Když mě má cesta dovedla až k jejím břehům, zahleděla jsem se do veselých vlnek a pěnění u balvanů jež z ní vyčnívaly, naslouchala jejímu křiku a radostnému volání. Konečně ...
Unavená, chodidla zkrvavená, nohy plné šrámů, i moje šaty byly samý cár. Tam někde na patře jsem cítila hořkost a v krku sucho. Žízeň. Jak dlouho jsem šla tou pouští s hlavou skloněnou pod necitlivým žhnutím paprsků? Rok? Dva? Nebo snad den? Sama už ani nevím. Když to nebyla poušť, byla to cesta zarostlá trním, místo květů se na mě smály kopřivy. Když jsem zatoužila po odpočinku, nebylo kde ulehnout a skrýt se do stínu. Když jsem zatoužila po vodě, nebylo ani kapičky, jediné kapky jež by vytryskla ze země, spadla z nebe nebo sklouzla z lístku keře. Poušť se střídala se stíny, písek s kamením a trny. Jedno obyčejné období putování do zaslíbené země ...
Lhali, když zamlčeli skutečnost o dlouhé cestě? Anebo jsem byla hloupá, že jsem se nezeptala? Že jsem si nechala poradit snílkem který mi vyprávěl o zahradě, řece odpuštění a slunci jež nepálí? Byla to všechno jen pohádka, když jsem uvěřila zprávě o domově a laskavé dlani Bezelstného? Tak nějak jsem se ptala sama sebe když jsem klopýtala s pohledem upřeným někam před sebe směrem, jež mi ukázala čísi ruka. Nejsou mapy. Proč nejsou, když poutníků je mnohem více, než dokážu spočítat? Nejsou autobusy ani velbloudi a ani mezci. Proč nejsou, když cesta je dlouhá, tak moc dlouhá??? Proč musím jít a nemohu létat jako ptáci? A proč se na všechno nevykašlu a nevrátím se zpátky? Nemůžu. Nedokážu to. Nemyslet na toho, jež dává mnohem víc než lidé. Nemyslet na slova která prý řekl všem hledajícím: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Nedokážu si zakázat přemýšlet nad možností, že by mě někdo skutečně miloval, nad tím, že by to všechno, co vyprávěli Usměvaví byla pravda. Nedokážu to. A ani nechci. Nechci se vrátit. Do něčí prázdné náruče jež neměla srdce! Nechci znovu pohodit své tělo a duši napospas rtům a rukám jež neměly slova, něhu, život! Nechci se vracet do probdělých nocí plných vlastních zvratků ze mne samotné, do nocí ve kterých lze slyšet jen křik andělů kterým trhají křídla! Nechci, nechci, nechci!!!! Syknu bolestí. Moje nehty ukryté v pěst zanechaly v dlaních drobné kapky krve. Tak moc zatínám pěsti a toužím ze sebe vyždímat poslední odhodlání jít dál!!! Nechci se vrátit, nesmím se vrátit - opakuji si stále dokola. Nakonec uvěřím tomu, že už jen kvůli nemožnosti návratu se trmácím někam na místo o kterém vůbec nic nevím. Ale vím, že chci žít. Že chci vstoupit do oné řeky jež zahání žízeň a navždy omývá špínu lidské bídy. Že chci poznat Bezelstného který otvírá most do nových zahrad. Že musím, že to dokážu, že je to správné ...
Míjím rozcestí a stopy lidí kteří šli snad přede mnou. Míjím vyhaslá ohniště, prázdné příbytky poutníků, jež se zastavili alespoň na chvíli. Prý přichází stíny když se ztrácí slunce aby rozsápali ty, jež se vydali na cestu s pochybnostmi a nejistotou. Zavírám oči a nechci dýchat tu vůni smrti jež se vznáší nad roklinami. Kdybych měla sílu proběhnout to všechno, kdybych měla možnost přeletět tyhle pustiny. Noci bez spánku, rána bez odpočinku, cesta nekonečná, nohy slábnou a víra jež mne k tomuhle šílenství vypudila se ztrácí... Jak dlouho ještě? Tělo plné modřin ztrácí svůj půvab jež mělo kdysi, oči plné jisker pohasínají a plné rty se staly okoralými jak skýva suchého chleba. Kdo by tě dnes chtěl, bláznivá? Ne, nebudu ti naslouchat, odporná pochybnosti! Klidně ať si mě spálí slunce, ať vlasy zbělají pod horkým vanutím větru, ať se má kůže scvrkne jako kus vyschlé kůry! Vím, že to všechno plahočení má smysl. Musí ho mít. Vždyť už tolik duší nalezlo sílu a odpuštění. Tolik poutníků došlo svého cíle a spočinulo u Jeho nohou ... Možná se mu nebudu líbit. Záleží na tom? Prý nesoudí - ani podle šatů a zlatých náramků, ani podle listin dluhů a výpisů chyb. A já tomu věřím. Věřím, věřím, věřím, věřím ...
Tam někde kolem spánku cítím palčivou bolest. Na tváři cítím chlad kamene. Upadla jsem? Na jak dlouho? Prsty se dotknu bolavého místa které je vlhké krví. Už nemůžu dál. Skutečnost anebo se odevzdání bez boje jasnému osudu? Chci křičet, ale nemám už hlas. Nohy vypověděly službu. Sklouzává slza po tváři, první druhá... Umřu tady? Uprostřed pustiny, nikým nenalezená, nikým nevysvobozená z pout vlastní minulosti a bídného života? Umřu tady s vědomím, že jsem Tě nedokázala najít? Proč říkali, že miluješ a vyhlížíš, když tady nejsi??? Začínám se chvět v tichém pláči jež slyší snad jen prach a pálící slunce. Umřu tady. Hluboký smutek a bolest mě prostupuje a já už nemám chuť se rvát a bojovat. Když se mé čelo dotkne prachu země která lačně vpíjí moje slzy a moje beznaděj posílá k nebi svůj poslední pozdrav, ucítím jak mi do vlasů dopadají - kapky deště? Nevěřícně zvednu hlavu. Z pár nesmělých kapek jež s delšími intervaly míří k zemi se stane jemný déšť. Nastavím mu své bolestné čelo a dlaně, kéž bys smyl všechnu moji únavu! Otvírám ústa a snažím se alespoň polknou pár kapiček jež se objevily jako příslib naděje. Nebe je bez mraků, déšť tichounce padá a já znovu vím, že tam někde v mé hrudi zahořel znovu oheň odhodlání, že existuje - laskavý Dárce života, laskavý Milosrdný. Musí o mě vědět. Musí mě chtít, jinak bych nepřežila tenhle poslední den, jinak by neposílal déšť do míst kde se prochází jen smrt ...
Na nebi se klene duha která začíná tam někde v dálce a déšť za chvíli přestane padat. Znovu se zvedám s mokrými vlasy a s dokonale smytým prachem z mého těla. Znovu se zvedám plná naděje, že někde tam v dálce na konci téhle pouště teče řeka. Jeho řeka. Řeka uzdravení. Najdu ho. Musím. Protože jedině On mě může vysvobodit.
Vítr jemně zahlazuje mé stopy v písku a já už nemám strach.
Tam za tou pouští teče řeka, tam za tou tmou svítí Jeho slunce - opakuji si pořád dokola a kráčím dál.
Najdu Tě. Musím. Protože Ty jediný dáváš život...
Pokračování příště...
