Zřejmě jsem měl a stále mám dojem, že to spolu nějak souvisí, přece by jsem nepsal nesouvisející věci. Takový způsob oponentury by ostatně snad nikomu nestal ani za reakci. To, že jsi zmíněnou souvislost nenašel přisuzuji tomu, že ať chceme nebo ne, každý máme myšlení přece jen trochu jiné. Přiznávám tedy svou chybu v odhadu toku tvých myšlenek, nebyl v tom úmysl nějakého mlžení. Hlavní přínos těchto tvých slov však vnímám v tom, že jimi připouštíš proměnlivost situace, ve které se člověk , během svého života nachází. Jestliže se totiž bavíme o tom co je teď a ne o tom co kdy bude, znamená to, že to co bude může být diametrálně odlišné od přítomnosti. A o tom já píši celou dobu. Nemohu tvrdit "jsem spasen", protože takové tvrzení vyvolává asociaci již trvalého, tedy neměnného stavu. Z toho mi plyne, že sice upozorňuješ, že já se nemohu cítit být "tu a tam" v Kristu, ale na druhou stranu ty můžeš být "tu a tam" spasen. Pokud tedy trváš na tom, že teď jsi spasen, ale situace se může měnit a o těch změnách zrovna nehovoříme neboť o nich hovořit nechceš. Nesouhlasím ani s tím, že člověk není "vyvrhnut" (mohl jsem použit vhodnější výraz), že to odskáče pouze jeho hřích. Hlavní nebezpečí,plynoucí z podobných myšlenek, vidím v tom, že při jejich stupňování, jejích gradaci, klidně opravdu můžeme dospět k mylnému poznatku, že celé křesťanství je vlastně prkotina. Jednou za život o sobě člověk prostě prohlásí, že je spasen a po zbytek života již nehřeší, tedy nikomu neubližuje. Hřích není totiž to, co škodí pouze nám. Nás přece opravdu může od hříchů očistit svou milosti Bůh, a dokonce to již udělal, jak jsi rovněž připomenul. Ale co se stane s bolesti, kterou jsme hřešením způsobili druhým? Také na tuhle bolest se vztahuje Boží milost? Způsobí Boží milost to, že ukřivděný ti odpustí a v jeho nitru nezůstane šrám? To asi sotva! Nutně potřebujeme i odpuštění od obětí svých hříchů a to Bůh, ani svou milosti, způsobit zřejmě nemůže. Popřelo by to totiž jeho podstatu. Přesto jsou si někteří z nás jisti svou spásou, jelikož si asi nejsou vědomí sebou způsobených křivd. Je to dost "odvážná" pozice. Bůh nás přijal za dcery a syny, ale my, Boží dcery a synové, jsme si vzájemně mnohdy velmi cizí. Mnohdy si nenabijeme hubu, ale žel ji nabijeme druhým.

Ano, to souhlasím. Jen nevím, kdy se stalo, aby to bylo lidmi nebo jen jediným člověkem, kromě Ježíše, splněno.