Grano Salis - Kázání v ČCE Kobylisy v neděli, kdy se konal pochod Pride parade

8. neděle po Trojici (14. srpna 2011)

Římanům 15; 1 - 7

První čtení: Matouš 20; 20 - 28

Text kázání: Římanům 15; 1 - 7
(1) My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
(2) Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.
(3) Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘
(4) Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
(5) Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,
(6) a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
(7) Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

Je to div, že křesťanská církev hned po svém vzniku zase nezanikla, od počátku totiž byla plná všelijakých sporů a napětí. Když se začteme do nejstarší křesťanské literatury – dopisů apoštola Pavla – až nás překvapí, kolik místa a energie pisatel věnuje řešení konfliktů, urovnávání rozmíšek, vyrovnávání s různými směry a proudy, které v rané církvi uplatňovaly své nároky a ambice jedna proti druhé. Ale začalo to dřív, už za Ježíšova života docházelo mezi jeho učedníky k různicím a sporům, někdy až trapným. Tak jsme dnes v prvním čtení slyšeli evangelijní příběh o synech Zebedeových, Jakubovi a Janovi, kteří ostatních deset svých kolegů pořádně naštvali. A není divu, jejich starostlivá maminka zkusila soukromě vyjednat u mistra |Ježíše pro své synky výsadní postavení v budoucím Ježíšově království, funkci dvou nejvyšších Ježíšových náměstků. Hledat pro sebe nebo své blízké protekci k zajištění nadstandardních osobních výhod je zajisté hanebné, ale ne neobvyklé. Neobvyklá a naší nejvyšší pozornosti hodná je Ježíšova reakce.

Ježíš odpovídá učedníkům i jejich matce svým vlastním příkladem: dává najevo, že za svůj úkol na tomto světě považuje nikoli vládnout, ale sloužit. Snad aspoň teď začíná těm dvěma ctižádostivým bratrům postupně docházet, v čem spočívá vlastně Ježíšovo království – že není nějakým autoritářským režimem, diktaturou, vládou tvrdé ruky; že ani Ježíš sám nechce být nějakým všemocným vladařem, který by ostatní utlačoval, natož aby takové pravomoci svěřoval někomu jinému. Tím méně si je pak může osobovat kdokoli jiný v církvi. Ježíš nám zanechal zcela jiný, ba vlastně opačný příklad: příklad dobrovolné služby a oběti pro druhé, a to až do té nejzazší představitelné krajnosti, kterou jistě z evangelia dobře známe.

Ve stejném smyslu píše o něm také apoštol Pavel v listu Římanům: Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nepřišel se nad jiné vyvyšovat, nepřišel lidi ponižovat a urážet, nýbrž nechal na sebe naopak dopadnout lidské urážky a lidskou zlobu. Tento vzor staví Pavel před oči zejména jedné skupině v římském sboru, a to té, kterou označuje jako „silnou“. Kým přesně byli tito silní a čím se lišili od slabých, zda se jednalo jen o různé názory na skladbu křesťanova jídelníčku nebo ještě o něco jiného, je v této chvíli podružné. Vždyť různé křesťanské církve, skupiny a názorové proudy se mohou od sebe lišit v tolika různých ohledech, že omezením výkladu na jeden konkrétní historický spor bychom se patrně minuli s vlastním smyslem tohoto textu. Pavel chce všechny ty různé směry a skupiny uvnitř církve přivést nejen k tomu, aby pokojně existovaly vedle sebe, ale aby si navzájem naslouchaly; aby ukončily své spory a směřovaly k jednomyslnosti v Kristu.

My ale víme, že Pavel sám dlouho vedl vášnivé spory nejen o otázkách víry, ale také spory o prosazení své autority v církvi zejména proti jeruzalémskému křídlu apoštola Petra a Jakuba, bratra Páně. Pavel tedy rozhodně nebyl sám takový tichý beránek, jak by se mohlo zdát z jeho naléhavých doporučení v listu Římanům. A ostatně i sám Ježíš se nejednou pouštěl do křížku s jinými náboženskými učiteli a vůdci, zákoníky a farizeji zejména, uměl jim říci „běda vám“ a nazvat je pokrytci. Nebyl tichým beránkem v tom smyslu, že by si nechal všechno líbit. A někdy i provokoval, narušoval jednomyslnost, třeba se nedržel obecně respektované zásady, že v sobotu se nevykonává žádná činnost, která může počkat na zítřek, a uzdravoval i v den sváteční.

Je tedy už u samotných zakladatelů křesťanství nevyhnutelný rozpor mezi teorií a praxí? Na jedné straně něco doporučují svým posluchačům a čtenářům, něco od nich vyžadují, například mírnost a nekonfliktnost, ale pak se tím sami do všech důsledků neřídí?

Je zřejmé, že jak Ježíš, tak i Pavel byli výraznými, silnými osobnostmi. Nebyli to nějací chudáčkové, kterým by vlastně nic jiného nezbývalo než se sklonit, ustoupit, uhnout nebo přijmout roli fackovacího panáka. Oba si dokázali rozhodně stát za svým, dokázali argumentovat a polemizovat se svými odpůrci, ačkoli jistě jejich argumenty nemusely vždy nutně působit úplně konzistentním a neprůstřelným dojmem. Už samotný styl Ježíšových řečí, ale také Pavlových listů dosvědčuje, že byli oba skálopevně přesvědčeni o své pravdě a byli ochotni se za ni postavit, kdykoli toho bylo potřeba.

Avšak zde je třeba si opět povšimnout, čím byla pravda v Ježíšově a Pavlově pojetí. Byla vším jiným než netolerantní, neměnnou a zkamenělou doktrínou, kterou je možno její odpůrce praštit přes hlavu, aby si uvědomili, jak jsou vedle. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“, řekl kdesi Ježíš. Pravda je osvobozující mocí, díky níž se člověku volněji dýchá a díky níž je schopen vykonat věci, kterých by se jinak možná zalekl. Například zastat se druhého, který se ocitl v nesnázích třeba proto, že jej ostatní šikanují; postavit se na jeho místo, a v krajním případě snášet tu šikanu místo něj. Taková je pravda Ježíšova, ve které od počátku na předním místě byla myšlenka sebeobětování za jiné.

Dobrovolné oběti sebe sama, k níž patří i ochota přijímat, zvládat a zpracovat v sobě urážky i křivdy. To dokáže opravdu jen vnitřně silný člověk. Slabý se pod nimi zhroutí, ale silný je, jak se dnes říká, ustojí. Být vystaven urážkám není nic pro slabochy. Slabý člověk – ať už slabý svou vírou, charakterem nebo jakkoli jinak – by měl zůstat urážek ušetřen, vyhýbat se jim, aby získal čas se vnitřně upevnit a zesílit, pokud k tomu vůbec někdy dojde. Ale silný si může dovolit stát se jejich terčem. Právě tak to udělal Ježíš a na tomto místě jistě nemusím rozebírat všechny detaily pašijového příběhu. Po všech svých razantních, velmi neberánkovských polemikách a výpadech proti svým odpůrcům, jak je dosvědčují evangelia, se stal vědomě Beránkem Božím, který neotevřel svých úst.

Právě tak šel později v jeho šlépějích i apoštol Pavel; když si vzpomeneme na všechny jeho dřívější pronikavé a břitké argumenty proti zastáncům zákona a obřízky, které místy snad až zavánějí fanatismem, pak s nimi tím ostřeji kontrastuje způsob, jakým byla jeho pozemská cesta završena. I on přijal nakonec stejný úděl jako jeho Pán: jeho život, stejně jako ten Ježíšův, vyhasl nakonec na popravišti.

Z 15. kapitoly listu Římanům je patrné, že Pavel sám sebe spolu s Ježíšem řadil do skupiny silných. Snášet slabosti slabých a dokonce stavět se na jejich místo jako jakýsi hromosvod urážek, které na křesťany nevyhnutelně dopadají, považoval už v té chvíli za svou povinnost. Právě proto, aby slabé uchránil toho, co by v té chvíli ještě nebyli schopni snést. Takže nakonec i jeho vězení, utrpení a mučednická smrt byly, stejně jako ta Kristova, v jistém smyslu „zástupné“.

Ani jeden z nich nebyl životem unaven a znechucen, takže by snad pomýšlel na nějaký „dobrovolný odchod“; vše to, co snášeli a trpěli až do krajnosti, byl projev starosti o život, o plný, perspektivní život těch druhých, život byl pro ně vrcholnou hodnotou. Avšak stejně jako Ježíš i Pavel se jako jeden ze „silných“ dobrovolně stal hromosvodem, který nápadně vyčníval nad své okolí, a proto se na něj nakonec svezla všechna nelibost, ano až nenávist odpůrců evangelia.

Několikrát jsme dnes zmínili 15. kapitolu listu Římanům, ze které byl vzat text dnešního kázání. Vraťme se ale ještě na okamžik na samý počátek tohoto listu a shrňme si její velká témata. Hned v prvních třech jejích kapitolách apoštol Pavel poukazuje na to, že před Bohem jsme na tom všichni stejně. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. To bezpochyby platí pro všechny názorově tak od sebe vzdálené skupiny, a to nejen uvnitř křesťanství: Židy i pohany, ateisty i lidi náboženské; silné i slabé, katolíky i protestanty, liberály i evangelikály. Hřích je vskutku univerzální; nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Ale ještě daleko důrazněji a naléhavěji, s neskrývanou radostnou vděčností vyhlašuje Pavel radostnou zvěst pro každého, kdo chce slyšet: všichni se stávají spravedlivými zdarma, z milosti Boží v Kristu Ježíši. Nikdo nemá proti nikomu žádnou přednost. Pro ty, kdo jsou tu z Boží milosti, není teď už žádného odsouzení, i kdyby je odsuzoval celý svět. A kdybychom snad i my sami byli v pokušení někoho odsuzovat, připomeňme si, že takové počínání by bylo přinejmenším mrháním časem a energií. Vždyť jakou váhu by mělo naše odsuzování, jestliže Bůh neodsuzuje? Proto se raději pokusme naladit na stejnou vlnu jako on; raději přijímejme jeden druhého, jako i Kristus k slávě Boží přijal nás.

Amen.

Modlitba:
Milostivý Bože, k tobě přicházíme se svými prosbami.

Přimlouváme se za všechny znesvářené skupiny v křesťanské církvi, ale nejen v ní. Dej, prosíme, opět moudrost zejména těm silným, aby se nad slabé nepovyšovali, ale cítili jako své poslání se jich zastávat a je ochraňovat. K tobě voláme: Pane, smiluj se!

Tam, kde se slabých nikdo nezastává, zastávej se jich sám, neboť i za ně snášel Kristus bolesti smrti. Dej ale také, aby slabí ze své slabosti nečinili přednost a ideál. K tobě voláme: Pane, smiluj se!

Prosíme za nastupující mladou generaci u nás i všude ve světě, aby nacházela pro sebe zdravé a silné vzory; aby se naučila vyvážit svá práva s povinnostmi, svou svobodu s odpovědností.

Prosíme za ty, kdo po celém světě snášejí příkoří, pronásledování a mučení pro evangelium, pro svou víru, nebo prostě jen proto, že se jakýmkoli způsobem odlišují, vybočují z řady nebo vyčnívají nad průměr. Dej, aby i v těchto zkouškách byli schopni obstát. K tobě voláme: Pane, smiluj se.

Za tento svět se přimlouváme, do značné míry zkažený a ve zlém ležící. Vždyť ty jsi svět tak miloval, že jsi dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Vyslyš naše prosby, když ještě společně k tobě voláme: Otče náš…

Miloš Rejchrt a Tomáš Adámek

Zdroj: http://www.kosteljakob.cz/index.php?act=detail&BACT=mnu&mid=46&pmid=64&idTXT=1087

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace