Grano Salis - Je to ztráta času?

Malé zamyšlení.

V poslední době se mně neustále vrací pocit marnosti ztrácet čas zde na Granu. Jsou tu vůbec lidé se snahou vyrůst ve víře, nebo jen sebestřední a sebejistí ješitové, bez schopnosti sebereflexe? Co vlastně brání i člověku zjevně inteligentnímu pochopit a hlavně přijat někdy i naprosté jednoduché základy křesťanské víry?

Pokusím se některým z vás nastavit zrcadlo a nebudu si brát servítky. Kdybych to neudělal adresně, nikdo by totiž mé výhrady na sebe nevztáhl. Pokud se tak alespoň někdo zamyslí nad tím, jak ho vidí ti druzí, snad nebude má práce úplně marná.

Cizinec – Toník, Rosmano, Willy a i někteří další
o sobě prohlašují, že už mají věčnou spásu jistou, že tuto „starost“ přenechali Kristu. Což zní sice náramně vznešeně, ale v důsledku to vůbec není učením apoštolů.
Naopak je to v přímém rozporu listu Židům 9,27-28.

A jako je lidem uloženo jednou zemřít, a potom přijde soud, tak byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.

Také to přímo odporuje listu Římanům 8,24,25.

Byli jsme totiž spaseni nadějí. Avšak naděje, která je zjevná, není naděje. (Vždyť proč by někdo doufal v to, co vidí?) Doufáme-li však v to, co nevidíme, pak to vytrvale očekáváme.

Každý žijící, který o sobě tvrdí, že už má věčnou spásu jistou, tvrdí přesný opak, než učí apoštolové, než je napsáno v Písmu.
(1 Kor 9,27;).
Raději své tělo tužím a podrobuji do služby, abych snad, když kážu druhým, nebyl sám vyřazen.
(1 Kor 10,12)
Proto ať ten, kdo se domnívá, že stojí, dá pozor, aby nepadl.

Výše jmenovaní totiž nerozlišují spásu na tomto světě (o které skutečně Písmo také mluví) ve smyslu záchrany vykoupením, znovuzrozením křesťana ve křtu, přijetím daru věčného života od spasení po naší smrti do nebeské blaženosti.

Tato záchrana v tomto světě skrze víru a křest do nového života, tato spása je ovšem teprve počátkem naší cesty k Bohu, nikoli už dosaženým cílem.
Celým svým životem, tím jak ho prožijeme, totiž určujeme, zda skutečně jednou také dosáhneme i cíle své víry – spasení duší.
Nikoli spasení jen své duše - my jsme odpovědní i za své blízké a za společenství, ve kterém žijeme.

Nepokoušejte si namluvit, že se cosi změnilo jen tím, že jste se veřejně a hlasitě ve společenství vám podobných pobožnůstkářských blouznivců přihlásili ke Kristu a že už není vaše starost, jak svůj další život prožíváte.

Taková víra se může stát jen duchovní masturbací, bude působit, jako virtuální placebo.
Bůh přece každého z nás postavil na naše místa v životě, zasadil nás do svého plánu se světem. A očekává od nás, že svůj díl práce zde na zemi také uděláme, že svět se každým z nás stane o kousek lepším. Proto velice záleží i na našich skutcích, které teprve dávají naší víře skutečný život a smysl.

Od jednoho bludu se pak odvíjejí bludy další,
totiž že křesťan se nezrodí ve křtu, ale jaksi jinak dopředu, už svým uvěřením.
Přesto, že Písmo říká zcela jasně, že teprve ponořením do Kristovy smrti jsou nám hříchy odpuštěny a rodíme se bezhříšní do novosti života Božích dětí.
Že náš dlužní úpis hříchů je až v tomto okamžiku přibit na kříž a uzavřena Nová smlouva o odpuštění hříchů a daru věčného života.
Že teprve v okamžiku křtu oblékáme Krista a stáváme se skutečnými křesťany.

Těmito lidmi je nám všem ostatním také podsouvána jakási modloslužba oblaku svědků – svatých, kteří jsou spolu s Kristem v nebi a mají podíl na jeho slávě. My však svaté ctíme a jen Bohu se klaníme.

