poslal katolik
Modlitba jako aktualizace víry
Modlitba a víra nejsou samostatné skutečnosti, navzájem závislé jen na sobě samých anebo existující vedle sebe. Modlitba zůstává vždy ve velice úzkém vztahu se skutečností víry, je setkáním člověka s Bohem ve víře, a je konečně podstatou uskutečňování se víry.
Jestliže je víra přilnutí ke Kristu a svěření sebe Jemu, pak modlitba je samotné oddání a zasvěcení se Kristu, abychom byli novým způsobem Jím přijati a proměněni. Jestliže je víra uznání vlastní bezradnosti a očekávání všeho od Boha, pak modlitba je existenciálním voláním duchovní chudoby a vnitřní prázdnoty člověka, aby ji Duch svatý vyplnil svou přítomností a mocí. S rozvojem víry se modlitba stává čistější a horlivější. Jako aktualizace víry, poznamenané dynamismem obrácení, modlitba - podobně jako eucharistie nebo slovo Boží - vede člověka k proměnění, k obrácení.
Kristův příklad
Když čteme stránky Evangelia, rychle si všimneme, že Dobrá zpráva nás vyvádí z míry. Obsah evangelia je tolik odlišný od našich přirozených sklonů, že nám připadá jako neustálý paradox. Evangelium převrací naše lidské pojmy. Dělal to také sám Kristus.
Lidstvo na něj čekalo tisíce let. Všechno bylo zaměřeno na tu událost v dějinách světa, jakou byl příchod Mesiáše, příchod Toho, kdo dokoná dílo vykoupení. Ale když po tak dlouhém období očekávání Kristus přichází, zjevuje se pouze pastýřům a mudrcům. Poté o třicet let žije v odloučení a nečinnosti, přinejmenším v tom smyslu, v kterém se činnost od Mesiáše očekávala. V očích světa se tato léta zdají být léty promarněnými. Protože čeká-li se na někoho tisíce let, tak přece je povinen vydat ze sebe co nejvíce. - Tady čekají zástupy, a Kristus „marní" třicet let v Nazaretu. Když pak to období pro lidský aktivismus promarněné skončilo a Kristus se objevil u Jordánu, ohlašovaný samotným Duchem svatým, jeho postoj nás opět vyvádí z míry: Ježíš se stahuje a jde na poušť. Tomu také úplně nerozumíme. Chtěli bychom ho přímo vzít za ruku, jak to kdysi udělal apoštol Petr, a říci: Pane, co to děláš? Tam čekají zástupy, a Ty se zase jdeš modlit, přece jsi se modlil tolik let. Ale ten, který později řekne: „Žeň je mnohá, dělníků málo„ (Lk, 10, 2), zanechá žeň a půjde na poušť, aby se po čtyřicet dní neustále modlil. Neudivuje nás to?
Evangelista Marek píše: „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil." (Mk 1, 35). Povšimněme si tohoto detailu: „ještě za tmy", tedy ještě v noci. Kristus se chtěl modlit a okrádal se proto o svůj sen. Udiveni bychom chtěli opět zvolat: Pane, opravdu máš zapotřebí tu noční modlitbu, na úkor zdraví? Den Ježíšovy apoštolské práce byl vyčerpávající. I večer se scházeli lidé z celého města nebo okolí a přinášeli nemocné a posedlé. Kdy končila Jeho každodenní práce, těžko říci. Možná o půlnoci, protože zástupy ho nerady opouštěly. Po takovém těžkém dni a vyčerpávajícím večeru se Ježíš okrádá ještě o svůj krátký spánek.
Zatímco když hovoříme o stálém obléhání Ježíše zástupy, musíme říci, že bylo úzce spojeno s Jeho vzdalováním se na modlitbu. Tady se ukrývá neobyčejně důležité doporučení také pro tebe: Aby tvé kontakty s lidmi moly nést ovoce, musíš se předtím umět vzdálit. Musíš docenit moment pouště ve tvém životě. Jak velkou roli plnila v životech svatých. Postačí pomyslet, jako moc potřeboval odloučení na poušti Jan Křtitel, jak rozhodující roli sehrálo období Manresy v životě sv. Ignáce z Loyoly nebo poustevna v Subiacu v životě sv. Benedikta. Současnému člověku, nakaženému aktivismem se zdá, že musí stále více dávat - ale co má dávat? Bylo by možné si myslet, že Kristus, přece tak těsně sjednocený s Otcem, se už modlit nepotřeboval. Ale on to dělal na úkor spánku. A tak tomu bude vždycky. Obležení lidmi bude vždy výsledkem odchodu na setkání s Bohem. Ale pokud ze tvé strany nebude odchodu na modlitbu a soustředění, ale pouze útěk od lidí do světa vlastních záležitostí, tehdy přijde jiné obležení - vlastním egoismem. To pro tebe také bude pouští, ovšem nikoli tou životadárnou, jako v případě Krista nebo svatých: bude to poušť ztráty zničení, a nikoli života (srov. A. Pronzato, Ho voglia di pregare, 64 n.).
Prvenství modlitby
Tady se rodí a vyvstává před tebou zásadní otázka: kolik místa věnuješ ve svém každodenním životě modlitbě? Jaké místo modlitba zaujímá na seznamu tvých nejdůležitějších činností? Před čím ji stavíš a po čem? Je na prvním místě, jako nejdůležitější, nebo snad je na okraji tvých životních záležitostí? Jak vypadá tvůj den soustředění a tvé zpytování svědomí, a tedy ono pohlédnutí na sebe před tváří Boží? Z odpovědí na otázku tohoto druhu vyplyne, co v tvém životě je důležitější než Bůh.
Na tomto místě se může objevit námitka, že v návalu naléhajících povinností je ti velice zatěžko najít čas na modlitbu. Kardinál Lercaro, arcibiskup boloňský, mluvil na setkání s kněžími se sobě vlastním zanícením a žárem o nutnosti každodenní půlhodinové meditace. Po konferenci, během diskuse, vstal jeden z mladých kněží a řekl: Samozřejmě, vaše eminence, v teorii je to jasné a prosté - je třeba rozjímat..., ale kdy? Protože můj vypadá takhle: Vstávám v půl sedmé, v sedm mše svatá, zpověď, potom hodiny náboženství, oběd, a po něm práce s chlapci z oratoře, návštěvy nemocných, práce ve farní kanceláři, duchovní rozhovory. Večer pracuji s mládeží více méně do půlnoci. A kde najít místo na půlhodinovou meditaci, jestliže se mi do toho sotva vejde breviář? - Máš pravdu, řekl kardinál, skutečně, nemáš čas na půlhodinovou meditaci. Tvoje práce tě tak „dusí", že nemáš kdy se modlit. Nemůžeš si dovolit půlhodinovou meditaci, musíš ji dělat ne půl, ale půldruhé hodiny (A. Pronzato, Ho voglia di pregare, 113). Samozřejmě, nešlo tu o nějakou oslňující, paradoxní formulaci. Tragika našeho křesťanského aktivismu spočívá na tom, že činnosti nás skutečně dusí. Ten mladý, horlivý kněz, obětující se pro Boha a pro duše, byl tak zadušen aktivismem, že potřeboval větší protilék.
Podíváš-li se na sebe ve světle víry, pochopíš, že čím více jsi utlačen činnostmi, tím více času musíš věnovat modlitbě. V opačném případě budeš prázdný, budeš mít jen pocit, že něco dáváš, ale to bude iluze. Není možné dávat to, co nemáme. Tomu mladému knězi, který diskutoval s kardinálem Lercaro, by se dalo říci: Co z toho, že věnujete tolik času na pastorační práci, že věnujete tolik času chlapcům v oratoři, že navštěvujete nemocné, že zpovídáte a máte duchovní rozhovory - všechno to je jako nabírání vody sítem. Vyčerpaný, upracovaný, rozlítaný kněz, přelévající vodu sítem, neuvědomující si, kdo vlastně o všem rozhoduje. Říci, že tento kněz nemá víru, by bylo příliš silné, ale tato víra je nepochybně marná. Svým postojem zdá se říkat: To já, člověk, vytvářím historii, třebaže na kousku svého písečku - farního nebo jiného; to já rozhoduji, kdo bude věřit, to výlučně na mé práci závisí spása druhých. A zatím to všechno záleží na Bohu; to On rozhoduje a On může dát sílu. Jestliže tě zapojuje do své práce, tak ne proto, že v tom jsi nezastupitelný. Kolikrát už Pán Bůh ukazoval, že si dokonale poradí bez nás. Jestliže jsi to ve svém životě postřehl, tak jsi dostal velikou milost. My jsme jen proto pro Boha potřební, že On sám to chtěl. On může spasit lidi bez jakýchkoli katechezí, čehož jsme často svědky. Do kostela a do zpovědnice přece přicházejí lidé, kteří nevyslechli žádnou lekci náboženství, a zrno Boží vzklíčilo v jejich duších. Bůh nepotřebuje lidský zásah, ale přesto nás chce zapojovat do díla spásy světa. Když si ovšem myslíme, že to na nás a na naší práci všechno záleží, tehdy přeléváme vodu sítem. Při velké upracovanosti je snadné zapomenout, že především je potřeba nejprve přijít na audienci k Někomu, na kom opravdu všechno závisí. Kdo drží ve své ruce osudy světa a osudy každého z nás.
Ve světle víry je nejdůležitější činností každého dne modlitba. To ona musí zaujímat první místo mezi jinými činnostmi. Kontakt s Bohem rozhoduje o hodnotě a významu naší práce. Její účinnost závisí na tom, co je jakoby v zázemí, a tedy na tvých kolenou, možná velice zbolavělých od klečení.
Není důležité, co děláš - řekne Jan Pavel II. - důležité je to, čím jsi. Důležité, zda-li jsi, jako papež, člověkem víry a modlitby. Křesťan, jakožto Kristův učedník, když přestane být člověkem modlitby, přestane se hodit pro svět, stane se zvětralou solí, hodnou toho, aby po ní lidé šlapali (srov. Mt 5, 13).
Problém modlitby je v našem křesťanském povolání problémem zásadním. Když se modlíme, nejen sami vzdáváme hold Kristu, ale chválíme ho ve jménu světa, který to buďto nedokáže, nebo nemůže, anebo se nechce modlit. Jedno je jisté: jestliže se nebudeme modlit, nikdo nás nebude potřebovat. Svět nepotřebuje prázdné duše a srdce. Když se ptáme, jaký je vztah mezi modlitbou a činem, tak je třeba zdůraznit přednost modlitby a oběti před činností. Dětem, kterým dáváme katechezi doma nebo ve škole, dáváme Boha na tolik, nakolik si to předtím vyprosíme na kolenou. Problém vztahu mezi modlitbou a činností můžeme uchopit výrokem: každá autentická činnost se rodí z modlitby a kontemplace. Neboť vše, co je na tomto světě velké, se rodí z oběti a modlitby.
Druhy modlitby
Problém modlitby je ústředním problémem pro každého křesťana. Natolik jsi křesťanem, nakolik se dokážeš modlit. Modlitba, a potom její jednotlivé etapy, vyznačují a určují tvou blízkost nebo vzdálení od Boha. Etapy tvé cesty k Bohu jsou určovány etapami modlitby. Na každém z nich je jiná forma a jiný druh modlitby - protože modlitba je výrazem tvého spojení s Bohem.
Modlitbě je třeba se stále učit. Je úkol, který před námi stojí neustále. Aktuální forma modlitby nám nemůže stačit. Jsme povinni jít stále dál a stále ji rozvíjet. Mluvíme-li o modlitbě, nejčastěji máme na mysli modlitbu slovem. V této formě modlitby musíme zvláštní váhu položit na akty, v nichž se skláníme před Bohem, vyjadřujeme naši vděčnost nebo prosíme o svatost. Když se modlíme slovy, musíme pamatovat, že jsme povinni modlit se za to, co od nás očekává Bůh. Nemůže to být umluvená modlitba. Pán Ježíš jasně varuje, abychom se nemodlili jako pohané, kteří „si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov" (Mt 6, 7).
Víra má rozhodující vliv na intenzitu a obsah modlitby. Jestliže víra mění naši mentalitu a přikazuje nám stavět Boha na první místo, tak s jejím rozvojem se naše modlitba bude stále více zjednodušovat. Bude stále více podřízena působení Ducha (viz Řím 8, 26, 27) a stále více pohlcena věcmi Království: „Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno" (Mt 6, 33). Slovo „především" je tu velmi podstatné. Jde o to, aby Bůh byl postaven na první místo a abys starost o sebe a o výsledky své činnosti - bez rezignace na vlastní úsilí - ponechal Tomu, jehož vůlí je obdařovat tě láskou bez hranic. Ve své modlitbě pak budeš realizovat Ježíšovu výzvu určenou sv. Kateřině Sienské: „Ty mysli na Mě, a Já budu myslet na Tebe".
