poslal Nepřihlášený Byl jediným praktikujícím katolíkem, který se kdy u nás stal prezidentem republiky. Předtím byl dlouholetým prezidentem Nejvyššího správního soudu. Ve své nejvyšší politické funkci se ale cítil čím dál víc také jako před soudem – ovšem z druhé strany, neboť se jí ujal v době poddanosti naší země Adolfu Hitlerovi. I za těchto prekérních okolností se však JUDr. Emil Hácha (1872–1945) snažil alespoň tak, jak to bylo možné, připomínat porobenému národu jeho náboženské tradice a pomáhat potřebným. A to zejména o Vánocích.
Dr. Emil Hácha se stal prezidentem dne 30. listopadu 1938 – dva měsíce poté, co bylo Československo v Mnichově vydáno na pospas Hitlerovi. O den později ve svatovítské katedrále a její svatováclavské kapli poprvé svěřil svou zemi Bohu a přímluvě sv. Václava. V duchu svatováclavské tradice se také zaměřil na solidaritu s potřebnými, v jejichž prospěch se zřekl čtvrt milionu korun ze svého prezidentského platu. Na Štědrý večer se ke svým spoluobčanům obrátil s rozhlasovým poselstvím, v němž mimo jiné zdůraznil: „V těžkých dobách, jež prožíváme, ožívá u nás, jak tomu bylo v našich dějinách vždycky v době těžkých zkoušek, tradice svatováclavská. Vzpomínám na jednu z mnoha krásných legend o našem národním světci. Je to ona, podle níž v jeho stopách, které zanechával ve sněhu, ohřívali se nuzní a potřební. Řiďme se, drazí spoluobčané, v letošní zimě tímto příkladem sv. Václava. Nechť kudy jdeme, zanecháváme po sobě stopy, ve kterých by se ohřáli ti naši lidé, kterým je zima.“
DARY A NÁVŠTĚVY
Jestliže o Vánocích roku 1938 mohl ještě Hácha jako prezident republiky hovořit svobodně, o rok později už byl jen státním prezidentem okupovaného Protektorátu Čechy a Morava a všechny jeho projevy podléhaly německé cenzuře. Přesto se mu do nich dařilo „propašovat“ protinacistické narážky a také mnoho křesťanských motivů. Nejpůsobivější byl v tomto ohledu právě štědrovečerní projev z roku 1939, v němž prezident na nacistické pronásledování českého národa reagoval modlitbou Václava Beneše Třebízského, kterou tomuto národu vyprošoval Boží ochranu: „V tyto dny, kdy zasedá s námi ke stolu láska, nechť spínají se naše ruce k modlitbě, kterou se modlívalo ušlechtilé básnické srdce jednoho z našich národních kněží: ‚Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!‘“ Na Štědrý den 1939 Hácha také v duchu prvorepublikové tradice navštívil a obdaroval nedávno ovdovělou chudou ženu s osmi dětmi. Zavítal i mezi postižené děti do Domu milosrdenství Vincentinum, kde ve svém proslovu uvedl: „Váš ústav je viditelným znamením lidského soucitu. Lidský soucit pak je nejkrásnějším projevem lásky k bližnímu… Láska k bližnímu musí být ovšem účinná, a proto se pod vánoční stromek ukládají dárky, aby se naznačilo, že láska k bližnímu není pouhým prázdným slovem.“
VÝHRŮŽKA DEPORTACÍ
O rok později, den před Štědrým dnem 1940, Hácha v křesťanské vánoční atmosféře navštívil a obdaroval Českou dětskou nemocnici v Praze a v ní ležící děti. Ve štědrovečerním poselství se mu pak podařilo odolat tlaku okupantů požadujících kolaborantské fráze, takže exilový prezident Beneš (se kterým Hácha udržoval tajné spojení) mohl jeho projev označit za „dosti statečný“. Tehdy Hácha řekl, že „národu našemu kyne jen tehdy šťastná budoucnost, prokáže-li i nadále svou vnitřní schopnost a užitečnost v budoucím světě. Toho dosáhneme, bude-li každý – byť i nejdrobnější pracovník – nenahraditelným na svém místě. Buďte všichni takovými pracovníky, pak Bůh požehná naší práci a šťastny budou naše příští osudy.“ V době kolem Vánoc 1941, kdy v rámci tzv. první heydrichiády docházelo k zatčením prezidentových nejbližších spolupracovníků, se už Háchova situace ukázala politicky bezvýchodná, a tak se ani ve štědrovečerním projevu prezident poprvé nemohl ubránit proněmeckým frázím. Objevila se v něm však i nadějeplná slova do budoucnosti: „Vedle zářícího vánočního stromku zdůrazníme si symbol chudých jesliček, v nichž dřímá dítko – naděje nových lepších zítřků.“ Vánočním dárkem prezidenta Háchy roku 1941 byla nadílka chudým hornickým dětem a rodinám ve slánském okrese. Prezident zároveň oznámil své rozhodnutí, že v roce 1942 věnuje polovinu svého základního platu zvláštnímu fondu pro sociální účely. Rok 1942 však přinesl atentát na Heydricha a po něm následující teror nacistů, v jehož rámci dokonce Hitler Háchovi vyhrožoval deportací celého českého národa do střední Asie. Prezident se fyzicky i duševně zhroutil a Vánoce tohoto roku se staly posledními, o kterých byl ještě s to veřejně vystoupit. Ve štědrovečerním projevu svůj národ naposledy vyzval: „Chovejme se jako vzorná rodina, která právě v době společných starostí se musí osvědčiti, buďme k sobě trpěliví, potírejme hamižnost stejně jako závist a nezapomínejme dětí, osob potřebných a nemocných.“
Katolický týdeník 52/2011
