Grano Salis - Anatomie lásky (I.): Rodičovské komplexy

Anatomie lásky (I.): Rodičovské komplexy

Námětem a zdrojem pro sérii článků Anatomie lásky se stala kniha Guy Corneau: Anatomie lásky. Psycholog Guy Corneau v této knize předkládá zajímavé myšlenky objasňující původ obtíží v dnešních partnerských vztazích. Původ vidí v rodičovských komplexech, zejména komplexech ze vztahu matka-syn a otec-dcera. Zatímco jiní psychologové uvádějí potřebu romantiky u žen a strach ze závazku u mužů za normální, Guy Corneau vysvětluje tyto jevy jako způsobené poruchami v tradičním rodinném uspořádání. Nesoudím, zda jsou všechny vývody správné, či důvody skutečné, ale předkládám vám jakýsi výtah z této knihy. V první části si uvedeme, co jsou rodičovské komplexy a vysvětlíme některé potřeby naší psychiky. V závěru se zamyslíme nad rolemi rodičů v utváření osobnosti dítět

Dětská psychika Naše identita má od samého počátku dvojí tendenci: přibližovat se k ostatním, abychom našli lásku a vzdalovat se od nich, abychom si potvrdili svou rozdílnost. Cílem přibližování je najít svou příslušnost, cílem vzdalování vyjádřit naši individualitu. Na začátku života je pro dítě všechno jedním velkým celkem, dítě je v naprosté symbióze s tím, co ho obklopuje. Kojenec si teprve postupně uvědomuje svou individualitu opakováním drobných frustrací, například když nedostane včas dudlík nebo když nikdo nereaguje na jeho křik. Když dítě roste utváří se jeho vlastní já. Psychoanalytik Jacques Lacan nazval toto období obdobím zrcadla. Dítě vidí svůj obraz v zrcadle a poznává se. Základní lidskou potřebou je rozvinout vlastní osobnost a stát se sám sebou. Tato fascinace vlastním obrazem je základem toho, čemu psychoanalýáza říká narcismus. Dítě je přirozeně narcistní, to je soustředěné pouze na sebe. Postupem času se dětské já upevní a umožní tak osobnosti, aby se stále více a více zviditelňovala. Nicméně, já by se nemohlo rozvíjet bez těch ostatních, bez lásky. Naše indidvidualita potřebuje druhé, aby se lépe poznávala, utvářela, aby si upevňovala rozdíly a přisvojovala podobnosti. Lidé často brzdí rozvoj své osobnosti a potlačují svou originalitu ze strachu, že se nebudou líbit ostatním. Někteří lidé se tak nikdy neoddělí od rodiny nebo od svého povolání. Dodá jim to pocit jistoty, ale vybere si daň v podobě psychického nebo tělesného onemocnění. Komplexy Komplexy spočívají ve zvnitřnění hybných sil chování, které si přinášíme z dětství ve své rodině. Utvářejí se jako důsledek událostí se silným citovým nábojem. Soustřeďte se na slovo hnus; když ho necháte rozeznít ve svém nitru, pozvolna se vám budou vybavovat jednotlivé zlomky vzpomínek od dětství až po současnost, které spojuje pocit hnusu. Podobně to zkuste se slovem radost nebo s nějakým jiným pojmem. Zjistíte, že některá slova mají větší citový náboj než jiná a vyvolávají více emocí. Je to proto, že některé zkušenosti si člověk nerad vybavuje, či si je dokonce zakáže vybavovat. Toto napětí se v psychoanalýze nazývá odpor, protože já nechce myslet na všechny nepříjemné (nebo naopak příliš příjemné) věci. Líbí se mu, když má kolem domu čistý pozemek. Brání se proto některým myšlenkám a zatlačuje je do nevědomí. Rodičovské komplexy Nejsilnějšími komplexy jsou otcovský a mateřský komplex. Jsou koncentrátem vašeho vztahu s rodiči. Tyto komplexy ale patří pouze vám, jsou vzpomínkou na váš vztah s rodiči, a nic nevypovídají o vašich rodičích. Například žena, kterou rodiče za války jako malou opakovaně dávali do dětského domova, aby nepřišla o život, trpěla stálým strachem, že ji všichni opustí, měla malou sebedůvěru a trpěla pocitem, že ji někdo stále pronásleduje. Její vnitřní hlasy ji neposkytovali podporu, ale odsuzovali ji. Komplexy mohou být pozitivní nebo negativní. Pozitivní komplexy vznikají z dětství bez velkých otřesů a dodávají člověku nutnou sebedůvěru a pomáhají mu se prosadit a jít stále dál. Projekce na ostatní Komplexy jsou zpravidla nevědomé a nevědomé většinou zůstávají. Pak je často projektujeme mimo nás. Projekce je součástí obranných mechanizmů, které naše já používá, aby se chránilo před pocity, které by je mohly narušit. Projektuje je tak na druhé a to tak dobře, že obviňujeme ostatní z nedostatků, které jsou součástí našeho nevědomí. Pokud si uvědomíme, že všechno, co nás zlobí u druhých může být neznámou součástí nás samých, pomůže nám to v práci na sobě. Sebeláska je faktorem duševní rovnováhy Lidé, kteří se oddávají lásce tak, že se v ní ztrácejí, nemilují dostatečně sami sebe. Zapomněli na druhou část jednoho přikázání, které říká: "Miluj svého bližního jako sebe samého". Zdravá identita spočívá na zdravé sebeúctě, tedy důvěře v sebe. Přestat očekávat schválení od ostatních, aby člověk cenil sám sebe a život, je bezpochyby základní životní proměnou. Ale není to zdaleka jednoduché. Když jako děti vidíme světlo obdivu, nadšení a lásky v očích těch, kdo nás obklopují, postupně si toto kladné zrcadlo přisvojujeme a naučíme se mít rádi sami sebe. Toto přisvojení přispěje k pozitivním rodičovským komplexům, které nás budou podporovat a ne nám škodit. Když byla naše matka nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby. Začínáme se stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a začneme je napodobovat, abychom si zasloužili tolik pozornosti od okolí, kolik mají podle našeho názoru oni. Od všemocnosti k sebeúctě Dítě si musí postupně zvykat, že není středem vesmíru. To si uvědomuje pomocí malých frustrací, které je schopno přijmout, aniž by se cítilo naprosto odvrženo nebo zavrženo. Rodiče by měli do dítěte vkládat postupně stále větší důvěru. Doporučuje se také, aby rodiče dítě postupně seznamovali s celou svou osobností, včetně nejrůznějších slabých stránek. Skutečný život tak bohužel probíhá málokdy. Někteří lidé, kteří zažívali v dětství silné nebo dokonce traumatizujíci frustrace, se často snaží prosadit za každou cenu, jen aby si dokázali, že za něco stojí. Všichni tyrani, jako byl Adolf Hitler, Napoleon a jim podobní, trpí traumatem z nedostatku lásky. Reakcí na traumata v dětství nemusí být jen vychloubání, ale i duševní zhroucení. Pro takového člověka je obtížné mít sám sebe rád, bude se stále bát, že ho okolí odvrhne. To je komplex méněcennosti. Nebo může vyústit v pocit nadměrného studu. Často k tomu dochází, když má člověk autoritativní rodiče, kteří ho svým chováním a činy utvrzují v tom, že mají vždycky pravdu. Jejich dítě zůstane věčným dítětem, které hledá vzory dokonalosti a upíná se k lidem, kteří mu připadají silní. Popře svou vlastní moc a přenechá ji tomu, kdo bude mít dost důvtipu, aby jí využil. Velmi rychle se přizpůsobí každé situaci a nikdy nevysloví názor, jímž by se znelíbil většině ze skupiny, ke které patří. Role rodiče stejného pohlaví Rodič téhož pohlaví hraje základní roli při vytváření naší sexuální identity. Je to rodič kterému se podobá a bude ho chtít napodobovat. Bude ho považovat za svůj vzor. Proto pokud není rodič stejného pohlaví přítomen nebo své dítě odmítá a nezprostředkuje mu pozitivní obraz jeho vlastního pohlaví, není chlapec rád, že je mužem a dívka není spokojena, že je ženou. Role rodiče opačného pohlaví Rodič opačného pohlaví odhaluje naši základní rozdílnost a pomáhá nám uvědomit si sexuální realitu. Proto u tradičních rodin, kde je matka přítomna a otec nepřítomen, trpí chlapci poruchou identity, protože jim chybí mužský vzor, ale vztahy se ženami mají dobré. Pro dívky je to naopak. Trauma způsobené otcem je pro ně traumatem vztahovým, . citovým. Nejsou si jisty, zda se pro ně najde nějaký muž a jeho hledání se pro ně stane prvořadou záležitostí. Další část: Otec a dcera

Václav Lexa
Literatura:
Corneau, Guy: Anatomie lásky : vztahy otec-dcera, matka-syn a jejich vliv na budoucí partnerské vztahy , Portál, 2000

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace