poslal belansky Slova, slova, slova....
Náš svět je chorý přemírou prázdných slov a nedostatkem slov, naplněných poselstvím, láskou, nadějí. Jen zvuky, slova planá, neužitečná, ba škodlivá a zlá, na nás útočí ze všech stran. Slova, která mohou pomoci, zachránit, naopak zůstávají nevyslovena. Máme svobodu a internet. Máme blogy a diskuze. Tam mluvíme všichni o všem a do všeho, předvádíme se, sbíráme body a karmu a běda tomu, kdo nás usvědčí z tlachání, z neznalosti, z povrchnosti a verbálního exhibicionizmu. Jakobychom za vyslovené, či napsané nenesli žádnou zodpovědnost. Jakoby slovo nemělo obrovskou moc.
Slova, slova, slova. Slovo může zachránit, nebo vehnat bezbranného do nenávisti slepého davu. Může změnit život člověka, rodiny i celých národů k dobrému i k zlému. Může zazdít poslední okno do světa a naděje, nebo otevřít všechny dveře dokořán. Umí pohladit, potěšit, pomoci, nebo surově a jednou provždy člověka ponížit a zničit.
I na počátku světa bylo SLOVO. Ale kolik z nás to dnes ví? Moje maminka nás měla tři a zůstala sama. Měla se co ohánět, aby nám vydělala na chleba, na hezké knížky, na šaty, na cestu vláčkem do Mikulova a na Pálavu. Na Svatý kopeček, kam nesli mládenci v krojích Panenku Marii a sedření strýci s tetkami zpívali neškolenými hlasy nádherné písně, plné víry, pokory a díků.Přesto si vždycky našla chvilku pro společné čtení, pro laskavé slovo a pohlazení. Těch pohádek! Těch příběhů! Té krásy, když jsme vyšli "do pola", do vinohradů za dědinou! Každá bylinka měla svůj příběh, každý strom, pták, liška, která se mihla kolem nás. Tak nás učila milovat domov, lidi, přírodu, krásné knížky a moudrá a laskavá slova. I dnes se mi srdce rozbuší a vyskočí mi až do hrdla, když uslyším táhlou moravskou, nebo verbuňk a cimbál, když někde najdu stejný koberec mateřídoušky, jaký rostl u nás za chalupou a na který bylo tak sladko usednout.
Neplýtvejte slovy, važte jejich moc a sílu, ale neváhejte pochválit, povzbudit a potěšit. Nebo pokárat, je-li to třeba. Když dnes nepohladíte blízkou a přátelskou ruku a polknete laskavé slovo, zítra tu ta ruka nemusí být a slovo, které mohlo znásobit radost, zůstane nevyřčeno. Vždyť nebudeme souzeni jen za všechny zlé skutky, ale i za příležitosti dát, pomoci a potěšit, které jsme obešli a minuli.
Churavíme u nás stavem, který jsme si zvykli nazývat "blbou náladou". Ale Evropa i svět jsou na tom stejně. Cosi se zadrhlo, problémy se vrší a zdá se, že není cesty ven. Konečky prstů a špičkovými technologiemi odkrýváme mystéria vesmíru a doma nevíme, co dál. Špiníme, drancujeme a vykrádáme náš svět, naše srdce, naše životy a naděje. Trápíme se, ač sytí a bohatí, strádáme a s námi všechno stvoření a celá planeta. Na vše máme ihned sympozia, konference, ale přibude jen další barikáda zbytečných slov, která nás ještě více oddělí od víry, naděje a lásky.
I já, přiznávám, často mluvím, když nemám a nepromluvím, když je to třeba. Mejsem dobrý křesťan. Pořád Bohu utíkám a vracím se, pořád něco řeším sám, zoufale a klopotně hledám cestu a když se prázdný a rozbitý vracím k ruce Boží, dusí mě strach, že už tam nebude a zůstanu sám. Modlím se, čtu Bibli a někdy jdu někam, kde mě neznají, přijmout KREV a TĚLO Toho, který mě pořád ještě zachraňuje. Přesto ve mně roste smutek z toho, jaký jsem a jací jsme, z nezhojených ran ve mně a všude kolem.
Snažím se aspoň neškodit, nerozmnožovat prázdná a zlá slova, někdy se mi podaří i pohladit a pomoci, ale je to dost? Bylo mi něco málo přes třicet, když jsem přišel do evangelického sboru na Maniny a letos v říjnu mi bude padesát sedm. Tolik let se trápím, doufám, věřím. A tolik let stále nevím, jaká je ta moje cesta, můj úkol, moje místo.
