Cituji z tohoto odkazu:

http://teologietela.paulinky.cz/clanky/Katolicka-cirkev-a-antikoncepce.html

Jedno z témat, kterému nerozumím - a hledám Biblickou (Ježíšovu) oporu... Proč?


Ciováno z tohoto odkazu:

http://teologietela.paulinky.cz/clanky/Katolicka-cirkev-a-antikoncepce.html

Karel D. Skočovský

S nástupem Benedikta XVI. na papežský stolec se zvedla vlna očekávání, diskusí a předpovědí. Hned se také vyrojila řada návrhů, co by měl nový papež v učení církve změnit, aby se církev skutečně „přiblížila světu 21. století“. Z dlouhé řady těchto požadavků je jeden zvláště populární: reforma postoje církve vůči antikoncepci. Problém antikoncepce a důvodů, proč ji církev odmítá, bývá předmětem mnohých pochybností i ze strany těch, kteří jinak mají k církvi vztah upřímné důvěry. Podle dostupných údajů u nás věřící páry používají antikoncepci skoro stejně často jako páry nevěřící. Podobně je tomu i na mnoha místech ve světě. Kde hledat příčiny současného stavu? Jistě bychom jich dokázali vyjmenovat hned několik: Nedostatečně kvalitní příprava na manželství, a to jak vzdálená, tak bezprostřední. Zkušené manželské páry, které přípravu ve spolupráci s knězem v některých farnostech vedou, představují pouze skupinku nadšenců. Málo (a často zkresleně) se hovoří o metodách přirozeného plánování rodičovství – PPR. Kněží (zpovědníci) jsou nejednotní v postoji vůči antikoncepci. Zcela chybí kázání o PPR a čistotě v manželství. A mohli bychom pokračovat. Učení církve o lásce, sexualitě, odpovědném rodičovství a spiritualitě manželství - v dnešní době tolik nepopulární – je nesmírně krásné, hluboké a logické. Pramení z nevyčerpatelného bohatství biblického zjevení, bylo dosvědčováno a rozvíjeno tradicí a je „překládáno“ do jazyka doby učitelským úřadem církve. Jádro celé křesťanské sexuální etiky je přitom velmi prosté: sexualita jako osobní sebedarování má být oslavou Boha Stvořitele. Řečeno jinými slovy: projevy sexuality mají své oprávněné místo pouze v trvalém svátostném „společenství lásky a života“ (tj. manželství) muže a ženy a mají se řídit Božím záměrem, který do manželství a lidské osoby vložil. V následujících několika oddílech se chci pokusit o shrnutí nejenom toho, co církev o antikoncepci a odpovědném rodičovství učí, ale především, proč tuto nauku předkládá. Nejprve je třeba se obrátit ke kořenům každé církevní nauky: k Písmu a posvátné tradici.  

