Povzbuzení: 12.Blaze chudým a plačícím
Vloženo Pátek, 30. srpen 2002 @ 19:48:52 CEST Vložil: et |
12.
Blaze chudým a plačícímV minulém pořadu jsme hovořili o chudobě
ducha a jistotě spásy. Řekli jsme si, že chudoba ducha nemá nic společného s
majetkovými poměry. Chudoba ducha také neznamená rozumovou retardaci, tedy
hloupost. Naopak, bláznovství světa je intelektuální bohatost na sebe upřeného,
což je nadutost a pýcha. Soběstředný duch zchudne teprve tehdy, až se přestane
shlížet sám v sobě a začne se dívat mimo sebe, aby mohl vnímat Boha a své
bližní. Biblická řečtina používá dvě různá slůvka,
jež obě překládáme jako chudý. První je penas, což znamená, že člověk je tak
chudý, že prací udržuje jen svoji holou existenci. Ten kdo je penas, ten
pracuje jen za stravu, nezbytné oblečení a místo na vyspání. Penas tedy znamená
běžnou chudobu, která má i svoji jistou důstojnost. Jiné řecké slůvko ptochas se překládá také
jako chudý, ale má podstatně mnohem dramatičtější význam. Ten, kdo je ptochas,
je žebrák, nemá vůbec nic, stydí se i za svoje jméno, není schopen práce, je
plně závislý na milosrdenství ostatních. Takový člověk pozbyl všechnu
důstojnost. Když Ježíš Kristus říká, že je blaze tomu,
kdo je ptochas v duchu, tak v podstatě říká, že šťastný je jen ten, kdo je
žebrák duchem, kdo je duchovně neschopný, kdo duchovně spoléhá na někoho jiného
než na sebe! Zní to absurdně, ale Ježíš nemluví o finanční chudobě, ani o
duševní retardaci. Ježíš hovoří o duchovní prázdnotě, o duchovní chudobě, o
duchovní bezmocnosti, o duchovním žebráctví, - jež považuje za základ
blaženosti. Duchovní chudoba je fundamentální kvalifikací ke spáse, protože
spása není z nás lidí. Nikdo si na blaženou spásu nemůže vydělat. Kdyby Ježíš
použil přídavného jména penas, potom bychom si vstup do Božího království tak
nějak s bídou odpracovali. Protože jsme ale duchovně chudí (ptochas) potom nám
nezbývá než se stoprocentně spolehnout na Boží milost. Chudoba, o které Ježíš hovoří, se
nevztahuje k fyzickému tělu ani k platební neschopnosti, vztahuje se k
vnitřnímu člověku, k lidskému duchu. Podívejme se na několik výskytů chudosti
ducha ve Starém zákoně:Všechny tyto věci učinila moje ruka. Tak
vznikly všechny tyto věci, je výrok Hospodinův. Laskavě pohlédnu na toho, kdo
je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem." (Izajáš 66:2)Zde končí všechna soběstačnost, hrdost,
pýcha, zde končí všechny lidské plány sebespásy, zde končí hledání Boha v
lidech, náboženských systémech a -ismech.Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v
srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. (Žalmy 34:19)Bůh zachraňuje jenom ty, kdo vědí, kdo si
uvědomují, že sami sebe nezachrání, i kdyby se všeho vzdali a majetek rozdali.
