Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kdy začíná lidská víra doopravdy?

 Bylo zde už mnoho zbytečných nedorozumění, kdy jedni obviňovali druhé ze snahy dosáhnout spasení vlastními silami a ti druzí zase ty první obviňovali z pouhé jalové víry, která je sama o sobě mrtvá (Jk 2,17). 
Písmo učí, že můžeme být ospravedlněni pouze milostí.
Že žádné lidské zásluhy nejsou v Božích očích tak velké, aby lidské skutky mohly člověka ospravedlnit. I kdybychom konali výhradně vůli Boží, nemůžeme si za to nárokovat žádnou odměnu, protože nakonec stejně děláme jen to, k čemu jsme byli stvořeni. Když všechno vykonám, řeknu Bohu: „Jsem jen neužitečný služebník“ (L 17,10). 
Abrahám uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Jk 2,23; Ř 4,3).
Kdy Abrahám uvěřil Bohu? Hned když uslyšel jeho hlas?
Víme, že Bůh k nám zpravidla nehovoří v bouři a hromu, ale v tichém vánku (1 Kr 19,11). Často musí své volání mnohokrát opakovat (jako u mladičkého Samuela), než se dokážeme natolik vnitřně ztišit, abychom zaslechli jeho tichý hlas a dokázali mu říci: Mluv Pane, služebník tvůj naslouchá (1s  3,10). 
Kdy tedy Abrahám uvěřil Bohu skutečně?
Mnozí z vás mají takovou dětinskou představu uvěření. Prostě uvěřil jsem volajícímu hlasu Boha a on mě tím automaticky ospravedlnil, odpustil všechny mé hříchy, mávl kouzelným proutkem a já jsem teď už jiný člověk, zbožný křesťan s jistotou věčné spásy, znovuzrozený.
V Písmu je přece psáno, že „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10,9).
A přiznejme si, takhle vytrženo z kontextu, to zní docela hezky!
Ale takový výklad je v přímém rozporu s jinými  místy Písma, které upřesňují způsob, jak dosáhnout ospravedlnění (Mt 28,19; Ř 6,4-7; Kol 2,11-14 a pod.), jak se člověk skutečně stává křesťanem ( ukřižováním starého člověka ve křtu, pohřbením do Kristovy smrti a vzkříšením člověka nového, znovuzrozeného). Starý člověk je ten náš živý dlužní úpis, který je potřeba přibít na kříž!

Ale co to je uvěření skutečně?
Kdy je to doopravdy a kdy je to jen klamání sebe sama?
Není to tak těžké poznat, když se podíváme na naše vzory v Písmu. Naše víra se stává reálnou až v okamžiku, kdy ji začneme uskutečňovat, kdy skutky začneme uskutečňovat svoji spásu. Do té doby je to jen bezcenná mýdlová bublina, která může kdykoli zase splasknout a už jí není.
Abrahám uvěřil Bohu doopravdy, až si sbalil stany, stáda i rodinu, opustil jistotu otcovského domu a vydal se, poslušen Hospodinova slova, do nebezpečí ciziny. Až tehdy začal svou víru uskutečňovat doopravdy a tyto skutky pak způsobily další růst k dokonalosti jeho víry (Jk 2,22).
Stejně tak Noe začal uskutečňovat vírou své spasení i spasení celé své rodiny z vody potopy nikoli pouhým uvěřením, ale až v okamžiku, kdy vytýčil pozemek v krajině ke stavbě archy, až pokácel první strom na její stavbu. Až tím se jeho spása začala skutečně realizovat. Kdyby zůstal u pouhého laciného uvěření a nechal všechno na Hospodinu, nejspíš by se stejně utopil.
Bůh nemá rád lenochy.
Tak ani nám nestačí v životě pouhé laciné uvěření  a domnívat se, že už tím nás Kristus spasí, ale naše víra se stává skutečnou, reálnou, až v okamžiku, kdy ji začneme potvrzovat skutky. Kdy jako celník Zacheus řekneme: "Pohleď, polovinu svého majetku dávám chudým, Pane, a jestliže jsem někoho v něčem podvedl, vracím to čtyřnásobně"  (L 19,8).

Spasení je pořád nezaslouženým darem z milosti. Přesto své spasení musíme uskutečňovat skutky svého života.
Noe s rodinou dostali svou záchranu jako dar, ale museli se podílet na její realizaci.
Často jsem poukazoval na to, že Bůh chce, aby s ním člověk na uskutečňování své spásy spolupracoval. To by mělo být obrazem života každého z nás. Někteří to nechápou a obviňují mě ze snahy, že hlásám jakousi spásu vlastními silami.
To není pravda!
Já učím o spáse člověka z milosti, která je nezaslouženým darem, ale k jejímu přijetí je potřeba lidské spolupráce, tak, jak to vyžaduje Bůh.

On nás přece stvořil k radostnému životu s ním už teď, nikoli až na věčnosti.
Život s Bohem je také o námaze, o utrpení a bolesti, ale především o kráse života, jeho smysluplnosti a sdílení se v lásce. Není to nic laciného a bez vlastní práce. 
Možná to někteří spíš nechtějí pochopit, aby sami nemuseli „zabrat špónu“ a začít poctivě na uskutečňování svého spasení také sami makat.
Ono je pohodlnější nicnedělání a „uvěření“, že už jsem za vodou, že už všechno vlastně za mě udělal Kristus. Že stačí tomu věřit a basta, mohu se už klidně jen válet.
Ovšem mít také na Kristově vykoupení podíl, není zas až tak jednoduché.
Zde se bude každý asi bránit, ono se cosi takového těžko připouští, ale je to lidské, člověk je ve své podstatě racionální tvor a nedělá zbytečně věci, nejsou –li nezbytné.
Pokud je tedy už jist svou spásou, nemá vnitřní potřebu ji uskutečňovat.
Ohlupovat se lacinými frázemi typu: "Spasený člověk přece už nekoná skutky své, ale skutky Boží," vypadá sice náramně svatě, ale jaká je mnohdy skutečná realita?

Opravdu děláme už výhradně jen skutky Boží, nebo si jen pobožnůstkářstky vytrženými frázemi z Písma lžeme do vlastní kapsy?
Nemyslím si, že je zde mnoho takových s pouhou lacinou vírou. Že buď vědomě, či nevědomky, stejně většina z nás správně uskutečňuje (alespoň občas) svoji spásu také skutky, jak to podle Boží vůle má taky být. 
Ale přiznat to samé i druhým, kteří se od nás odlišují? Ouha! V žádném případě! Jsou to přece jen sektáři!
Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Možná delší, než je celý náš život.
Bylo by  dobré si tyto věci uvědomovat a uskutečňovat dobrými skutky svou spásu s plným vědomím. Tím naše víra může vyrůst k dokonalosti. Jinak mezi námi neustále budou vznikat věroučné rozpory, plynoucí z neporozumění, z nepochopení a ignorace toho druhého.
Říkáme – li společně Bohu Otče, jsme přece jen bratři v jedné rodině.