poslal Nepřihlášený V postoji prezidenta Václava Klause ke katolické církvi se něco děje. Je vstřícnější a méně uštěpačný, než byl na počátku politické kariéry. On sám však skvěle ovládá umění nedoříct některé věci naplno, a tak zůstává prostor k dohadům. Jde o opravdový obrat? A je to vůbec obrat?
Když Václav Klaus skládal 7. března 2008 svůj druhý prezidentský slib, položil nečekaně květiny k ostatkům svatého Václava. Stal se tak první českou hlavou státu po Listopadu, jež oficiálně uctila zemského patrona, s jehož osobou je spjata naše nejdéle kontinuálně udržovaná národní a státní tradice. „Nechme se překvapit, co to znamená. Že by větší vstřícnost ke katolíkům?“ napsal tehdy v MF DNES historik Jaroslav Šebek.
Bylo přece dobře známo, jak velkou nechuť míval V. Klaus coby premiér ke katolictví i k jednání o restitucích církevního majetku. To on si kdysi stěžoval, že katolická církev začíná hrát roli naprosto neadekvátní jejímu postavení v zemi. A proslul památným výrokem, že církev je stejné občanské sdružení jako spolek zahrádkářů, a proto jí nepatří žádné výsady. Dnes přátelsky obědvá s biskupy, má nadstandardní vztahy s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a apeluje na církev, aby častěji vstupovala do veřejného prostoru.
Myslí to upřímně?
„Je zřejmé, že prezident dospěl ke změně náhledu na roli církve ve společnosti,“ míní politolog Stanislav Balík z Masarykovy univerzity. „Určitě nejde o účelový krok. Je to dlouhodobý obrat,“ soudí Balík, který si navíc nemyslí, že Klaus nadbíhá katolickým voličům. „Ty si nezíská, protože pro mnohé katolíky je větší belzebub než komunisté. Žádný český politik, chce-li být populista, nemůže hrát katolickou kartu,“ dodává.
Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR jde v úvahách ještě dále. „V pozadí může být racionální kalkul – prezident postřehl, že u nás konzervativní hodnotový prostor není příliš obsazenou doménou. Ale pozor, Klaus míří ke konzervativním hodnotám, ne ke katolické církvi, v níž se může dostat s některými lidmi do sporu,“ míní Šebek.
Už se stalo – na prezidentovu účast na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi před více než měsícem ostře zaútočil kněz Tomáš Halík. Nadšení katolických politologů paradoxně tlumí horlivý konvertita a prezidentův vicekancléř Petr Hájek. „O názorovém posunu prezidenta bych rozhodně nemluvil. Dobře by se to sice hodilo do klipovité škatulkovací filozofie mediálního vidění světa, ale realita je obvykle současně jednodušší i složitější, než tvrdí novinový titulek. Mluvme o posunu k dělnějšímu ovzduší, které prezidentovi umožňuje svobodněji formulovat určité duchovněji zaměřené myšlenky a postoje,“ říká Hájek. Prezidentův kritik Tomáš Halík má na věc také svůj názor. „Klaus si asi nejpozději na pohřbu Jana Pavla II. (v dubnu 2005, pozn. red.) a při inauguraci Benedikta XVI. uvědomil, že katolická církev opravdu není spolek zahrádkářů, nýbrž globální hráč, celosvětově respektovaný na mezinárodním poli.“
Obyvatelé dvou světů
Právě Halík však způsobil, že se prezidentovu sbližování s katolíky dostalo negativní publicity. Klaus mu na svatováclavské mši ve Staré Boleslavi vadil, a hned to také řekl: Námluvy státu a církve do liturgie nepatří. „Chápu, že arcibiskup hledá korektní vztahy s mocí. Ale cítím povinnost upozornit na okamžik, kdy ona aliance přestává mít charakter důstojného partnerství a může poškodit svobodu a čest církve. Mnoha lidem v církvi i mimo ni se začíná zdát, že prezident chce jen šikovně instrumentalizovat církev pro své zájmy a představitelé církve nejsou k tomu dostatečně ostražití,“ řekl MF DNES Halík.
Zvlášť ostře reagoval vicekancléř Hájek. „Jde o permanentní mediální útok Tomáše Halíka na Václava Klause. Tento útok má účelově politické pozadí. Pan Halík je primárně ambiciózní politik, který se maskuje kněžskou sutanou,“ řekl Hájek. Halík podle něj využívá princip, kdy slabší politik vytváří konflikty se silnějším, což ho táhne mediálně nahoru.
„Tento spor bude trvat i nadále, protože jsou to obyvatelé dvou světů. Halík je vzdělaný člověk, který je ve světě uznáván více než doma, Klaus je ve světě vnímán spíše rozporně,“ říká k velké osobní animozitě obou mužů psychiatr a premonstrát Max Kašparů, signatář facebookové iniciativy Tomáš Halík je opravdový křesťan. K akci se připojily desítky lidí, mezi nimi i šéf lidovců Pavel Bělobrádek, jehož však podepsal horlivý straník. Bělobrádek debatu opatrně uvítal, upozornil však na možnost dvojího výkladu sporu. Česká biskupská konference byla o něco tvrdší, ale stručná.
Porozumění s papežem?
Nechme však spor, který je zřejmě primárně střetem dvou ješitných mužů, a vraťme se zpět k prezidentovi. Lidé z jeho okruhu vysvětlují, že Klausova příchylnost k církvi je spjata s příchodem konzervativního Benedikta XVI. na papežský stolec. „Současný papež má na nebezpečné mizení tradičních hodnot a občanských ctností v řadě aspektů podobné názory jako Klaus... Takové osobnosti hledají ve veřejném prostoru spojence,“ tvrdí Hájek. Je to logické, i když by bylo zajímavé vědět, zda prezident cítil souznění, když papež chválil 22. září v Bundestagu environmentalisty a zelené hnutí nazval legitimním „voláním po doušku čistého vzduchu“.
V mediálním světě ovšem kolují dráždivější vysvětlení prezidentových námluv s katolíky. Spekuluje se o vzniku nové strany, kterou by měl Klaus po skončení mandátu zaštítit. V rámci hypotetické „války o dědictví lidovecké“ by šlo o to, získat zbylé hlasy konzervativních katolíků, které ještě pomocí hnutí Starostů neodčerpal rodné straně Miroslav Kalousek. „Lidé okolo prezidenta potřebují dát najevo, že se cosi tvoří. Už teď je třeba na pět procent hlasů zadělat a nalákat lidi, především ty emotivní,“ myslí si Max Kašparů. Prezident to však odmítá. „Mé uvažování je daleko zásadnější a obecnější, a ne tak krátkodeché a na krátké efekty zaměřené,“ řekl Klaus novinářům.
Jde o post prezidentství
V tom má zřejmě pravdu. Strategické uvažování jemu vlastní a blamáž s nějakou nepovedenou stranou nemá zapotřebí. Spíše si potřebuje nachystat své post prezidentství. Po odchodu z Hradu se nestáhne, a chce-li zůstat, musí být nový a zajímavý. V minulosti víckrát překvapil nečekaným přesunem na pozice, kde by ho nikdo nečekal. Možná i proto mu padli do oka katolíci a je také možné, že jej tímto směrem inspiroval vicekancléř i někteří poradci, kteří jsou z okruhu, pro nějž je i Vatikán semeništěm liberalismu.
„Je to sice ješita, ale ostře cítí, jak velké odnárodnění u nás nastalo. Kostel je jedno z mála míst, kde se ještě o tradicích a národu může mluvit,“ říká náhodně oslovený kněz, který si nepřál být jmenován. „Je šachista, vidí dál a ví, že když to s Evropou půjde z kopce, bude církev jednou z mála stabilních struktur,“ dodává stejně náhodně vybraný evangelický farář. „Já mu nevěřím. Je jako nepoctivý správce z Ježíšova podobenství, který začal odpouštět dluhy těm, kterým předtím ubližoval, aby si získal přátele, až přijde o vliv a postavení,“ cituje Bibli třetí duchovní.
Čemu věřící neuvěří
Každopádně jsme svědky paradoxu. Klaus je dnes k církvi přátelský, zatímco Václav Havel, který nakročil ke křesťanství v půli 90. let pod vlivem Josefa Luxe, jenž mu konvenoval politicky, po jeho smrti „přesedlal“ k zeleným a pak se pozvolným obloukem od křesťanství vzdálil. Mnohé věřící tím zklamal.
Pokusy politiků přiblížit se věřícím totiž zpravidla vyvolávají nedorozumění. Křesťanské subkultury jsou v Česku velmi malé a pochopit jejich prostředí i slovník nelze ihned. Kuriozitou je v tomto ohledu Jana Bobošíková, která dříve štvala proti církvi tvrzením, že při restituci katedrály církev odstraní ze sv. Víta hrob Jiřího z Poděbrad, a dnes se tamtéž demonstrativně dostavuje na mše coby křesťanská bojovnice proti muslimům. To jí věřící stěží uvěří.
Klaus je daleko obratnější, mimo jiné i proto, že méně mluví. A pokud, tak jen s elitou, zejména s arcibiskupem, který dnes „knížákovsky“ válcuje Ekumenickou radu církví – oproti restitučnímu návrhu Topolánkovy vlády dokázal o něco víc oškubat nekatolíky, a ještě vstoupí do dějin jako primas, který dokázal to, co nikdo před ním. Klaus jej podporuje, i když soukromě dobře ví, že české církve dostanou v odškodném danajský dar a mnohé si s obrovskými prostředky nebudou vědět rady.
Možná by proto bylo chybou myslet si, že odzvonilo prezidentově schopnosti pronášet peprné výroky na adresy církví. Čím blíž bude totiž hlava státu církvím, tím víc pochopí, že věřící představují pramalou volební sílu, protože na Moravě mají nositelé konzervativních tradic blíže k sociálnědemokratickým hodnotám. Také zjistí, že primas Duka je generálem bez vojska, protože v Čechách chodí do kostela jen asi sto tisíc věřících. A až zkrachují dvě tři menší církve, zmatené přílivem miliard, a až Klaus u ateistů mediálně zaplatí za námluvy s církví – pak se od něj můžeme dočkat místo duchovně-národoveckého burcování bonmotu o slabošské ideologii, jak křesťanství kdysi nazýval.
Rostislav Matulík
1.11.2011 Mladá fronta DNES
Zdroj: http://mpavlik.casd.cz/wp-content/uploads/downloads/2011/11/DM111101.pdf
