„Jak můžeme vědět, zda jsme v těle nebo v Duchu? Tím, že zkoumáme, čím se zabýváme, zda věcmi těla nebo Ducha. Tělesné potěšení, světský zisk a uznání, věci smyslové a dočasné jsou věci těla, kterými se zabývají lidé, kteří nejsou znovu zrození. Milost Boží, dobro pro svou duši, zájmy věčnosti jsou věci, kterými se zabývají lidé „v těle“.  Člověk je takový, jaká je jeho mysl. Mysl je kovárnou myšlenek. Přísloví 23,7 : „Vždyť jak v duchu uvažuje, takový opravdu je.“ Kterým směrem se vaše myšlenky ubírají s největším potěšením? Na čem utkvívají s největším uspokojením? Mysl je sídlem moudrosti. Kterým směrem jdou vaše plány a představy? Snažíme se být více moudří pro svět nebo pro svou duši? Máme na mysli věci lidské, jako v Mat 16,23? To, čím se s chutí zabývá naše mysl, je velmi důležité, to, které pravdy, které zprávy a jaké útěchy nás nejvíc těší a které nejraději přijímáme. “

„Ptejme se sami sebe, zda máme Ducha Božího a Kristova nebo ne.  „Vy však nejste v těle, ale v Duchu.“ (v.9)  To popisuje navzájem protikladné stavy a podmínky duše. Všichni svatí (tj. posvěceni Slovem) v sobě mají tělesné a duchovní myšlení; ale „být v těle“ a „být v duchu“ jsou opačné stavy. Znamená to být poražen a podroben jednomu z těchto principů. Jako říkáme, že člověk je zamilován (angl.„v lásce“) nebo opilý (angl.„v nápoji“), tak to znamená, že je láskou či nápojem překonán a jemu podroben. A nyní ta velká otázka, zda jsme v Duchu nebo v těle, a jak to můžeme vědět? No přece dotazováním se sama sebe, zda v nás Duch Boží přebývá. Duch přebývající v nás je nejlepším důkazem toho, jestli jsme „v Duchu“, protože to přebývání je vzájemné (1. Janova 4,16:“…zůstává v Bohu a Bůh v něm.“) Duch navštěvuje mnohé, kdo nejsou znovuzrozeni, svými návaly, kterým odolávají a které uhašují; ale ve všech těch, kteří jsou posvěceni, On přebývá; tam přebývá a vládne. V nich je jako člověk ve svém vlastním domě, kde je nastálo, je vítán a je jeho pánem. Dáme svým srdcím tuto otázku? Kdo tady přebývá, kdo vládne a kdo udržuje tento dům? Který náš hlavní zájem má vždy přednost? Ten pak podrobme obecné zkoušce: „Jestliže někdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Být Kristův (tj. být opravdovým Křesťanem, jeden z Jeho dětí, jeho služebníků, jeho přátel, ve spojení s ním) je privilegium a čest, přičemž mnozí předstírají, že v něm nehrají žádnou roli ani úděl. Není však jeho ten, kdo nemá jeho Ducha;  tj.

1)      Ti, kdo mají stejné myšlení a povahu, jako On – jsou mírní, prostí, pokorní, pokojní, laskaví, …jako byl on. Nemůžeme jít v jeho šlépějích jestliže nemáme jeho ducha (=mysl); stav a charakter našich duší se musí shodovat se vzorem Krista. 

2)      Ti, kdo jsou poháněni a vedeni Svatým Duchem Božím jako tím, kdo posvěcuje, učí a utěšuje. Mít Ducha Kristova má stejný význam, jako že v nás přebývá Duch Boží. Oba působí ke sjednocení; protože všichni, kdo jsou poháněni Duchem Božím jako svým vládcem, jsou přetvářeni do Ducha Kristova jako do svého vzoru.“