Zato zástupům se Ježíšovo konání, spočívající v uzdravování těla a ve vyhánění démonů u duševně chorých, velmi zamlouvalo. Táhli za ním v takovém počtu s touhou po lepším zdraví, že se Ježíš před nimi musel ukrývat (Marek 1:35;45). My z dalších evangelijních textů víme proč se skrýval - Ježíš nepřišel jako pouhý zázračný léčitel. Ostatně, Ježíš byl a je obdarován takovou mocí, že mohl snadno vymýtit všechny nemoci a neduhy pro všechny lidi a na věčné časy. Ale neudělal to. Asi věděl proč.

Mezi těmito židy – návštěvníky synagog a dokonce i řečníky v nich - však byli i takoví, kteří, ač s vynikající znalostí Písma, nevěřili tomu, že ačkoliv to v Písmu bylo černé na bílém, že se to může stát skutečností a dokonce se Ježíše, toho realizátora Božích slibů, rozhodli zahubit (Marek 3:6).

Nevíra v Boží zaslíbení se však mezi vyvoleným lidem konala již mnohem dříve. O nedůvěře v Boží zaslíbení v hojnost šesti let s následujícím sedmým rokem pro odpočinek lidu a půdy a pro promíjení dluhů a osvobození hebrejských otroků nemáme příliš konkrétních zpráv. Jen že „lid hřešil proti Hospodinu“ a nechtěl dodržovat propuštění otroků na svobodu (Jeremiáš 34:11). Přitom Izraelitům Bůh zřetelně oznámil: „Budete-li dodržovat má ustanovení, bude se vám dobře dařit“ (třeba Deuteronomium 10:13). A oni nevěřili – lze pochybovat, že Bohu nevěřili proto, aby se jim dobře nedařilo. Přesto nevěřili.

Ale nemusíme chodit do minulosti. Chodíme do kostelů nebo do shromáždění. Slyšíme tam z Písma o mocných Božích činech včetně zázračných uzdravení. Již když to slyšíme, tak si v duchu říkáme: „Krásné, ale nám se to neděje. To bylo tenkrát, když byl Ježíš přítomen na zemi.“ V lepším případě ještě přidáme: „To se splní až v budoucím Božím království.“

Dokonce v bohoslužebné, dokonale propracované liturgii největší církevní denominace, věřící odříkávají:

„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“

Jenže, Písmo hovoří v podobném textu o setníkovi, který žádal od Ježíše uzdravení těla ochrnutého sluhy - „... ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven“ (Matouš 8:8). Zase nevíra. Nebudeme se přece ztrapňovat, když tak často prosíme Boha o uzdravení, ale nic se nekoná, takže se bez doktorů stejně neobejdeme. Pro jistotu budeme hovořit o uzdravení duše, to se nedá exaktně ověřit a přinejhorším řekneme, že „člověk je živou duší“, tedy tělem i duchem dohromady.

Přiznejme si, nevěříme. Určitě co se týká uzdravování. Někdy k tomu máme pádné důvody. Například rozšiřujeme do prostředí takové látky, jejichž jedna molekula mezi biliónem molekul přirozeného prostředí dokáže zdegenerovat naše DNA, takže přirozená ochrana daná Bohem na to nestačí. Nebo se lidé modlili, aby na ně za války nespadla bomba a ona stejně spadla. Vždyť jak by mohla nespadnout, když propracovaný kobercový nálet nemohl vynechat ani metr čtvereční bombardovaného území. Takže rozumný člověk si vlastní zavinění dokáže uvědomit a dobře ví, že za nemocemi, zkázou a většinou zla stojí ten, kterého může spatřit v zrcadle.

U Boha je také důležité kolektivní zavinění. Jeremiáš byl určitě ctnostný Boží muž a přesto musel nést úděl svého nevěrného lidu. Tak i my musíme nést prokletí Adama a Evy, jakkoliv se nám zdá, že my v tom jsme nevinně a na jejich místě bychom se zachovali jinak. Málokdo si položí otázku: Kdo to ví?

Zde je uvedeno jen několik veršů – těch je mnohem více – kde Ježíš zachraňuje pro víru v něho:

Všimněme si, a je to i u jiných textů, Ježíš zachraňuje pro víru a neptá se, co bylo příčinou nemoci. Důvody nebo příčiny onemocnění nejsou pro Ježíše důležité. Ježíš prostě jedná a neptá se kdo a co a proč.

[Marek 11:22] Ježíš jim odpověděl: "Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: 'Zdvihni se a vrhni do moře' - a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít.

Matouš Ježíšův výrok ještě zpřesňuje, když se ho učedníci ptají, proč se jim nezdařilo uzdravení náměsíčného chlapce:

Pán Ježíš nám také řekl, že si máme nést svůj kříž. Co tím myslel? Všeobecně se soudí, že tím křížem myslel utrpení. Moudrý bratr ve víře mě poučil, že „nést kříž“ znamená nést úděl, který jsem si sám dobrovolně vybral. Kříž je to, co nesu dobrovolně pro Krista a přitom jsem se tak rozhodl, i když jsem to nést nemusel. To však nejsou nemoci, ty si nevolíme dobrovolně. Myslím, že je to jinak. I nemoc mohu nést jako kříž, když Boha požádám, aby ze mně ten kříž sňal a on tak neučiní. Jako apoštol Pavel se svým ostnem. Prosil a nedostal – a pak ho nesl pro Krista.

Ježíš nás poučuje dále v podobenství o nespravedlivém soudci (Lukáš 18:2-8). Vždyť nám říká:

Rozumíme našemu Pánu dobře? Vždyť my jsme ti, kdo nemají víru a myslí si, že svými nářky a prosbami Boha obtěžují – vždyť stejně nic nedostanou. Vždyť být zdravý je podle práva, vždyť Bůh slíbil „bude se vám dobře dařit“. Pokolení nevěřící a nevěrné!

Není to zde znovu a natvrdo pro nás zatvrzelé a nechápavé?

Když jdeme do sboru nebo do kostela, ale může to být i každým okamžikem našeho života, neneseme žádná zvířata k obětování. Neseme své vlastní životy jako naší oběť. A od dárce života dostáváme živou vodu. Nikdo jiný nám život nedokáže dát, ani jej udržet. Každý z nás zabil spoustu much, ale z těch desítek miliard lidí, co zde byli a jsou, ani jeden nedokázal jedinou mouchu oživit. To jen evoluční pomatenci tvrdí, že z mrtvé hmoty vznikl život, když se jakýmsi nepravděpodobnými fyzikálně chemickými procesy vytvořila základní struktura života – buňka. Když jim však řeknete, ať si nějakou mrtvou buňku vezmou a dají ji život (jenom z pokožky člověka denně odpadne několik miliard odumřelých buněk), tak vás odbudou, zatímco by tímto podali důkaz pravdivosti svých teorií.

A my zde máme takového úžasného Boha – dárce života - a nevěříme mu, že nás může uzdravit, byť třeba zázrakem. S tím bychom měli něco dělat. Prosme tedy v hluboké víře. Změňme svůj úděl. Dá-li Pán, naši prosbu splní. Ale prosme a věřme. S naprostou důvěrou a bez pochybností.

A ještě citát na závěr: