Grano Salis - Jiná církev?

Nejjednotvárnější věc na světě je změna.
Gilbert Keith Chesterton

Hned na počátku chci upozornit, že nechci poškodit žádnou církev, žádného pastora, žádný sbor. Chystám se něco kritizovat, ale rád bych sdělil, že kritizuji určitý konkrétní jev, nikoli církve nebo organizace, u nichž tento jev pozoruji. Sbor, který má adresu www.jinacirkev.cz je možná lepší než jiné; dle mých poznatků je přinejmenším nadprůměrný. Chci však upozornit na jeden jev, který je neblahý.

Většina z vás patrně zná podtitul restaurací MacDonald’s: „Tak trochu jiná restaurace.“ V Praze působí „realitka, ale jinak“. Nazvat se „jiným“ je zřejmě dobrý marketingový tah.

Na jaře byl v Praze seminář o „provokativní církvi“. Nebyl jsem tam, ale něco málo, co jsem četl od hlavního řečníka, mi připadalo docela dobré. Přesto jsem nad názvem konference tiše povzdechnul. I církev už musí provokovat?

Žijeme na konci období (tedy doufám, že toto období už končí), kdy se „bořila všechna tabu“. Proč se domnívám, že už jsme na konci? Mám za to, že všechna tabu už jsou zbořena. Televize je plná těch největších oplzlostí, nad nimiž by se před padesáti lety i otrlí chlípníci zděsili, politici se dopouštějí do nebe volajících nemravností a nic se neděje, všudypřítomná reklama je založena na okaté lži. Snad ještě zbývá prolomit poslední hráz směrem k pedofilii – většina zvráceností, zejména ale nikoli výhradně sexuálních, už není dávno tabu, ale považuje se za „normální“.

Za frajera se považoval každý, kdo hranice „tabu“ posunul někam dále. Tak třeba sníst na rockovém koncertu mrtvého netopýra, to bylo něco! Heslem doby bylo „být jiný“. Jiný, neotřelý, rovná se lepší. Je to jeden z posledních pozůstatků osvícenského pokrokářství, kdy „nový“ znamenalo automaticky „lepší“.

Křesťané někdy podléhají dojmu, že musí jít s dobou. To znamená, že musí být také „jiní“. Tak se na bohoslužbách objevují různá elektronická hejblata a vynálezy, abychom „byli relevantní“.

Považuji to za cestu do pekel.

Nevadí mi zrovna používání nejmodernější elektroniky jako takové. V minulém týdnu jsem absolvoval dvě demonstrace – jednu zvučil starý dobrý Petr Vlasák, nejlepší zvukař, jakého znám, druhou (bohužel) nezvučil. Kdyby to nebyl můj přítel, ani bych na něj na první demonstraci nevzpomenul, protože vše bylo perfektní. Na druhé jsem úpěl: „Proč nepozvali Petra Vlasáka?“ Vzadu a po stranách totiž nebylo nic slyšet. O Petrovi Vlasákovi nevíte, protože mu všechno funguje. Tak to má s elektronikou být. Jakmile se elektronika nebo dýmy na pódiu stanou středem pozornosti, mějme se na pozoru my jako křesťané!

Jsou společenství, která se už raději nenazývají církev nebo sbor. Prý by tím lidi odradili. Musí prý být „jiní“, aby zasáhli nevěřící.

Aby bylo jasno, plně chápu takového Ricka Warrena, který byl kritizován za to, že ve zvacím dopise při zakládání sboru nezmiňoval Ježíše. Mě čas od času také nějaký rozumbrada vyzývá: „Dane, nepiš na toho Neviditelného psa světsky, piš tam o Ježíši!“ Mně o Ježíše jde, je centrem i cílem mého života, ale chci-li lidi přivádět k němu, neznamená to, že ho zmiňuji v každé druhé větě. Chápu i ty lidi, kteří se z evangelizačních důvodů nechtějí tvářit jako církev a kteří mají dobrý důvod snažit se být „jiní“.

Ale má to své meze. U církve přece vůbec nejde o to, aby byla jiná. Pokud má nové učení, je to učení špatné – už proto, že je nové. Nové mohou být snad metody oslovení druhých, nikoli obsah víry. U církve bychom měli spíše dbát na to, aby to byla ta stará, původní, nikoli nějaká nová, „jiná“.

Oč v církvi jde? O to, abychom uctívali Pána, abychom kázali evangelium, uzdravovali nemocné, vyučovali, jak žít před Boží tváří, věnovali se pastýřské službě. Přiznejme si – při vší snaze o jinakost to s těmito věcmi není v církvi právě slavné. V poslední době jsem byl dost zděšen nízkou úrovní pastorace v různých sborech – nemám-li hovořit přímo o absenci pastorace. Jako kdyby jeden pól církve znal jen naprostou rezignaci na biblické normy (třeba v otázce homosexuality) a uměl jen lidi posílat k „odborníkům“ (světským manželským poradcům, kteří někdy radí, abychom na nevěru rovněž odpověděli nevěrou, nebo psychiatrům, kteří nejen že nepočítají s Duchem, ale ani s duší, a znají jenom „psychiku“), zatímco druhý pól zná jen zákonictví bez jakékoli empatie! Jedni hříšníky milují, ovšem láskou opičí, nikoli Boží, a druzí jim dokáží jen vynadat. Ne, Pán pro nás má něco lepšího.

Pokud nám půjde především o to, abychom sami chodili s Bohem, pokud budeme žít podle Ježíšova slova „kdo by ztratil svou duši pro mě a pro evangelium, ten ji nalezne“, budeme jiní než lidé kolem nás, ale stejní jako všechny církve, které kdy stály za řeč. A obávám se, že budeme dosti provokativní, i když nám o to nepůjde ani v nejmenším. Snažme se být Kristovi, nikoli jiní!

Dan Drápal

http://dan.drapal.org

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace