poslal Nepřihlášený a. Dvě tabu, s
kterými by ČCE už měla skoncovat
První tabu: Nesmí
se zpochybňovat morální integrita J. L. Hromádky. Druhé tabu:
Právě tak nesmí být zpochybňována ani morální integrita
Českobratrské církve evangelické jako celku.
Celá problematika
je tak složitá, a také tak zanedbaná, že ji mohu jenom zhruba
naznačit, a to neúplně a nesoustavně. Témata a podtémata budu
za sebou řadit možná chaoticky. Právě tak nečekaně je budu
opouštět a znovu se k nim vracet.
Ale co jiného si
mám počít s širokou a nepřehlednou problematikou, danou dvěma
zkratkami, jednak JLH, jednak ČCE?
Začnu prvním
tabu, hromádkovským: Jiná než přeuctivě benevolentní kritika
J. L. Hromádky (totiž kritika naprosto nedostatečná) se v ČCE
nepovoluje. Trestá se vytěsněním drzých kritiků (tj. kritiků k
JLH nikoli přemrštěně šetrných) z diskusí uvnitř církve.
b. Hromádka
nezaostal za tzv. Německými křesťany v nemorálnosti
Josef L. Hromádka
(1889-1969) byl od r. 1920 až do doby nedlouho před koncem života
profesorem evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. (S výjimkou
let 1939 až 1947, kdy působil na teologickém semináři v
Princetonu v USA, jako profesor teologie, jako v Praze předtím a
jako v Praze potom.)
V poválečné době
stál Hromádka (s výjimkou několika málo let) v čele evangelické
teologické fakulty v Praze jako její děkan. Děkanem fakulty byl i
několik let před válkou. („Husova čs. evangelická fakulta
bohoslovecká v Praze“ byla založena v r. 1920. Na začátku
čtvrté republiky byla přejmenována na Komenského evangelickou
bohosloveckou fakultu, KEBF, a v páté republice na Evangelickou
teologickou fakultu Univerzity Karlovy, ETF UK.)
Dříve
nebo později si čeští evangelíci, aspoň jejich většina,
přiznají to, před čím dnes ještě zatvrzele zavírají oči.
Hromádkova oddanost Leninovi (který zločinným způsobem
prosazoval Marxův utopický program násilného vybudování
komunistické společnosti) nebyla méně silná, a méně zaslepená,
než byla oddanost tzv. Německých křesťanů (Deutsche
Christen,
DC)
jejich Vůdci Adolfu Hitlerovi. Také byla Hromádkova oddanost
komunistickému bludu stejně nekřesťanská, a stejně modlářská,
jako oddanost Německých křesťanů bludu nacistickému. Projevy,
kterými Hromádka vyznával svou věrnost Komunistické straně
Československa (Hromádka ovšem nemluvil o věrnosti KSČ, nýbrž
pokrytecky o „věrnosti našemu lidu“), byly obsahem stejně
blasfemické jako ty, kterými se Němečtí křesťané přiznávali
k svému Vůdci (někteří ve vysokých funkcích v evangelických
církvích). Fanatický přívrženec zločinného Lenina neměl v
srovnání s Německými křesťany, fanatickými přívrženci
zločinného Hitlera, po morální stránce vůbec nic navíc.
Ačkoli přešel od
Krista k agresivnímu ateistovi Leninovi, který nejpozději od r.
1917 byl důvodně podezřelý ze strašných zločinů (plně
srovnatelných se zločiny nacistů), Hromádka nepřestal sám sobě
(a samozřejmě i jiným) namlouvat, že Kristus pro něho dál
zůstává autoritou první a nejvyšší. Že totiž jeho nový pán,
Lenin, je pro něho Pánem až č. 2, zatímco Pánem č. 1 že jemu,
děkanu teologické fakulty Hromádkovi, prý dál a beze změny
zůstává - samozřejmě - Kristus.
Ano,
právě jsem připomněl Hromádkovo blasfemické přidružení
Leninovy zločinné VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce
z 8. listopadu 1917) k inkarnaci, tj. k vtělení božího Slova
podle Janova evangelia 1,14, et
verbum caro factum est,
„a Slovo se stalo tělem“.
Hromádkův skandální výrok je dosvědčen bratry Milošem a
Pavlem Rejchrty, v Křesťanské revui 59, 1992, č. 5, str. 115-117.
Jejich svědectví potvrdil i dokreslil Svatopluk Karásek.
Leninova VŘSR z r.
1917 byla podle Hromádky druhou (slyšte, přece jen nikoli první!)
nejvýznamnější událostí v dějinách lidstva, a to hned po
události ještě významnější, totiž po inkarnaci, tj. po
narození božího Syna Ježíše Krista, na začátku našeho
letopočtu.
