poslal leonet 1 Korintským 4,1: Tak o nás smýšlej člověk, jako o služebnících kristových a správcích tajemství Božích.
Nejdříve musím začít trochu zeširoka. Velmi pravděpodobně vám tento nadpis nic neříká. Počítám, že jen malé hrstce lidí je známo o čem tento nadpis vypovídá. A proto vám nejdříve musím vysvětlit první biblický záznam z 1 knihy Mojžíše 3,7.10: Adam s Evou pojedli ovoce zakázaného stromu a poznali, že jsou nazí, načež si z fíkového listí udělali zástěrky. A když uslyšeli hlas Hospodina Boha, skryli se před ním mezi stromy.
Tento zápis událostí z rajské zahrady je tak prvním záznamem o principu všech lidských náboženství. Pokoušel jsem se nalézt definici náboženství, ale neuspěl jsem, proto vám předložím svou definici.
Náboženství je souhrn snah člověka, jak utišit své svědomí a snaha zalíbit se Bohu vlastním úsilím.
Člověk, v tomto případě Adam s Evou, nespáchali zlo před svým pádem, ani jím samým a neztotožnili se s ním ani po něm. Pociťovali hřích jako něco cizího a rozlišovali mezi sebou a zlem. Dokázali to svým studem a zástěrkou z fíkových listů, jimž zastřeli svou nahotu. Ačkoliv byl tento jejich první pokus přemoci zlo marný, byl přece jenom nesporný důkaz toho, že nebyli ochotni zaniknout v nestoudnosti a sprostotě a umrtvit své svědomí, proti němuž se provinili, ještě vědomím viny. Tímto se však stává ono fíkové listí přímo ztělesněním a symbolem jejich úprku před zlem a tím vlastně prvním vzepřením se proti moci hříchu spočívající v tom, že nelze-li zlo přemoci, snažili se mu alespoň uniknout. Neuvědomili si však jednu důležitou věc, hřích je učinil slepými a člověk nevidí svou zkázu do všech důsledků. Věří v dobro, které mají v sobě, a povyšují tak svou bytost „lidskost je božství viděné zdola.“ Pokud tomu člověk věří, nikdy nepochopí smysl spasení správně.
To je důvodem k tomu, že každý člověk musí dostat příležitost, aby všestranným vypětím svých sil přece jen dospěl k poznání vlastní nemohoucnosti. A jen takovým způsobem se ukážou nakonec všechny duševní síly jednotlivce i celé společnosti nedostatečné a Boží plán spasení v Kristu nejen jako jediný, nýbrž jako jediný možný a nezbytný. Celé dějiny spásy můžeme rozdělit na několik období a následných soudů.
Židům 1,1: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh…“
Bůh věčnosti „učinil věky“ (Žd 1,2) a je i „králem věků“ (1 Tim 1,17). Ať už tato období nazýváme „dobami spásy“, „věky“ či „přisluhováními“ (Ef 1,10; 3,2; Ko 1,25; 1 Tim 1,4) není podstatné. Každý tento spasitelsko-dějinný úsek je historické období charakteristické určitými, zvláštními zásadami a liší se jedno od druhého. Každé z nich tvoří do sebe uzavřený celek.
Období Ráje, zkouška poslušnosti, nástup Já na trůn ve svém srdci – vypuzením ze zahrady.
Období sebeurčení, zkouška svobody, stane se bezuzdným – potopou.
Období po potopě, zkouška svrchovaností, stane se utlačovatelem – Babylónem.
Období patriarchů, dostali zaslíbení, upadnutí do bezvěrectví - rozptýlením národů do světa.
Období Zákona, obdrželi desatero, uchýlí se k samo spravedlnosti – rozptýlením židů.
Období evangelia, Bůh dal židům Krista, rozhodli se pro antikrista – těžkostmi s *****m.
Období tisíciletého království, Bůh dá lidem Krále, následuje vzbouřence – zničením a zánikem v plamenech a soud před velkým bílým trůnem.
Každé toto jednotlivé období plánu spasení je současně provázeno důkazy lidských neúspěchů na cestě k cíli. Každý z těchto neúspěchů ukazuje úpadek přirozeného člověka z jiného pohledu. Ve všech těchto obdobích můžeme sledovat dvě linie: Dozrávaní „velikého světa“ k vichřici soudu a příprav „maličkého stáda“ na vytržení z bídy a nouze. A tak musí být dub světové kultury vždy znovu poražen sekerou Božího soudu, zůstává stále zachován „vinný kořen“, „svaté símě“, to „maličké stádce“, jemuž je „dáno království“. Celými dějinami spasení se jako červená nit táhne to, že Bůh staví stále znovu mladšího před staršího, menšího před většího a vyvoluje druhé před prvním. Bůh vždy „první ruší, aby druhé ustanovil“(Žd 10,9). Volí ve světě to slabé, „aby zahanbil ty moudré“(1K 1,27). Povolává ty poslední a činí je prvními a první činí posledními (Mt 19,30). A to všecko se děje proto, aby „kdo se chlubí, v Pánu se chlubil“(1 K 1,29.31).
V Abrahamovi si Bůh vyvolil jednotlivce, z Jákoba vzešla rodina, která se na Sinaji stála národem. Nyní si Bůh shromažďuje ze všech národů nadnárodní lid (Sk 15,14), v nastávajícím Božím království bude univerzální společenství národů (Iz 2,2-4; 19,25) a posléze bude nové nebe a nová země (Zj 21,1).
Nerespektováním rozdílů mezi jednotlivými věky je například sabatismus (svěcení soboty), nýbrž i katolicismus, který ospravedlňuje existenci zvláštního kněžského stavu, kadění a ještě mnoho jiných věcí – navzdory novozákonnímu svědectví – jako na zásady platné pro svět národů ještě dnes, jako „biblické“ jen na základě své „tradice“.
Velice heslovitě zpracováno podle knížky „Svítání spásy světa“ od Ericha Sauera.