Bůh může podat záchrannou ruku jen těm, kdo jsou zdeptaní vlastní neschopností
a nezpůsobilostí.Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na
zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem
zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!(Žalmy 51:18-19)Zkroušený, žebrající, na sebe
nespoléhající, chudý duch je ta pravá oběť Bohu. Nový zákon tuto koncepci
dokresluje:Vybízím vás, bratří, pro Boží
milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť;
to ať je vaše pravá bohoslužba. (Římanům 12:1)Naše Bohu libá oběť, bohoslužba, je plně
závislá na Bohu. Pravá bohoslužba vězí v tom, že obětujeme své Já, abychom se
mohli chlubit v Pánu, ne v sobě. Pravá bohoslužba je zbavení se svého ducha v
absolutní oddanosti a spolehnutí se ve všem na Božího Ducha. Pravá bohoslužba
je zbavení se sebe a získání Boha. Ať je nám příkladem v naší bohoslužbě Pán
Ježíš Kristus:Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na
své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka,
stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil
i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad
každé jméno, (Filipským 2:6-9)Ježíš Kristus zmařil sám sebe a podřídil se
vůli Otce. Pravá bohoslužba je, že také zmaříme sami sebe a podřídíme se Pánu
Ježíši Kristu. Bůh se ztotožňuje s kajícnými lidmi, kteří
jsou ve svém nitru chudí jako nemohoucí žebráci, kteří si uvědomují svoji
duchovní prázdnotu, ubohost a naprostou závislost. Bůh se odvrací od
sebespravedlivých, kteří si namlouvají, že mohou mít účast na vlastní spáse, že
jsou duchovně soběstační, doufají, že si mohou spásu zasloužit nebo vysloužit,
sebe samospasit, kteří si myslí, že je jejich nitro, jejich duch, dost bohatý,
aby je Bůh náležitě ocenil a přijal do svého království. Tím ale nepřímo
říkají, že Ježíšova oběť na kříži nebyla dokonalá, nebyla dokonaná, nebyla
nutná. Kdo se může Bohu zalíbit skrze svoje správné žití, skrze svoji
sebespravedlnost, nepotřebuje Spasitele. Co o nich říká Bible?O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou
spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži
vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus
se postavil a takto se sám u sebe modlil: ,Bože, děkuji ti, že nejsem jako
ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.' Avšak celník
stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a
říkal: ,Bože, slituj se nade mnou hříšným.' Pravím vám, že ten celník se vrátil
ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude
ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 18:9-14)Dáte-li lidem diagnostickou otázku - proč
by vás měl Pán Bůh přijmout do nebe, mnozí odpoví, že je Pán Bůh přijme,
protože je mnoho lidí, kteří jsou horší než oni. Tohle není podobnost čistě
náhodná s výše řečeným Ježíšovým podobenstvím, to je výstižná definice
nevyprázdněného ducha, to je definice lidí, kteří nejsou chudí v duchu. Boží
slovo nás učí jak být ponížen, abychom mohli být užiteční. Pán Ježíš říká - kdo se ponižuje, bude
povýšen. Ježíšova slova jsou nad jakoukoliv pochybnost jasná. Blaze těm,
jejichž duch strádá, blaze těm kdo jsou duchovní chudáci, blaze těm, kdo jsou
duchovně vyprázdněni, blaze těm, kdo se stydí za svůj duchovní krach a volají k
Bohu o pomoc. To jsou ti šťastní lidé, protože pouze oni jsou napojeni na zdroj
pravdy a života, na Pána Ježíše Krista. To jsou ti, kdo poznávají Boha; jejich
je Boží království včera, dnes i zítra. Mnoho veršů, nejen kázání na hoře, učí
základní doktrínu vstupu do nebeského království. Poslouchejme:Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je
největší v království nebeském. (Matouš 18:4)nebo: Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.
(Jakubův 4:10)Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby
vás povýšil v ustanovený čas. (1. Petrův 5:6)Řekl mi: "Neboj se, Danieli, neboť od
prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá
slova vyslyšena a já jsem proto přišel. (Daniel 10:12)Bůh Danielovi jasně říká, že Daniel
vstoupil do Božího království ve chvíli, kdy se rozhodl pokořit svého ducha,
aby porozuměl. Chudoba v duchu není chudoba, které se
vzpouzíme, chudoba ducha je chudoba, kdy se naše vůle skloní před Boží
autoritou, která vede k úplné závislosti a podřízenosti. Poněkud nepopulární
učení! Tento svět a často i církev zdůrazňují oslavované, populární lidi,
superhvězdy, bohaté atd. Štěstí je však vyhrazeno jenom pokorným, poníženým a
skromným v duchu.-------------------------------------------------------------------
|