V
Hromádkově veřejně vyhlašované teorii
stál Lenin sice těsně, ale přece jen až za Kristem (VŘSR až za
inkarnací). Ani tomu nemohlo být jinak. Hromádka přece zůstával
profesorem (dokonce děkanem) křesťanské teologické fakulty.
Ale
pro Hromádkovu praxi,
totiž pro jeho mluvení (nebo mlčení), a pro jeho jednání, v
nejrůznějších záležitostech politických, církevních,
občanských, mezinárodních politických i mezinárodních
církevních, Lenin byl děkanu evangelické bohoslovecké fakulty
očividně autoritou rozhodující. Tedy autoritou nejvyšší,
první.
Kdyby Kristus
opravdu byl Hromádkovi důležitější, přednější, vyšší než
Lenin, neformální předák českých evangelíků (známější a
významnější než synodní senioři) by si v padesátých letech
nevysloužil vysoké státní pocty od Leninových autentických
vyznavačů a učedníků, totiž od členů ústředního výboru
tehdy v Československu vládnoucí KSČ (od zločinců Gottwalda,
Zápotockého, Kopeckého, zrádného Fierlingra atd.), kteří po
nestoudných parodiích na zákonný soudní proces poslali na
popraviště řadů svých poctivých kritiků a odpůrců: Heliodora
Píku, Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, a další. A kteří
nespočet spoluobčanů zahubili mimo popraviště, ale stejně
zločinecky. A kteří všechno obyvatelstvo Československa uvedli
do hlubokého úpadku morálního, celkového společenského,
politického, hospodářského. A kteří v nejrůznějších
záležitostech, vnitrostátních i mezinárodních (údajně mírová
politika Sovětského svazu!), nehorázně lhali a lhali. Těmito
lidmi se Hromádka veřejně nechal vyznamenávat, čímž proti sobě
podal nevývratný důkaz, že jako evangelický křesťan a nečlen
KSČ, dokonce jako významný evangelický představitel, kolaboroval
s těmi zločinci intenzivně, skandálně, neomluvitelně.
Státních
vyznamenání Hromádkovi (fyzicky z rukou očividných zločinců)
nebylo málo. Byly to Řád republiky r. 1954, Řád republiky
(podruhé) r. 1955, Řád práce r. 1958, Řád republiky (potřetí)
1959. V r. 1958 dokonce byl Hromádka vyznamenán v zločineckém
Kremlu, internacionální Leninovou cenou, za „upevnění míru
mezi národy“. Vysloužením a přijímáním všech těch poct
usvědčoval Hromádka v hrozných padesátých letech rok po roce
sama sebe z toho, že Lenin se mu stal vyšší autoritou než
Kristus. „Neboť po ovoci strom bude poznán“, Mt 12,33.
Že Lenina nadřadil
Ježíšovi, by Hromádka samozřejmě odmítl, a to s důrazem a
velmi dotčeně. Se stejnou dotčeností, ano rozhořčením, to
bezpochyby nyní, v r. 2010, odmítne mnoho členů ČCE (a právě
jejích členů nejrespektovanějších a nejvlivnějších). To však
nic nezmění na tom, že profesor teologie, v evangelické církvi
dodnes jako teolog široce uznávaný, od Krista odpadl. Že v
neuvěřitelné zaslepenosti konvertoval k zločinnému zakladateli
Sovětského svazu, „říše zla“. Aniž své odpadnutí od
Krista sám sobě někdy přiznal (natož aby je přiznal ostatním
členům ČCE). Aniž to odpadnutí někdy zrevidoval pokáním,
návratem ztraceného syna (L 15) k víře svých dětských a
mladých let, čímž dovršil tragiku svého životního běhu.
Dostatečným
důkazem Hromádkova odpadnutí od křesťanské víry a morálky
byla otrlá lhostejnost k utrpení bezpočtu obětí komunistických
režimů, kterou se profesor teologie vyznačoval po dobu téměř
pěti desetiletí (od své konverze k Leninovi v r. 1920 až do svého
skonu v r. 1969). V té ničím neomluvitelné lhostejnosti setrval
Hromádka po celou tu dobu bez nejmenšího zaváhání. To dokazuje,
že jeho oddanost Leninovi po celou dobu byla modlářská. Byla spíš
fanatická, než jenom naivní. Jediné, čím uměl Hromádka
reagovat na věrohodné zprávy o zločinech komunistů (které
vytrvale mu byly nejodpovědnějšími z evangelíků předkládány
a vnucovány), bylo cynické Leninovo Když
se kácí les, létají třísky,
a podobné floskule. (Budovatele nové společnosti prý nemáme k
vůli každé jednotlivosti tahat
za šosy;
také prý máme překonat strach, že spoluprací s nimi a podporou
jejich politiky si ušpiníme
ruce;
„překonávat“
komunisty,
polemizovat s nimi, nemáme prý v
jejich nížinách,
nýbrž na
jejich vrcholech
- například v tvůrčím dialogu s marxisty Milanem Machovcem a
Karlem Kosíkem.)
