileje, nekladli i tu podmínku, že proces Husův musí býti v koncilu revidován. Možná, že by jim i v tom bylo vyhověno.

…

Votum basilejské nebylo však jen kapitulací poraženého, nýbrž také důkazem, že husitství při pozornějším a blahovolnějším studiu možno uznati za hnutí dobře katolické. Dnes poznáváme čím dál tím jistěji, že bylo plodem nejryzejšího gotického středověku, souvislost s pozdějším protestantstvím, že je jen vnější event. zdánlivá, vskutku že šlo v něm o projev nadšeně blouznivého reformního nadkatolicismu. Odtud také ten nesmírný éthos jeho, jenž – přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby – zdvihá české dějiny s jménem Jana Husa spojené do takových výšin, že posvátné úctě před nimi neubrání se ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu.

Přál bych si, aby si vše to, co jsem tu letmo naznačil, byli uvědomili mluvčí katolické církve, když uvažovali o svém stanovisku ke svátku Husovu. Soudím, že mohli říci krátce: Hus historický, nejen český vlastenec a spisovatel, ale i Hus reformátor nám nebude a nesmí překážeti; my se stavíme jen proti modernímu Lžihusovi. Proti tomu Husovi, jménem jehož se bojuje proti katolicismu, jménem jehož se vyzývá k odpadu od církve. To by bylo stanovisko, jež by nalezlo ohlas a pochopení i mimo kruhy katolicky věřící, a jemuž by zejména objektivní historik musil dáti za pravdu. Neboť není hrubšího paradoxu, než vyzývat jménem oslavy Husovy k vystoupení z katolické církve, z Husovy církve.

…

Bylo to nejen nedostatečné porozumění pro možnosti a nemožnosti doby Husovy, zaviněné i velkými historiky, ale i jubilejní nadšení nebo nerozpačitá agitace, jež dohromady způsobily, že falešná velikost Husa nepravého zatlačuje a ubíjí velikost Husa skutečného. Četl jsem nedávno článek autora vážného jména, v němž bylo čtenáři vykládáno, že by bez Husa nebylo snad ani parního stroje a pamatuji-li se dobře, ani moderní demokracie.

…

Ale nepochybuji, že z podobných omylů a nedorozumění zrodil se svátek Husův, pokud totiž nebyl myšlen jako den úcty k vroucně křesťanskému vzepjetí českých dějin ve středověku, soustředěnému v osobě Husově (věřím, že část naší společnosti přála si svátku v tomto duchu), nýbrž jako den agitace proti církvi katolické dneška. A že na některých stranách svátek Husův především v tomto smyslu byl pojat, to nemůže býti tajno nikomu, kdo historii oslav Husových u nás a ráz jejich, zejména na venkově, měl příležitost sledovat pozorněji. Je-li zneužívání náboženství k účelům světským, jak stále slyšíme, klerikalismem, tak tento klerikalismus pokrokářský, jen zneužívá jména Husova, lépe řečeno zrazuje Husa a jeho myšlenku, k účelům památku mučedníka kostnického urážejícím, zaslouží odsouzení nejpříkřejšího. Pochopíme, že ta část našich evangelíků, jejíž jménem mluví Váša a jíž. Kal Váša praví, je věřící katolík bližší než domýšlivý pokrokář, bránila se požadavku svátku Husova, odmítajíc, jak rozumím, nebezpečí agitace s ním spojené a vytloukání kapitálu – k většímu rozdělení a rozdrobení jednotné vůle národní – z bojů a nenávistí, jež zuřily ve vlastní naší před půl tisíciletím.

…

Píše se nyní mnoho o smyslu našich dějin. Kdybych měl se o to pokusiti, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přítomnosti, řekl bych asi: » Smysl « českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace