Pokusme se pohlédnout na tuto otázku jaksi z boží perspektivy, seč je toho náš omezený rozum schopen. Vycházejme z toho, že Bůh je spravedlnost v nejvyšší míře, neboť Bůh je podle theodicey infinitus omne perfectione (nekonečný každou dokonalostí). Totéž tedy platí o božím milosrdenství. Zde nastává zdánlivý problém. Spravedlnost a milosrdenství mohou být v našich pozemských podmínkách v protikladu. Když například prezident republiky využije svého práva a ze dvou zločinců jednomu udělí milost a druhému nikoli, první to vnímá jako milosrdenství, kdežto druhý jako nespravedlnost. Přitom oba jsou stejní zločinci. Když věřitel jednomu dlužníkovi odpustí dluh a druhému tentýž dluh neodpustí, je to obdobné. Přitom oba jsou stejní dlužníci. Nikdo však nemůže říci, že by v tomto případě prezident republiky či věřitel jednali protiprávně. Oni pouze využili svého práva. Výsledkem však je nerovný stav, tedy nespravedlnost.

     U Boha však spravedlnost a milosrdenství jsou v nejvyyším stupni, a tedy jsou totožné, neboť Bůh je absolutní jednota, v níž boží atributy jsou totožné s boží podstatou. Proto o božích atributech je možné mluvit pouze analogicky z našeho lidského vnímání Boha. Přitom si musíme být stále vědomi, že tato analogie (podobnost) je více nepodobná,než podobná. Pokud tedy Bůh dá člověku příslib věčné blaženosti, je třeba to vnímat současně jako projev božího milosrdentví, ale i jako projev spravedlnosti. Bůh totiž netvoří nic za tím účelem, aby to anihiloval (anihilace-absolutní zničení je opakem stvoření z ničeho-kreace). Pokud by tomu tak bylo, Bůh by stvořil neúčelně, nesmyslně. To by však odporovalo jeho nejvyšší moudrosti.

     Přesto se však v Nové závěti dočítáme o věčných pekelných trestech jako protipólu věčné nebeské blaženosti. Tam mají při posledním soudu skončit ti, kteří nečinili dobro, podle některých názorů dokonce všichni nekřesťané. Jak to však dát do souladu s boží láskou? Proč by za hřích, který je konečný, měl Bůh ukládat nekonečný trest? Proč Bůh, který je nedotknutelný jakýmkoli hříchem, by za něj měl vůbec trestat? Někdo může nemítnout, že Bůh není povinen nikoho po smrti přijmout do věčné nebeské blaženosti, že je to jen a jen jeho svobodné rozhodnutí, zdali tam někoho přijme a koho, či stanovit nutné podmínky v tomto směru. Kdyby to tak skutečně bylo, pak je lidský život absurdní, neboť jeho konečnou je buď nic (anihilace) nebo peklo (infernum). V prvém případě by to znamenalo, že stvoření člověka Bohem bylo nesmyslné, neboť člověk nemohl dosáhnout cíle, pro který byl stvořen, v druhém případě by Bůh nebyl láska, ale sadista.

     Jak tedy rozumět peklu? Podle mého názoru Kristus mluví o pekle z důvodů didaktických. Jeho slova o pekle v nás mají budit odpor ke hříchu a povzbuzovat snahu se ho vyvarovat. Je to obdobné, jako když rodiče vychovávají děti tím, že jim hrozí trestem (například odnese si tě čert, dám tě do polepšovny apod.), avšak činí tak z lásky k děcku, nic zlého mu nepřejí ani nechystají. Tak i Kristus nám velmi důrazně hovoří o pekle, abychom, když už nejsme ochotni plnit jeho příklazy z lásky, konali tak alespoň ze strachu.

     Někdo namítne: To dopadnou ti, co věřili stejně jako ti, co nevěřili? To dopadnou lumpové stejně jako dobří? Vždyť první je proti křesťanskému učení, druhé proti spravelnosti! Ano, to by skutečně tak bylo. Avšak naše křesťanská víra sama o sobě samospasitelná není, i když některá místa v Nové závěti by k této domněnce mohla svádět. Víra nám,  křesťanům, má pomáhat v tom, abychom konali skutky lásky, abychom obstáli při posledním soudu. Protože ne ten, kdo říká Kristu: Pane, Pane, ale ten kdo plní jeho vůli, bude v plnosti užívat nebeské blaženosti. Spravedlnost pak bude asi spočívat v odstupňované nebeské blaženosti podle toho, jak jsme žili na zemi. Věčný život - to bude podle mého názoru pokračování tohoto života na kvalitativně podstatně vyšší úrovni. A pokud člověk má projít před vstupem do věčné nebeské blaženosti očištěním, ať jej nazveme očistcem nebo peklem, stěží se může jednat o trvalý stav, jak bylo výše naznačeno. Nemůže totiž být hřích rovný Bohu či větší. To by Bůh měl sobě rovného nebo dokonce nadřazeného, a pak by přestal být Bohem.

     Z toho usuzuji, že to budou právě naše skutky, které rozhodnou o našem věčném životě. A je zcela lhostejné, zda jsme křesťané, muslimové, židé, parsové, hinduisté, ateisté... Připomeňme si slova Pána: Celníci a nevěstky vás předejsou do božího království. Proto odhoďme daleko od sebe pýchu z víry a se snažme konat co nejlépe, neboť k čemu nám bude při posledním soudu naše víra, když naše skutky nebudou stát za nic? Spíše nám může přitížit, neboť jsem měli poznání o Bohu, ale nejednali jsme podle jeho příkazů. A to platí zvláště pro ty, kteří jsou povoláni k tomu, aby konali služby duchovních v křesťanských církvích, především v církvi katolické.