Ale teolog, který
odpadl od křesťanské víry a morálky, dodnes zůstává v
českobratrské evangelické církvi tabu. Smí být sice v této
církvi kriticky posuzován, ale jenom v nepatrné míře. Kritika,
která tu trapně nedostatečnou míru překračuje, se nepřipouští.
Zpochybnit Hromádkovu morální integritu? Zpochybnit kvalitu jeho
teologie? Zpochybnit pravost jeho křesťanské víry? Srovnat ho
třeba s Josefem Plojharem? Nebo s hitlerovskými protestanty
(Německými křesťany) z let 1933-1945? To všechno se v ČCE nikdy
nesmělo a nesmí dodnes. Hromádkovo srovnání s Plojharem, nebo s
nacistickými DC, nesmí být ani nadhozeno, natož aby se s ním
začalo. Natož aby bylo dovedeno k závěrům.
Ale žárlivě
dodržované tabu konečně musí být uvnitř českobratrské
evangelické církve prolomeno. Proč? To ukážu v následujících
statích.
c. Vyjadřovat se
o Hromádkovi je prý zbytečné a nevhodné
Znám evangelíky,
kteří vidí Hromádku podobně jako já (totiž kteří jsou si
plně vědomi jeho morálního zhroucení a jeho ničím
neomluvitelné kolaborace s totalitními zločinci), nebo ho dokonce
odmítají ještě příkřeji (a někdy podle mého zaujatě,
přemrštěně, nespravedlivě). Ale zároveň s důrazem odmítají
o Hromádkovi psát a mluvit. Prý by to bylo plýtvání časem a
energií.
Mladé lidi dnes
prý Hromádka už nezajímá a to prý je dobře. Hromádka je prý
dokonale mrtvá historická postava, kterou není vhodné znovu
vytahovat na světlo. Čas od času přijímám napomenutí, že bych
se měl zabývat něčím užitečnějším než vyrovnáváním s
Hromádkovým politováníhodným životním odkazem, který prý
zaslouží jediné: důsledně ignorovat. O Hromádkovi prý se má
mlčet, a zase mlčet, a nic nadto.
Evangelíci, o
kterých nyní píšu, hromádkovské tabu neuznávají. Bez
nejmenších zábran je porušují. To však jenom v soukromí. Mluví
totiž kriticky o Hromádkovi jenom náhodně a jenom mezi svými.
Jen mezi evangelíky, kteří vidí Hromádku stejně jako oni.
Zato na veřejnosti,
v církvi i mimo církev, tito evangelíci hromádkovské tabu
důsledně respektují. Takže Hromádkovi věrní ctitelé by s nimi
mohli být spokojeni. Aspoň že ti neurvalí Hromádkovi kritici
mlčí tam, kde by mohli renomé významného bohoslovce poškodit,
totiž na veřejnosti.
V některé ze
svých dalších statí zdůvodním, že mlčení o Hromádkovi
(které mě zvlášť zneklidňuje u mladších evangelických
signatářů Charty 77) je ještě lehkomyslnějším hazardováním
s budoucností ČCE, než snaha Hromádku bránit, a bagatelizovat
jeho omyly, a pokračovat v jeho linii (jak to činí starší
evangeličtí signatáři Charty 77, tzv. novoorientačníci).
Celá má rubrika I
bude polemicky zaměřena nejen proti členům ČCE, kteří o
Hromádkovi chtějí mlčet a zase mlčet, nýbrž samozřejmě také
proti těm, kdo ho otevřeně brání. Čtyři evangelíci, dva
laikové a dva faráři, se přihlásili k Hromádkovu dílu a
programu na čtyřech stranách přílohy „Protestor“ k číslu
1/2007 měsíčníku Protestant. (Vyprovokoval jsem je k tomu článkem
v Protestantu 9/2006.) Oproti nim trvám na tom, že Hromádkovo
marxleninské zbloudění, očividně fanatické, je nutno uvnitř
ČCE srozumitelně rozebrat, nyní už bez odkladu, aby se církev
konečně mohla začít uzdravovat z fatálního ovlivnění
Hromádkou.
Téma „Nemorální
J. L. Hromádka, tragicky zbloudilá ČCE“ jsem v této stati jenom
ohlásil. Ale budu se k němu vracet. - Také k tématu Německých
křesťanů (z titulku s_1.b.).
Jan Zeno Dus