Kristova církev je obrovským orchestrem spolupráce lásky svatých v nebi (církve oslavené) s církví putující na zemi k oslavě Boha.
Putující církev na zemi pak je podhoubím, ze kterého vyrůstají stále další a další svatí a rozšiřují tak neustále oblak svědků kolem Krista. Podhoubí pak vždycky tvoří se svými živými plody jednotu. I my jsme tak podobně duchovně svázáni s oblakem svědků - skrze Krista. A bude tomu tak mezi křesťany tohoto světa a svatými v nebi stále, až do konce světa.

Tento oblak svědků je to první vzkříšení svatých (Zj 20,6), kteří už nyní zažívají účast na Kristově slávě a moci ( Zj 2,26; Zj 3,21).
Svatí v nebi nejsou vůbec lhostejní k dění na tomto světě – a ani z principu být lhostejní nemohou. Láska k nám jim žádnou netečnost nedovolí.

Dalším projevem duchovního placeba bývá u těchto zmatených lidí častá praxe vzkládání rukou s následným "uzdravením".
Bůh jistě může uzdravit prostřednictvím kohokoli, ale Duch svatý nemívá společenství s hříchem v člověku (Ř 8,8).
Proto v Písmu podle apoštolského učení neuzdravuje kdekdo, ale povolávají se „starší“ - v křesťanské dospělosti.
Ti se nad nemocným modlí, vzkládají na něho ruce a mažou posvátným olejem (Jk 5,14).
Být starším znamená osvědčit se ve víře, přijat způsob života Krista a apoštolů v modlitbě a postu. (Mt 4,2; Mk 2,20; Sk 10,30; Sk 13,2)

Jen si sáhněte do svědomí, kolik z vás žije takovým způsobem života, jak často se kdo z vás postí!
Zda naplňujete apoštolovu výzvu k neustálé modlitbě! (12 Tes 5,17)
Přesto jak rád každý hoví své ješitnosti, že prý skrze něho Bůh uzdravuje!

Nemohu zde ještě vynechat Leoneta.
I když věkem zjevně nepatří už k žádným mladíkům, jeho projevy odpovídají zastydlé pubertě. Dokonce, jak jsem pochopil, tak nějaký čas dělal kdesi i jakéhosi duchovního „guru“, než ho jeho ovečky vyštípaly. Byl to nutně logický následek jeho nevyspělosti ve víře, sebestřednosti a ješitnosti:
„Víc vam již o tom nenapíšu, neboť nejse zralí a schopní to snést.“.

Srovnejme tento jeho výrok s řečí apoštola Pavla: (1 Kor 9,19-23)
Ačkoli jsem totiž svobodný ode všech, vydal jsem se všem za otroka, abych jich co nejvíce získal. A tak jsem pro Židy jako Žid, abych získal Židy; pro ty pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty pod Zákonem. Pro ty bez Zákona jsem jako bez Zákona (i když pro Boha nejsem bez Zákona, ale v Zákoně pro Krista), abych získal ty bez Zákona. Pro slabé jsem jako slabý, abych získal slabé: všem jsem se stal vším, abych jakkoli aspoň některé zachránil. A toto činím kvůli evangeliu, abych byl jeho spoluúčastníkem.

Didymos a Helena.
- jsou věřící v jednoho Boha v jedné osobě.
Didymos se jeví ještě jako mladý, s potenciálem růstu, snad svůj omyl někdy pochopí.
Helena je naopak vyzrálá a vzdělaná.
Zde je pro mě záhadou, co ji blokuje, aby si poctivě zodpověděla na otázku, jak by mohl člověk vstupovat do vztahu s "jednoosobovým bohem", aniž by mu tím přidával kvalitu vztahovosti, kterou "Bůh v jedné osobě" sám v sobě nutně mít nemůže.

Rád bych věřil, že všechny tyto vaše omyly jsou jen jakýmsi mezistupněm vašeho duchovního růstu k Bohu, že snad jednou dostanete dar poznání čisté víry – i když to pro mnohé bude třeba znamenat dnes pro vás zatím ještě nepřijatelnou představu návratu do katolické církve.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace