Připomeňme si nejprve, kdo byl a jaké struktury pomáhal budovat J. L. Hromádka: Od roku 1920 byl profesorem na Husově teologické fakultě a angažoval se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. Již od počátku 20. let se ovšem datuje i jeho příklon k ideologii komunizmu. (cituji J.Z. Duse): „Leninova VŘSR z r. 1917 byla podle Hromádky druhou (slyšte, přece jen nikoli první!) nejvýznamnější událostí v dějinách lidstva, a to hned po události ještě významnější, totiž po inkarnaci, tj. po narození božího Syna Ježíše Krista, na začátku našeho letopočtu. V Hromádkově veřejně vyhlašované teorii stál Lenin sice těsně, ale přece jen až za Kristem (VŘSR až za inkarnací). Ani tomu nemohlo být jinak. Hromádka přece zůstával profesorem (dokonce děkanem) křesťanské teologické fakulty.“

V roce 1939 utekl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou teologii (sic!), po válce se vrátil zpět. Po převratu v roce 1948 se stavěl proti „slepému antikomunismu“ a zastával (prý) distancovanou kritickou solidaritu s československým státem. (píše se ve Wikipedii). Angažoval se v ekumenickém (člen Světové rady církví) a mírovém hnutí (první prezident Křesťanské mírové konference). Za tuto svou činnost byl nositelem Leninovy ceny míru (!). "Státních vyznamenání Hromádkovi (fyzicky z rukou očividných zločinců) nebylo málo. Byly to Řád republiky r. 1954, Řád republiky (podruhé) r. 1955, Řád práce r. 1958, Řád republiky (potřetí) 1959." (J.Z.Dus)

Tady je třeba se zastavit – a vysvětlit neznalému čtenáři, jakým účelům sloužila Křesťanská mírová konference (zkratka CPC): Byla to quasikřesťanská organizace, jež měla „zajišťovat dialog a komunikaci křesťanů přes železnou oponu“. Založena byla v roce 1958 (na pokyn z Moskvy) v Praze. Její vznik byl ze strany komunistické vlády podmíněn jmenováním určitých režimu nakloněných lidí do důležitých funkcí a programem, který bude v souladu se socialistickými ideály (mezi jinými byla v programu „solidarita s národně osvobozeneckými hnutími“). V praxi byla křesťanská stránka působení CPC značně omezena, a organizace sama byla často využívána v rámci komunistické propagandy a zahraniční politiky. V roce 1963 bývalý místopředseda CPC, Richard Ullman, napsal: „Musíme připustit, že naši východní bratří jsou používáni jako nástroj komunistické politiky a přes ně stejným způsobem rovněž my.“

Řečeno zcela jasně – ve skutečnosti tato organizace sloužila jako diverzní nástroj pro pronikání komunistické ideologie do zemí Západu. Její členové rychle infiltrovali do mnohem významnějších křesťanských organizací – zejména Světové rady církví, a prosazovali zde zhoubné prokomunistické doktríny. Světová rada církví, vedená těmito kryptokomunisty, ostře kritizovala západní svět a přitom zakrývala zvěrstva, která se děla na Východě. Horlivě přitom podporovala nebiblickou teologii osvobození (rozuměj – od kapitalizmu, nikoli od hříchu a už vůbec ne od nespravedlností komunizmu).

Normální, nebo „normalizovaný“ svět?

Tyto organizace vytvářely vlastně zdání normality života křesťanských církví a organizací v zemích pod nadvládou komunizmu. I v letech nejhoršího teroru sem jezdili západní církevní činovníci – biskupové, pastoři, evangelisté. Žádný z nich se ani slovem nezastal trpících. Je ovšem velmi pravděpodobné, že měli jen malou možnost se o nich dozvědět. To ale nebyl případ J.L. Hromádky. Na situaci, kdy byly statisíce, ba miliony křesťanů a desítky milionů dalších lidí zavírány do kriminálů a pracovních táboru, nevinní lidé mučeni a zabíjeni, reagoval (dle J.Z. Duse) Hromádka jako pravověrný syn Strany, Leninovými slovy : „Když se kácí les, létají třísky“, a podobnými floskulemi. *

„Budovatele nové společnosti prý nemáme kvůli každé jednotlivosti tahat za šosy; také prý máme překonat strach, že spoluprací s nimi a podporou jejich politiky si ušpiníme ruce; „překonávat“ komunisty, polemizovat s nimi, nemáme prý v jejich nížinách, nýbrž na jejich vrcholech - například v tvůrčím dialogu s marxisty Milanem Machovcem a Karlem Kosíkem.“ Hromádkovo mlčení (a mlčení jeho „soudruhů“ v Křesťanské mírové konferenci a jiných zkorumpovaných církevních představitelů v zemích Východu) o zločinech komunizmu a jeho angažmá ve světové ekuméně bylo tak přesvědčivé, že západní křesťané a politikové desítky let neměli tušení o rozsahu potlačování lidských práv a zrůdnosti komunistické totality.

O nedůvěře Západu

Vězeň svědomí v komunistickém Rumunsku, pastor Richard Wurmbrand, na toto téma píše (v knize "Od utrpení k triumfu"): „Když jsem začal na Západě vyprávět (poté, co byl vykoupen z vězení za 10.000 US dolarů v roce 1965 – pozn. MP) příběh o pronásledování na Východě, byl jsem obviňován přinejmenším z hrubého přehánění. Biskupové a čelní evangelisté, kteří byli v Rusku, Rumunsku a Maďarsku, promtně vystavili komunistickým vůdcům osvědčení o dobrém chování. Sám jsem slyšel o jednom z nejuznávanějších evangelistů v USA, že po návratu z Ruska řekl: „Je tam víc náboženské svobody, než v Británii.“

Tak laskavými slovy se hovořilo i o mé domovině. Přeháněl jsem?... Nikdy schválně nepřeháním, zároveň však nejsem fanatikem přesných čísel. Když byl válečný zločinec Adolf Eichman souzen za účast v holocaustu v Jeruzalémě, bránil se takto: „nacisté nezabili šest milionů Židů, ale jen jeden milion“. Pro mne a moji ženu, kteří jsme měli příbuzné mezi oběťmi, nebude jeden milion jen jedním milionem. Jednou pochopí každý, kdo čte dokonce i komunistické publikace z bývalého Sovětského svazu, Rumunska a ostatních komunistických zemí, že nejen já, ale i Solženicyn, Bourdeaux i jiní jsme vinni přehnanou zdrženlivostí..."

Náš dluh

Domnívám se, že je na čase abychom i my konečně přiznali spoluvinu na morálním marasmu nejen doby vlády komunismu, ale i na tom, že nadále v našem národě přetrvala nákaza šíření a přijímání polopravd, přetvářky a lži. Jedním ze zásadních dokladů této spoluviny je kouřová slona kolem neblahého působení apologeta marxismu, významného představitele ČCE J.L.Hromádky. Jan Z. Dus smutně konstatuje na svých webových stránkách na konto vedení ČCE: „Teolog, který odpadl od křesťanské víry a morálky, dodnes zůstává v českobratrské evangelické církvi tabu. Smí být sice v této církvi kriticky posuzován, ale jenom v nepatrné míře. Kritika, která tu trapně nedostatečnou míru překračuje, se nepřipouští. Zpochybnit Hromádkovu morální integritu? Zpochybnit kvalitu jeho teologie? Zpochybnit pravost jeho křesťanské víry? Srovnat ho třeba s Josefem Plojharem? Nebo s hitlerovskými protestanty (Německými křesťany) z let 1933-1945? To všechno se v ČCE nikdy nesmělo a nesmí dodnes.“

Jak naplníme úkol uzdravení národů?

Komunizmus padl jako politické zřízení téměř na celém světě (politický a ekonomický systém, který je v dnešní Číně s ním již nemá téměř nic společného) a tam kde zůstal, se drží u moci jen jakýmsi omylem historie. Je to však více, než politické zřízení – je to projev hlubokého vzdoru vůči Bohu, je to projev „nadzemského ducha zla“. Wurmbrand píše: „Marxistická nenávist je nejsilnější vyjádření lidského srdce, odcizeného Stvořiteli. V padlém lidstvu byla vždy latentně přítomna, ale všechny společnosti se ji vždy snažily potlačit. Komunizmus odklopil víko. Marx napsal: „Na straně zla se tvoří dějiny“. Slyšel jsem komunistického mučitele, který řekl: „Díky Bohu, v jehož existenci nevěřím, že žiju v době, kdy můžu páchat všechno zlo, které chci, a nemusím se bát trestu – dokonce si můžu být jistý, že za to budu odměněn.“ Zlý duch byl vypuštěn za komunizmu a církev bude muset bojovat desítky let proti komunistickému jedu, který otrávil lidská srdce: proti nenávisti, závisti, zradě, bezzákonosti. (v hebrejštině znamená slovo Beliál původně „bezuzdný“).“

Jak ale může takovou úlohu naplnit církev, která se neumí zříci svých selhání v minulosti? Každému je zřejmé, že to je nemožné. Je nanejvýš potřebné přiznat svou vinu – jinak náš národ nebude nikdy plně uzdraven. „Komunisté jako politické organizace prohráli rozhodující bitvy ve východní Evropě. Pokud ale nebudou získáni pro Krista nebo alespoň pro slušné lidské jednání, bude ďábel za několik málo let znovu vypuštěn“ psal R. Wurmbrand prorocky na počátku 90. let.  

*Pozn.: Přesto prý za mnoho lidí nespravedlivě odsouzených u příslušných úřadů intervenoval, často úspěšně. Paní Hromádková při vzpomínce na 50. léta v jednom rozhovoru uvedla: „U nás doma to bylo v té době jako v advokátní kanceláři.“

Celá kritická stať J.Z. Duse o Hromádkovi je zde: http://www.janzenodus.cz/s_1.htm

Dokument:

3.10.1948, promluvil Hromádka na konferenci Evangelického díla v Čáslavi o komunistickém programu s takovým nadšením, že vyprovokoval dělníka J. Adamce k napsání tohoto kratičkého dopisu:

Pane děkane, to Vaše politické - nelogické hovoření v Amsterodamě a u nás v Čáslavi Vás smutně proslavuje a je dobré Vám sdělit, že v jiné době musíte do toho Ruska - ochutnat tu slast a ten ráj - ovšem ne do nějakého paláce v Moskvě. A potom musíte ven [podtrženo J. Adamcem] z evangelické církve, neboť jí děláte jen zlo a zlo. Vy jste falešný prorok a rozrušujete blahé společenství. Je smutné, že neznáte ani desatero Božích přikázání a stavíte se do popředí výchovy našich mladých lidí! Je na čase aby slovo Hromádka nevzbuzovalo pohoršení!

J. Adamec, dělník, který byl 6 r. v Rusku a poznal celý systém, který Vy - čítánkový komunista - hlásáte.