Antikoncepce, Písmo a tradice církve

Řadu dnešních křesťanů mohou překvapit dvě skutečnosti: Zaprvé, že antikoncepce není nic nového pod sluncem. V podstatě téměř všechny základní druhy antikoncepce, jaké známe dnes, byly používány už v dobách starověkého Řecka a Říma[2]: od přerušovaného styku přes bariérové metody až po výtažky z nejrůznějších rostlin. Řada z těchto prostředků – podobně jako dnes nitroděložní tělísko nebo pilulka – měla v některých případech i potratový účinek. S těmito praktikami pohanského světa se jistě setkávali i prvotní křesťané. I oni si – podobně jako my v současné době – kladli otázku, jak se k antikoncepci postavit. A s tím souvisí druhá, snad překvapivá, skutečnost. Totiž že až do roku 1930 existovala naprostá jednota všech křesťanských církví v odmítavém postoji vůči antikoncepci. Velmi rozhodným způsobem ho vyjadřovali církevní otcové  a spisovatelé už během prvních pěti století: Klement Alexandrijský, Hippolyt Římský, Justin Mučedník, Jeroným, Origenes, Jan Chrysostomos, Ambrož, Augustin a mnozí pozdější autoři[3]. V dějinách církve až do počátku 20. století nenajdeme ani jednoho křesťanského teologa, který by tvrdil, že antikoncepce je dobrá. V Učení dvanácti apoštolů (Didaché), které bylo napsáno přibližně kolem roku 90, se objevuje varování před používáním prostředků nazývaných farmakeia (viz též Gal 5,20, Zj 21,8; 22,15), které pravděpodobně zahrnovaly lektvary s antikoncepčním a potratovým účinkem. Narážku na antikoncepci najdeme i na jiném místě v Písmu. Svatý Augustin v jednom ze svých děl (přibližně z roku 420) uvádí: „I pohlavní styk s vlastní zákonnou manželkou je nedovolený a hanebný, když je zabráněno početí potomka. Tak činil Onan, syn Judův, a Bůh ho za to usmrtil."[4]. I reformátoři Luther, Kalvín a Wesley a se při odsuzování antikoncepce opírali o tentýž úryvek v knize Genesis (Gn 38,10)[5]. Z příslušného místa je zřejmé, že Bůh usmrtil Onana za používání antikoncepce (přerušovaného styku), a nikoliv pouze za porušení levirátního zákona, k němuž také bezpochyby došlo. To však nebylo podle Mojžíšova zákona trestáno smrtí, ale rituálem veřejné pohany (viz Dt 25,7-9). Teprve v roce 1930 anglikánská církev na konferenci v Lambeth jako první „povolila“ antikoncepci ve vážných případech.[6] V praxi to ale znamenalo, že se antikoncepci dostalo všeobecného rozšíření. Ostatní evangelické církve a později i církev pravoslavná jejího příkladu následovaly. Přesto však v současné době řada evangelických a pravoslavných autorů na základě Písma antikoncepci odmítá. V diskusích o morálních otázkách souvisejících s kontrolou početí se často objevuje pojem „přirozenost“. Mnohdy však bývá kamenem úrazu. Proto považuji za vhodné tímto pojmem začít. 

 "Přirozené" a "nepřirozené" z pohledu morální teologie

Především je třeba říci, že církev nedělí z morálního hlediska antikoncepci na „umělou/vyrobenou“ (a tedy špatnou) a „přirozenou/přírodní“ (a tedy dobrou). Takové označování je matoucí a často se stává zdrojem nepochopení podstaty učení církve. Pojem „přirozený“ může mít mnoho významů. V této souvislosti bych rád zdůraznil pouze dva z nich. Jako „přirozené“ můžeme zaprvé chápat věci „nevyrobené lidskou rukou“ (hodil by se pro ně spíše výraz „přírodní“), zadruhé skutky, které jsou v souladu s Božím řádem stvoření, který je lidským rozumem poznatelný (tj. přirozeným zákonem). Morální teologie se v případě antikoncepce odvolává na druhý z uvedených významů. Církev ve svém učení jasně rozlišuje dvě morálně odlišné skutečnosti: na jedné straně antikoncepci (tj. vědomou a úmyslnou zábranu početí, jejímž principem je zásah do plodivého procesu v kterékoli jeho fázi) a na straně druhé abstinenci od pohlavního styku, a to jak trvalou, tak periodickou - tedy přirozené plánování rodičovství. Jinými slovy: církev učí, že veškerá antikoncepce („přírodní“ i „umělá“) je špatná, a že PPR není antikoncepce (podle definice uvedené výše; podle jiné klidně být může), protože abstinence není antikoncepce. Používat pro PPR pojem „přirozená antikoncepce“ je proto zavádějící. Mezi „přirozenou“ (přírodní) antikoncepci patří například rostlinné výtažky nebo podle některých i přerušovaná soulož. Osobně si myslím, že i samotný výraz „přirozené plánování rodičovství“ je z hlediska vědecké terminologie nepříliš vhodný. Vedou mne k tomu následující důvody: 1. Jak bylo uvedeno, už termín přirozené představuje úskalí - vede často k závěrům, že „přirozená“ antikoncepce je dobrá a „umělá“ špatná. Jako implicitně hodnotící přívlastek (přirozený x nepřirozený) se nehodí pro odborné názvosloví. 2. Plánování v této souvislosti mnoho lidí chápe jako "usilování o početí", nikoliv jako „vědomé a odpovědné předávání života“. 3. Rodičovství - v angličtině (i jiných jazycích) se používá "plánování rodiny". V PPR jde spíš o plánování (tj. dosažení či vyhnutí se) početí. Rodičovství má samozřejmě mnohem širší obsah. Angličtina zná výraz „fertility awareness-based methods“, což se dá do češtiny doslova přeložit jako „metody založené na uvědomování si plodnosti“. Pro praxi je ale takový výraz – ačkoli velmi přesný – příliš dlouhý. Možná bychom mohli začít používat pojem „metody sledování plodnosti“. Protože je u nás ale PPR zažitý termín a zatím není k dispozici žádný přesnější, používám ho i v tomto článku. Jako pojem nadřazený antikoncepci a PPR navrhuji „metody kontroly početí“.  

