poslal betma Ježíšova modlitba při Poslední večeři
Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.
Drazí bratři a sestry,
V našem cyklu reflexí o Ježíšově modlitbě, jak je podaná v evangeliu,
bych chtěl rozjímat o výjimečně slavnostním momentu Jeho modlitby při
Poslední večeři.
Hostina, při níž se Ježíš loučil se svými přáteli, má svoje časové a
emocionální pozadí, jímž je bezprostřední hrozba smrti, jejíž blízkost
už Ježíš cítí. O svém utrpení začal Ježíš mluvit již dlouho předtím a
svoje učedníky se snažil do této perspektivy postupně uvádět. Evangelium
podle Marka podává, že již na začátku cesty do Jeruzaléma, ve vzdálené
krajině Cesareje Filipovy, Ježíš začal učedníky „poučovat, že Syn
člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a
učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých“ (Mk 8,31).
Ve dnech, kdy se chystal k rozloučení se svými učedníky, prožívali lidé
blížící se Paschu, Velikonoce, totiž památku vysvobození Izraele z
Egypta. Toto osvobození, prožité v minulosti a znovu očekávané v
přítomnosti i budoucnosti, bylo oživováno rodinným slavením Paschy.
Poslední večeře do tohoto kontextu zapadá, ale vyznačuje se základní
novostí. Ježíš hledí vstříc svému Umučení, Smrti a Vzkříšení a je si
toho plně vědom. Chce prožít tuto Večeři se svými učedníky ve znamení
zcela jedinečném a odlišném od ostatních hostin. Je to Jeho Večeře, v
níž daruje Něco naprosto nového: Sebe samého. Ježíš tak slaví svoji
Pachu, předjímá svůj Kříž a své Vzkříšení.
Tato novost zřetelně vyplývá z chronologie Poslední večeře v evangeliu
podle Jana, který ji nepopisuje jako velikonoční večeři, protože Ježíš
zavádí něco nového, slaví Svoji Paschu, jež se ovšem také váže k
událostem Exodu. Podle Jana zemřel Ježíš na kříži právě ve chvíli, kdy
byly v Jeruzalémském chrámu obětováni velikonoční beránci.
Co je tedy jádrem této Večeře? Jsou to gesta lámání chleba, podávání
učedníkům a sdílení kalicha s vínem za doprovodu slov a v kontextu
modlitby, do níž zapadají: to je ustanovení eucharistie, vrcholná
modlitba Ježíše a církve. Podívejme se však na tento moment zblízka.
Novozákonní tradice o ustanovení eucharistie nejprve podávají modlitbu,
která uvádí tato gesta a Ježíšova slova o chlebu a vínu, přičemž
používají paralelní a komplementární slova. Pavel a Lukáš mluví o eucharistii/díků-činění: „vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim“ (Lk 22,19). Naproti tomu Marek a Matouš zdůrazňují aspekt eulogie/požehnání: „vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim“ (Mk 14,22). Oba řecké výrazy eucaristein a eulogein odkazují k hebrejskému beracha,
to znamená k zásadní modlitbě díkůvzdání a požehnání Izraelské tradice,
kterou se zahajovaly velké hostiny. Dvě odlišná řecká slova odkazují na
dva vnitřně spjaté a komplementární směry této modlitby. Beracha
je totiž především díkůvzdáním a chválou Boha za obdržený dar. V
Ježíšově Poslední večeři jde o chléb zhotovený ze pšenice, které dává
Bůh vyrůst ze země, a o víno, vyrobené z plodů zralé révy. Tato modlitba
chval a díků stoupající k Bohu se vrací jako požehnání. Dar přinesený
Bohu se člověku vrací požehnán od Všemohoucího. Slova o ustanovení
eucharistie spadají do tohoto kontextu modlitby. V ní se chvála a
požehnání berachy stávají požehnáním a proměněním chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev.
Před slovy o ustanovení přicházejí na řadu gesta: lámání chleba a
pozvednutí kalicha s vínem. Lámání chleba a podávání kalicha přísluší
hlavě rodiny, která přijímá ke svému stolu všechny členy, ale mezi tato
gesta patří také přívětivost, kdy je do společenství u stolu přijímán
cizinec, který nepatří do rodiny. Při večeři, kterou se Ježíš loučí se
svými učedníky, nabývají tato gesta zcela nové hloubky. Ježíš viditelně
naznačuje přijetí k této hostině, kde se dává Bůh. V chlebu a vínu Ježíš
nabízí a sdílí Sebe samého.
Jak se ale toto všechno uskutečňuje? Jak může Ježíš v oné chvíli dát
Sebe sama? Ježíš ví, že mu bude život odňat popravou na kříži, trestem
smrti pro nesvobodné lidi, tedy způsobem, který Cicero definoval jako mors turpissima crucis.
Darem chleba a vína, které nabízí v Poslední večeři, předjímá Ježíš
svoji smrt a své zmrtvýchvstání a tak uskutečňuje to, co řekl v
podobenství o Dobrém Pastýři: „Dávám svůj život a zase ho přijmu
nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc
život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého
Otce“ (Jan 10,17-18). Ježíš proto předem dává život, který mu
bude odňat a takto proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný úkon
darování sebe samého za druhé a pro druhé. Vytrpěné násilí se proměňuje v
aktivní, svobodnou a vykupitelskou oběť.
V modlitbě začínající podle obřadních forem biblické tradice Ježíš
znovu ukazuje svoji totožnost a rozhodnost důsledným plněním svého
poslání totální lásky, výrazem poslušnosti k Otcově vůli. Hluboká
originalita darování Sebe samého učedníkům skrze eucharistickou památku
je vrcholnou modlitbou, jež charakterizuje tuto večeři na rozloučenou.
Rozjímáním Ježíšových gest a slov o této noci, jasně vidíme, že vnitřní a
trvalý vztah s Otcem je místem, kde se uskutečňuje gesto, kterým
zanechává učedníkům a každému z nás svátost lásky, Sacramentum caritatis.
Dvakrát znějí ve večeřadle slova: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,
24.25). Darováním Sebe slaví Ježíš Paschu a stává se pravým Beránkem,
který dokonává celý starozákonní kult. Proto svatý Pavel říká Korintským
křesťanům: „Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován.
Proto slavme svátky… s upřímností a životem podle pravdy“ (1 Kor 5, 7-8).
Evangelista Lukáš uchoval další cenný prvek událostí Poslední večeře,
který nám umožňuje spatřit dojemnou hloubku Ježíšovy modlitby za svoje
učedníky onu noc, i Jeho pozornost vůči každému. Ježíš začíná modlitbou
díkůvzdání a požehnání, potom přichází eucharistický dar, kdy dává Sebe
samého, a zatímco podává tuto rozhodující svátostnou skutečnost, obrací
se k Petrovi a na konci večeře mu říká: „Šimone, Šimone, satan si
vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe
prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své
bratry“ (Lk 22,31-22).
Když nadchází zkouška také pro učedníky
pozvedá Ježíš svojí modlitbou jejich slabost, jejich snahu pochopit, že
Boží cesta vede skrze velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání,
které předjímá obětováním chleba a vína. Eucharistie je pokrmem poutníků
a stává se posilou také pro toho, kdo je malátný, vysílený a
dezorientovaný. A modlitba je určena zejména Petrovi, aby jednou, až se
obrátí, utvrzoval svoje bratry ve víře. Evangelista Lukáš připomíná, jak
Ježíš svým pohledem hledal Petrovu tvář těsně po té, co jej třikrát
zapřel, aby mu dodal sil k opětnému nastoupení cesty za Ním: „V tom
okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a
pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl“ (Lk 22, 60-61).
Drazí bratři a sestry, účastníme-li se eucharistie, prožívejme
mimořádným způsobem modlitbu, kterou Ježíš konal a neustále koná za
každého z nás, aby zlo, které každý v životě potkáváme, nezvítězilo, a
působila v nás proměňující moc Kristovy smrti a vzkříšení. V eucharistii
církev odpovídá na Ježíšovo přikázání: „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; srov. 1 Kor 11,
24-26); opakuje modlitbu díkůvzdání a požehnání a v ní i slova o
transsubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Naše eucharistie
jsou realitami vázanými k tomuto momentu modlitby, stále novými úkony
sjednocení s Ježíšovou modlitbou..
Církev již od samotného počátku
chápala slova o proměnění jako součást modlitby konané společně s Ježíšem;
jako ústřední součást chval plných vděčnosti, skrze něž je nám plod
země a lidské práce opět Bohem darován jako Ježíšovo Tělo a Krev, jako
dar samotného Boha ve shovívavé lásce Syna (srov. Ježíš Nazaretský
II., str. 146). Účastníme-li se eucharistie, sytíme-li se Tělem a Krví
Božího Syna, spojujeme svoji modlitbu s modlitbou Beránka v jeho
vrcholné noci, aby náš život navzdory naší slabosti a našim nevěrnostem
nebyl ztracen, ale byl proměněn.
Drazí přátelé, prosme Pána, aby naše účast na Jeho eucharistii, jež je
pro křesťanský život nezbytná, byla po náležité přípravě, včetně přijetí
svátosti pokání, vždycky vrcholným bodem veškeré naší modlitby. Prosme,
abychom v hlubokém sjednocení s Jeho obětí Otci, mohli také my proměnit
svoje kříže ve svobodnou a odpovědnou oběť lásky k Bohu a k bratřím.
Přeložil Milan Glaser
