Židé se jednou Ježíše ptali: A kdo vlastně jsi? (J 8,25)

Paradoxem zůstává, že Pána Ježíše si představujeme tak trochu po svém. Občas v jeho jménu dokonce docházíme k úplně protichůdným závěrům. Vezměme například tak závažnou věc, jako je trest smrti. Nejde jen o svědomí společnosti. Jde o život a smrt. Jen těžko byste hledali větší téma. Křesťané v Americe vám většinou řeknou: „Právě proto, že jsme křesťané, jsme pro trest smrti. Ježíš nás učil spravedlnosti.“ Křesťané v Evropě to vyjádří jinak: „Právě proto, že jsme křesťané, jsme proti trestu smrti. Ježíš nás učil milosrdenství.“ Co na to říct? Jak je možné, že s Biblí v ruce a v Ježíšově docházíme k tak protichůdným závěrům? Je snad Ježíš za mořem jiný než v Evropě? Jaký vlastně skutečně je a jakým způsobem ho poznáváme? A jak jej poznávám já? Jak v jeho jménu reaguji ve spleti vlastního života, života své rodiny, svého sboru, společnosti a celé církve?
Malé děti někdy reagují roztomile. Dáte jim chleba se salámem, salámek snědí a chleba vám vrátí. Když jim řeknete, že se to nedělá, slíbí vám, že se polepší. Další den jim chleba se salámem připravíte znovu, a ono se to zase opakuje. Salám zmizí a chleba vám zůstane. Biblický text a dílo samotného Pána Ježíše Krista mají v sobě mnoho pochoutek, řeklo by se až lahůdek. Ovšem sám Ježíš kázal i nepříjemné věci, které mu chceme vracet jako něco, co nám nechutná. Není těžké si vytvořit vlastní obraz Boha. Něco si z něj vzít a něco vyplivnout, vybrat si z něj jen tolik, co sám uznám za vhodné. Otázka však zní, zda to, čemu a komu věřím, odpovídá celému pohledu Písma. Nebo snad i my máme sklony si z Božího slova vybírat jen to, co nám ve víře připadá logické nebo nám vnitřně zachutná?
Naše osobní přirozené vnímání nás v poznávání Hospodina omezuje. O to víc je třeba se zabývat zvěstí evangelia a pěstovat zdravé biblické smýšlení. Sami v sobě totiž podléháme stereotypním vzorcům prožívání, cítění i myšlení, které nám komplikují přijímat zvěst o našem Spasiteli a Pánu ve vší biblické plnosti. Ono se pak může stát, že autoritou, kterou milujeme a které podřizujeme svůj život, není Kristus sám, nýbrž pouze jakási omezená představa, jakou jsme si o něm vytvořili ve své fantazii. Tolik křesťanů to dělá místo toho, aby se drželi skutečného Ježíše. Spokojí se s vlastními prožitky, místo aby poctivě zkoumali Bibli. Pokud v sobě takto ustrneme, Ježíše samotného tím vykrádáme, vyprazdňujeme, nebo jak se dnes moderně říká, tunelujeme.
Co je víc? Kristus sám, nebo Kristus, kterého jsem si vymodeloval ve svém nitru? Kdo je skutečný a živý Bůh a kdo je jen jeho karikatura? Je Ježíš, ve kterého já věřím, skutečným Ježíšem? Je skutečně tím, kterého zjevuje Boží slovo? Nebo jsem si ho trochu upravil, nebo snad dokonce v něčem ochočil?
Mezi Ježíšem skutečným a tím virtuálním může být propastný rozdíl. Ten první je Spasitel světa, Král králů a Pán pánů. Ten druhý je vykradený, chcete-li upravený pán našich vlastních představ a přání. Má-li se do našeho života vejít, pak už to není ten svrchovaný Král, nýbrž bůh námi zcenzurovaný, upravený a ochočený tak, aby byl i naší tělesné přirozenosti a svévoli přijatelný. Je to Bůh, který nemá změnit nás, nýbrž bůh, kterého měníme my. Je to lidsky opracovaný Ježíš, kterého si vytváříme podle svých ambicí a osobních potřeb. Proto je vytunelovaný.
                                                                      
Další podrobnosti na: