poslal Krestan
Co znamená slovo ADVENT?
Zvláště před Vánocemi slyšíme toto slovo velmi často. Co však znamená? Jeho význam je prostý: znamená "příchod". Označujeme jím přípravnou dobu před Vánocemi.
Je zajímavé zalistovat trochu v historii a podívat se do odborné literatury na to, jaká byla genese adventu jako zvláštního období církevního roku. Nejstarším svědectvím o adventu jako přípravné době je postní řád biskupa Perpetua z Toursu, který zemřel roku 490. První stopy zvláštní adventní liturgie sledujeme v polovině 5. století v Ravenně, jež v tom silně závisela na Východě. Vlastním tématem této liturgie je očekávání Kristova narození. V jiných částech církve, obzvláště v Galii, došlo k silným důrazovým posunům tím, že advent byl chápán spíše z perspektivy eschatologické. Pravděpodobně to lze připsat vlivu irských misionářů, jako byl Kolumbán Mladší (530-615), kteří stavěli do popředí Pána přicházejícího soudit. Tito misionáři zdůrazňovali s ohledem na budoucí soud potřebu pokání.
Tento historický nástin nám ukázal dva časové body ve vnímání adventu. Prvním je příchod Krista na tuto zem v lidském těle, druhým je okamžik jeho druhého příchodu. Onen první příchod, kdy se Ježíš narodil jako člověk z Marie v betlémském chlévě, si připomínáme o Vánocích. O významu tohoto Ježíšova příchodu v lidském těle mluví snad nejvýstižněji list Hebreům, ve kterém je napsáno: "Protože děti mají účast na krvi a těle (což znamená, že Abrahamovi potomci jsou lidé), podobně i on (tedy Ježíš) se jich stal účastným (tedy i Kristus měl tělo a krev), aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví." (Žd 2,14- 15).
Ježíš jako člověk mohl prožít smrt. Tím se stal dokonalým veleknězem, tedy prostředníkem mezi Bohem a člověkem, protože na vlastní kůži zakusil existencionální úzkost ze smrti. Zakusil moc smrti ve všech jejích projevech kromě hříchu. Věděl, jaké je to být poddán času, v němž se nestihne vše, protože smrt se každým okamžikem přibližuje. Věděl, jaké je to stárnout, být unavený, hladový a žíznivý. A jen jako člověk mohl být trestán za lidské viny. To je tedy jeden rozměr adventu: připomenout si tento první příchod Kristův na naši zem, příchod v těle.
Co však onen druhý příchod? Víme o něm? Pro apoštola Pavla a jeho vlivem i pro první generace křesťanů byla tato budoucí událost něčím podstatným a pro život určujícím. Pavel počítal s tím, že Kristus přijde ještě za jeho života. Tím celá jeho služba dostávala úplně jinou perspektivu. Bylo to jednak vědomí omezeného času, dále vědomí, že bude velmi brzy samotnému Pánu vydávat počet ze své práce, ale také jistota ve chvílích utrpení a soužení, že tato bolest brzy skončí a on bude přenesen do blažené přítomnosti svého milovaného Pána. Pavel to vyjádřil slovy: "Žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk. Jestliže tedy mám žít dále v těle, znamená to pro mne užitek z práce, a nevím, co bych zvolil. Přitahuje mne obojí: Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás." (Fp 1,21-24).
Pavel věděl, že jej čeká Pán, ne soud. Věřil slovu, které řekl Ježíš: "Amen, amen, pravím vám, že kdo slovo mé slyší a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přešel ze smrti do života." (J 5,24). Proto se také mohl těšit na Ježíšův příchod.
Uveďme si dva nejdůležitější biblické texty, které o Ježíšově příchodu pro věřící, tedy pro církev, vypovídají:
První je zapsán v Prvním listě Korintským 15. kapitole: "Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni." (1K 15,51-52). Toto líčení doplňuje text v Prvním listě Tesalonickým: "Nechceme vás, bratři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zemřeli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději. Jestliže však věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh také ty, kdo zemřeli skrze Ježíše, přivede s ním. Neboť toto vám říkáme slovem Pánovým: My živí, kteří jsme tu ponecháni do příchodu Pána, jistě nepředejdeme ty, kteří zemřeli, protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem. A tak už vždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte." (1Te 4,13-18).
Apoštol Pavel zde nemluví o soudu, nemluví o pekle a zatracení, ale mluví o radostném shledání Pána s těmi, kteří mu patří. Všimněme si, že text nemluví o Ježíšově příchodu na zem, ale o jeho zjevení v oblacích. Skutečně - Ježíš nejprve vezme k sobě ty, kteří očekávají na vzkříšení. Teprve potom přijde na zem ve své slávě doprovázen tisíci svatými. A tehdy přijde jako soudce. Ježíš sám o tom mluví v již citované 5. kapitole Janova evangelia: "Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě. A dal mu pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; vždyť přichází hodina, v níž všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou. Ti, kdo činili dobře, budou vzkříšeni k životu, a ti, kdo jednali zle, budou vzkříšeni k soudu." (J 5,26-29).
Tímto textem se znovu dostáváme ke Kristovu prvnímu příchodu: Ježíš má pravomoc soudit člověka, protože sám je člověkem. Když se před dvěma tisíci lety narodil, narodil se jako Spasitel i jako soudce všech. Jeho vzkříšení, vítězství nad smrtí, jej legitimuje jako bezúhonného a nevinného. Kniha Zjevení popisuje Krista jako toho, který "jest a který byl a který přichází". Jan Krista dále charakterizuje slovy proroků: "Hle, přichází a uzří jej každé oko, i ti, kteří jej probodli, a budou pro něho naříkat všechny kmeny země." Po těchto slovech Janových se představuje v první kapitole biblické knihy Zjevení sám Kristus: "Já jsem Alfa a Omega, počátek i konec, praví Pán Bůh, Ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí." (Zj 1,4.7.8).
Všimněme si, že ve všech třech charakteristikách je Kristus představen jako ten, který přichází. Jeho příchod je aktuální dva tisíce let. Jen vědomí Kristova příchodu nás pobádá k práci a službě těm, kteří ještě mají být spaseni. I apoštol Pavel byl Kristovým příchodem takto inspirován. A co my? Jak my prožíváme ADVENT? Nejen ten předvánoční, ale ten svůj celoživotní? Očekáváme Pána Ježíše? A pokud ano, čekáme jej v naději jeho věčné blažené přítomnosti, nebo v obavě z jeho soudcovské autority? Říkáme alespoň někdy ve svých modlitbách slova, jimiž končí Bible: "Amen, přijď, Pane Ježíši!"?