Inteligence ve službách Stvořitele

Jakou roli v otázce plánování rodičovství hraje lidský rozum? Vždyť inteligence patří mezi nejvznešenější Boží dary. Znamená odmítnutí antikoncepce odmítnutí tohoto daru? Nesmíme pro kontrolu početí používat lidský rozum? Používáme přeci ke svému prospěchu spoustu „nepřirozených“ (tj. člověkem vynalezených a vyrobených) věcí. Stačí se podívat na medicínu: bez spousty diagnostických a léčivých prostředků bychom si dnes život nedokázali představit. A nejspíš bychom ani dlouho nepřežili. Zde je třeba rozlišovat. Jako lze inteligenci využít k neetickým zásahům do lidského dědičné informace, aby se rodily pouze děti žádaných kvalit, tak ji lze zcela podřídit pravdě stvoření: vynalézat brýle, umělé klouby či zubní plomby, aby bylo obnoveno ztracené zdraví a podpořeno dobro celé osoby. A to je klíč k celému problému. Inteligence se musí podřídit poznanému Božímu plánu s jeho stvořením. Tvořivost musí vstoupit do služeb Stvořitele. Jinak se stává služebnicí zla. Lidský rozum dokáže mnoho. Na jedné straně dokáže proniknout do zákonitostí cyklů plodnosti u ženy a o tuto vědomost se opřít při odpovědném plánování rodiny. Na straně druhé však může pracovat na vyrobení nové hormonální látky, která by u mužů nebo u žen potlačovala plodnost. (Kdosi to charakterizoval následovně: „Být ženou není nemoc, proto na to nepotřebujeme brát pilulku.“) Rozum je schopen zlepšovat spermicidy (látky usmrcující spermie), aby kondomy byly jako bariéry účinnější a sex „bezpečnější“. Je však „manželský“ akt s „ochranou“ osobním láskyplným darováním sama sebe? Musíme mezi sebe postavit bariéru, abychom vyjádřili, že jsme na duchovní, duševní i tělesné rovině „jedno tělo“?   Jaký je postoj katolické církve k antikoncepci?   Co vlastně katolická církev o antikoncepci učí? Církev učí, že vnitřně (tj. bez ohledu na úmysl a okolnosti) je špatná jakákoli antikoncepce, a že PPR antikoncepce není. Zlo antikoncepce nespočívá pouze v tom, že může mít špatné následky (například podporuje manželskou nevěru a střídání partnerů), nebo v tom, že ji někteří používají ze sobeckých důvodů. Používání antikoncepce je špatné samo o sobě, kvůli své povaze, nezávisle na úmyslech těch, kteří ji praktikují. Katechismus katolické církve mezi vnitřně špatné skutky zařazuje ty, které jsou vždy v závažném rozporu s důstojností člověka: např. potrat (čl. 2273), eutanazie (2277), homosexuální akt (2357), cizoložství (2380-2381), předmanželský styk (2353), masturbace (2352), antikoncepce (2370). Odsouzení těchto skutků představuje tzv. absolutní mravní normu, která nepřipouští výjimky.[7] Jejich konání se svobodným souhlasem a při vědomí jejich závažnosti představuje těžký hřích.[8] Antikoncepce není špatná proto, že ji církev „zakazuje“. Je špatná proto, že je v rozporu s přirozeným Božím zákonem, který on vložil do stvoření. „Církev není jeho [přirozeného zákona] původkyní, a proto o něm nemůže rozhodovat,“ píše papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae (čl. 18). „Je pouze strážkyní a vykladatelkou, aniž by kdykoli mohla prohlásit za dovolené to, co dovolené není, protože je to vnitřně a v každé době v rozporu s pravým dobrem člověka.“ V dokumentu Vademekum pro zpovědníky, který vydala Papežská rada pro rodinu, se k tomu dodává: „Toto učení je třeba považovat za definitivní a nezměnitelné.“[9] Je proto závazné pro svědomí všech věřících. Církev (v čele s papežem) nemůže antikoncepci „povolit“, protože pouze svědčí o poznané pravdě, která pochází od Boha, a na základě Kristova pověření ji vyučuje. To potvrzují nepřímo i dokumenty II. vatikánského koncilu: „Děti církve (…) nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.“[10]  

Nerozlučné spojení dvou významů manželského aktu

Tato na první pohled možná přísná nauka církve má své opodstatnění vzhledem k hodnotám manželské lásky, čistoty a důstojnosti lidské osoby, které má chránit. Opírá se o Bohem ustanovené nerozlučné dvou významů manželského sexuálního aktu: těmi významy jsou jednota a plodnost (srov. HV 12)[11]. Je nesmírně důležité pochopit, proč papež volí právě výraz význam a nikoli např. funkce manželského aktu. Ne každý pohlavní styk vede k početí, nemá tedy plodivou funkci. Někdy dokonce manželé nemohou ze zdravotních nebo jiných důvodů počít dítě, i kdyby chtěli, protože jsou neplodní. Proč tedy papež píše, že „je nutné, aby každý manželský styk zůstal otevřený předávání lidského života“ (HV 11)? Jak může být otevřený k předávání lidského života v neplodném období? Zvlášť když si manželé nepřejí otěhotnět? Jak může papež tvrdit, že oba významy jsou nerozlučitelné? Tady je třeba vysvětlit dvě skutečnosti. Zaprvé, mravnost lidského skutku se neodvozuje od jeho fyzického uspořádání, ale od toho, pro co se člověk svobodně rozhoduje, tedy od vůle konajícího. To, jestli je žena aktuálně plodná, nebo nikoli, manželé nemohou ovlivnit (pokud s plodností nechtějí manipulovat). To mohou jen akceptovat. Když mají pohlavní styk, tj. vyjadřují si svoji lásku způsobem, jakým se předává lidský život, jejich pohlavní styk zůstává „zaměřený“ k početí dítěte. Sami manželé totiž neudělali nic, co by početí bránilo. Jinými slovy: mravní požadavek, aby styk zůstal „otevřený předávání života“ znamená, že: (1.) musí být vhodný k předávání života a (2.) manželé nesmějí vykonat nic, čím by bránili početí. Proč se ale mluví o dvou nerozlučných významech pohlavního styku manželů? Zkusme se na pohlavní styk dívat jako na symbol toho, že ti dva lidé jsou manželé. (Význam se totiž váže na symbol.) Manželé ve svém slibu v den svatby slíbili dvě skutečnosti: jednotu a plodnost. Jednotu v tom, že jejich vztah je výlučný a celoživotní, že chtějí vytvářet společenství lásky, ve kterém se stávají tak úzce spojenými, že tvoří jakoby „jedno tělo“. Plodnost v tom, že chtějí, aby jejich láska dávala život. Že přijímají jeden druhého jako potenciálního rodiče, tedy se schopností dávat život. Tuto skutečnost si ti dva vyjadřují v manželském slibu řečí slov a tu samou skutečnost o svatební noci a kdykoli později symbolickou řečí těla. Při pohlavním styku se skutečně stávají „jedno tělo“ (je to symbol jejich jednoty). Intimní tělesné setkání je zároveň vyjádřením jednoty manželů na duchovní rovině. Je neoddělitelně tělesné i duchovní. A současně tím, že oba přijímají tělo toho druhého se schopnostmi dávat život (tím, že mají styk způsobem, jakým se život předává), symbolicky vyjadřují svoji plodnost, schopnost s Bohem spolupracovat na vzniku nové lidské bytosti. Manželský akt tak má zároveň dva významy. Je to dvojdimenzionální symbol, znamení. Z toho plyne důležitá skutečnost: zrušíme-li jeden z významů manželského aktu, je tím zrušen i význam druhý. Oba dva významy se totiž uskutečňují jeden skrze druhý. Svoji jednotu manželé vyjadřují nejhlubším způsobem tím, že si předávají schopnost počít dítě, sdílejí dar plodnosti. Svoji plodnost uskutečňují na druhou stranu tím, že se sjednotí nejintimnějším možným způsobem, v „jedno tělo“. Zabrání-li tedy úmyslně početí, jejich pohlavní styk v objektivní rovině ztrácí i význam jednoty. Nejedná se pak o manželský akt v pravém (objektivním) slova smyslu, ale pouze o genitální kontakt. Při manželském aktu se nesmí bránit realizaci jeho plodivého určení (uspořádání), jak je tomu například při použití antikoncepce nebo při některých sexuálních praktikách (orálním sexu atp.). Tento požadavek představuje normu (nikoliv pouze ideál) manželské čistoty, která chrání jak důstojnost osoby manžela/manželky, tak pravdivost manželské lásky.  

Lež antikoncepce

Jakou symbolickou „řečí“ hovoří antikoncepce? „Nechci přijmout skutečnost, že plodnost je součástí tebe. Antikoncepce se týká pouze těla. Naši lásku neovlivní.“ Antikoncepční myšlení v sobě zahrnuje skryté podceňování úlohy těla ve sféře lásky. Uměle štěpí osobu, která je jednotou duše a těla. Považuje plodnost za cosi natolik nepodstatného, že to může stát v cestě vyjádření upřímné lásky. Pak je možné plodnost potlačit či zničit, a láska (a důstojnost osoby) tím neutrpí. Láska je tak zredukována na pouhý subjektivní cit a ten se jakoby stává měřítkem pravdy: protože při používání antikoncepce cítím, že se tím prohlubuje naše vzájemná láska, musí se jednat o objektivně dobrou skutečnost. To však je omyl. Copak totéž netvrdí dva nesezdaní partneři, či příslušníci stejného pohlaví? Není podle jejich citů láska stejně pravdivá a sexuální aktivita jejím upřímným vyjádřením? A přesto je ona „láska“ ve všech uvedených případech pouze iluze. Chybí jí symbolické tělesné vyjádření, které odpovídá úplnosti daru lidské osoby milujícího/milovaného člověka. Ten, který je „vtělená Láska“, nás lidi každým svým skutkem lásky – a v nejvyšší míře obětí vlastního těla na kříži – učil, co znamená pravá lidská, tedy „vtělená“ láska.   Sex a spiritualita manželství   Pohlavní styk manželů je také, jak bylo uvedeno výše, vyjádřením i obnovou svátostné manželské úmluvy[12]. Má v jistém smyslu „liturgický“ – bohoslužebný – význam. Jako je eucharistie zpřítomněním nové smlouvy potvrzené Kristovou obětí, tak sexuální sjednocení manželského páru je připomínkou a zpřítomněním posvátné manželské smlouvy. Vzpomeňme na slova slibu: „Přijímám tě… odevzdávám se ti.“ Spojuji s tebou svoji přítomnost i budoucnost. Dávám se ti bezvýhradně. Jestliže věříme, že manželství je svátost, skrze kterou se manželům dostává zvláštní milost, pak musíme dojít k závěru, že manželský akt je jakýmsi „vysluhováním“ této svátosti. Je to svátostný akt! A pokud je to svátostný akt, pak je i posvěcující, milost přinášející akt. Manželé jsou skrze sexuální intimitu posvěcováni, blíže přiváděni k Bohu. Marek Vácha v jedné ze svých půvabných knih píše: “Tělesné vyjádření lásky, sex, je něco velmi svatého, a má-li být chrám chrámem, musí být především místem, kde se setkáváme s Bohem.“[13] Nepatříme sami sobě. Proto svým tělem oslavujme Boha (1K 6,20). Oslavovat Boha svým tělem, svou duší, svou myslí a z celé své síly znamená přijmout poslání a úkol vlastního životního stavu. Žít pravdu v lásce (srov. Ef 4,15). Dá se říct, že jádrem celého morálního učení církve je právě tato skutečnost: konám-li díky Boží milosti jeho vůli, jsem tím posvěcován, hlouběji se nořím do Boží přítomnosti. Pro manžele to znamená každodenní naplňování manželské spirituality ve společné modlitbě, vykonávání každodenních povinností v domácnosti, drobných projevech lásky a něžnosti vůči manželovi/manželce a dětem, výchova dětí ve víře, prostá důvěra v Boží vedení a otevřenost vůči jeho vůli. A tato prostá denní „liturgie“, posvěcování dne, pokračuje i v intimním sebedarování manželů.   Morální rozdíl mezi antikoncepcí a přirozeným plánováním rodičovství   Jaký je morální rozdíl mezi PPR a antikoncepcí? Vždyť oba přístupy mají za cíl totéž: vyhnout se početí při pohlavním styku. Otázku pomůže objasnit malý příklad: dvě ženy potřebují lék pro své nemocné dítě. Jedna žena – i když má potřebné peníze – lék ukradne. Druhá si ho koupí. Obě ženy měly stejný dobrý úmysl, oba skutky vedly ke stejnému cíli. Jsou stejně morální? Nikoliv. Zda je skutek morální, není dáno pouze úmyslem konajícího. Je třeba vzít do úvahy i celkovou situaci, použité prostředky a povahu samotného skutku (morální teologové by řekli, že je třeba se zaměřit na „předmět“ skutku). Blíže může oprávněnost použití PPR osvětlit následující úvaha[14]: (1) Není nic špatného na tom, když si manželé ze spravedlivých důvodů přejí odložit nebo se vyhnout početí dalšího dítěte. (2) Není nic špatného na tom, když manželé mají nebo nemají pohlavní styk. Mohou si podle svého uvážení lásku projevit ve vzájemném intimním sebedarování jak v plodném, tak neplodném období. Tedy i tehdy, když vědí, že z důvodů, které nezáleží na jejich vůli, nemůže dojít k početí nového života – například během těhotenství, při plném kojení (za jistých okolností), po menopauze, v případě neplodnosti jednoho z manželů a podobně. (3) Jestliže tedy není nic špatného na volbě vyhnout se početí ani na tom nemít pohlavní styk, není nic špatného na tom nemít pohlavní styk kvůli vyhnutí se početí. Manželé nečiní nic špatného, když nemají pohlavní styk (v plodném či neplodném období) kvůli nemoci jednoho z nich, kvůli tomu, že jsou unavení, jejich dům je plný hostů a mnoha jiných spravedlivých důvodů. Proč by mělo být špatné jejich rozhodnutí zdržet se pohlavního styku, aby se vyhnuli početí? Manželé při používání PPR (narozdíl od antikoncepce) svým chováním nezpůsobují neplodnost pohlavního styku. On buď plodný je, nebo není zcela nezávisle na jejich vůli a na tom, co konají. Sledování hlenového příznaku či měření teploty nezpůsobuje, že některá období v cyklu jsou plodná a jiná nikoli. Stejně tak například kalendář nezpůsobuje, že je dnes středa 8. června, a hodinky nezpůsobují, že je za pět minut dvanáct. Manželé odložení příchodu dalšího dítěte dosahují tím, že se v plodném období zdrží pohlavního styku. To je vše. Může také nastat (věřím, že řídká) situace, kdy manželé používají PPR (tedy oprávněný prostředek), ale chybí jim k vyhnutí se početí spravedlivý důvod. V tomto případě se jedná o sobecké jednání, které je nespravedlivé a neuctivé vůči Bohu, který plodné manželství zařadil do stvořitelského plánu s člověkem. Jan Pavel II. o rozdílu mezi antikoncepcí a PPR píše: „Jde o rozdíl větší a hlubší, než se obvykle myslí, neboť je spjat v konečném důsledku se dvěma vzájemně se vylučujícími pojetími lidské osoby a sexuality.“[15] To je důležité si uvědomit. Přijmout antikoncepci znamená akceptovat zcela jiný, nebiblický, obraz člověka (antropologii) a následně i jinou teologii manželství a vůbec i celou sexuální etiku. To je jeden z důvodů, proč církev trvá a vždy bude trvat na svém zamítavém postoji vůči antikoncepci.  

Odpovědné rodičovství

Manželé jsou „svobodní a odpovědní spolupracovníci Boha Stvořitele.“[16] Když uzavírají svátostné manželství, vyslovují svůj souhlas s Božím záměrem s tímto „společenstvím lásky a života“. Otcové II. vatikánského koncilu k tomu píší: „Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva. (…) Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat –, vyúsťují v pevné odhodlání manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.“[17] Bůh uznává svobodu a odpovědnost každého člověka. Není morální povinností manželů mít maximální biologicky možný počet dětí. Naopak – bylo by to v rozporu s ctností odpovědného rodičovství. Manželé nesou před Bohem díl odpovědnosti za blaho svých současných i budoucích dětí, své rodiny i společnosti. Mají proto při svém rozhodování posoudit jak své zdravotní, finanční, sociální i jiné podmínky, tak s upřímností hledat v modlitbě Boží vůli. Odpovědné rodičovství může vedle rozhodnutí početí dalšího dítěte odložit znamenat i velkorysé přijetí početné rodiny. I když mají manželé k vyhnutí se početí spravedlivý důvod, mohou podlehnout pokušení zvolit k němu špatné prostředky: mohou odmítnout Boží řád stvoření a zařídit se „po svém“. Mohou použít antikoncepci, popřít význam vzájemného osobního sebedarování, vyhnat Boha z ložnice, aby „mohli mít sex“. Nabízí se jim i jiná možnost: mohou přijmout Boží záměr vepsaný do cyklu ženy a v období, kdy může dojít k početí, se pohlavního styku zdržet. Mohou přijmout skutečnost, že ne každý pohlavní styk může vést k početí nového života. Dávat – navzájem jeden druhému i oba společně Bohu – vše, co v danou chvíli dát mohou. Jejich manželský styk si tak uchovává sjednocující i plodivý význam. Jádrem odpovědného rodičovství, odpovědného vůči Stvořiteli, je stálá otevřenost Boží vůli. K tomu je nutná především pokora, čisté srdce, ochota Bohu naslouchat (i když hovoří skrze učitelský úřad církve) a schopnost Boží vůli rozlišovat.

„Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky.“[18]

Muži: Nutí mne přemýšlet, a to nejen o věcech v oblasti sexuality, ale i o církvi, Bohu, učení papeže. PPR je jeden z impulzů, který mne nenechaj v klidu, ale nutěj mne hledat pravdu ve spoustě oblastí života; Mohu předvídat chování partnerky, mohu si vysvětlit, proč se chová právě takto; Jednoznačné sblížení; Radost a těšení se na "naše dny"; Pomáhá k většímu prožívání pohlavního styku; Má to svoje kouzlo, i když je to pro mne osobně někdy těžké; Nyní to předávám dětem, prozatím se to daří!

Ženy: Pomáhá mi rozumět mým náladám. Můj muž ví proč a s mírným humorem to přejde.(…) Pomáhá mi prožívat mé ženství; Posiluje náš vztah; Více si jeden druhého vážíme; Krásný a přirozený vztah s manželem, který bych za nic na světě nevyměnila; Sex bez kondomu; Mně osobně přineslo PPR větší touhu po pohlavním styku; Spoustu rozhovorů o intimním životě s manželem; Oboustranné přijetí odpovědnosti; Vyzývá nás, abychom i do sexuální oblasti zvali Boha; Už se těším, až zasvětím do PPR dcerku.