Kromě modlitby slovem, která může mít formu modlitby prosebné, díků nebo chval, existuje jistý prostší způsob našeho kontaktu s Bohem. Pán Bůh chce, abychom náš způsob modlení stále více zjednodušovali. Je-li požadavkem evangelia modlit se neustále, pak se naše modlitba musí zjednodušovat, protože modlit se obtížně nebudeme s to dlouho. V našem vnitřním životě přicházívá takové období, kdy je pro nás snazší na Boha myslet než k Němu mluvit, a tehdy přecházíme k modlitbě prosté na Bohu soustředěné mysli, kterou je možné nazvat pamatováním na Boží přítomnost. Je to prostší forma modlitby než modlitba slovem. Vyžaduje o něco méně úsilí. Postačí, že svou mysl obrátíš k Ježíši a uvědomíš si, že ten, který tě miluje, je u tebe. Podobně jako v rámci přípravy k eucharistii bude stačit, že v hodinách před jejím přijetím budeš obracet svoji vůli a mysl plnou lásky k eucharistii. Modlitba mysli může být výrazem víry, spočívajícím na tom, že se budeš snažit myslet myšlenkami Ježíše nebo Marie. Měla by to být mysl plná klidu a radosti. Přece „příčinou naší radosti" je Marie. Odtud náš optimistický - v nadpřirozeném smyslu - způsob myšlení je jakoby zapojováním se do myšlení samotné Marie. Modlitba mysli je něco prostého, i když vyžaduje bdělost a starost, aby v našem životě byla jevem co nejčastějším. Proto se snaž prostě pamatovat a myslet na to, že Ježíš tě miluje, že miluje ty, které ty miluješ i ty, o které si děláš starost. Taková modlitba víry ti bude přinášet vnitřní pokoj.
Pán Bůh může chtít zjednodušit naši modlitbu ještě více. Může chtít, abychom úplně zmlkli. Totiž tak, jak se modlíme slovem či myslí, se můžeme modlit také mlčením. Ale ne každý schvaluje takovou formu modlitby. Mnozí mají pochybnosti, jestli to není promarněný čas, protože v tomto případě se prostě nic neděje. Ovšem takové mlčenlivé prodlévání, ať už před nejsvětější svátostí, nebo v přítomnosti Matky Boží, je dost pokročilou formou modlitby. Charles de Foucauld napsal, že „modlit se to je dívat se na Ježíše a milovat ho". Tato forma modlitby může na sebe vzít formu takzvané modlitby prostoty nebo prostého pohledu. Jestliže jsi s někým a musíš toho někoho zabavovat slovy, znamená to, že je pro tebe v menší či větší míře někým cizím. K blízké osobě můžeš zachovat mlčení a nebude svazující. To právě mlčení tak výmluvné ve své prostotě je kritériem blízkosti dvou osob. Ježíš chce, abychom se i před ním uměli takto ztišit, abychom prostě hleděli na Něho a zůstávali před ním už bez zbytečných slov.
Může se stát i to, že i modlitba mlčením se pro nás stane příliš těžkou. Tehdy se může objevit ještě jiná forma modlitby - modlitba gestem. Je přece možné modlit se například úsměvem, dokonce i kdyby se nám to v první chvíli zdálo zvláštní. Bůh přece doopravdy chce, aby náš kontakt s Ním byl velice prostý, aby to byl kontakt dítěte s Otcem, dítěte s Matkou. Jestliže někoho milujeme, pak úsměvem je možné dokonale navázat kontakt s jiným člověkem, je mu možné tolik povědět. Proč bychom se tedy neměli usmívat na Boha a Marii? Je to modlitba gestem. Úsměv je symbolické gesto, v němž někomu dáváme najevo naši blízkost, vděčnost, lásku, radost. Je to forma symbolu, v němž je možné velice mnoho obsáhnout, takže každý úsměv může pokaždé znamenat něco jiného. Nemusíš se tedy vysilovat tím, že budeš všechno vyjadřovat slovy. Bůh ví, že se na Něho usmíváš a ví, proč to děláš. Tvůj úsměv vůči Bohu a radost plynoucí z víry jsou par excellence modlitbou.
Svatá Terezie z Lisieux nám ukazuje ještě jinou, vzrušující podobu modlitby symbolického gesta. Přibližně dva týdny před smrtí, když byla už velice těžce nemocná, jí dali krásnou růži z nádvoří kláštera. Začala otrhávat její okvětní lístky a obsypávat jimi svůj řeholní krucifix s velkou zbožností a láskou. Potom každým lístkem otírala rány Ježíšových probodených dlaní a nohou. Tímto symbolickým gestem - jak vyznala - toužila zmenšovat bolest Ukřižovaného Pána, osoušet Jeho slzy (viz Žlutý sešit, 14. IX. 1897). Jindy - informuje Celine - „když jsem uviděla, že se konečky prstů dotýká jemně trnové koruny a Ježíšových hřebů, zeptala jsem se: „Co to děláš?" Tehdy s tváří udivenou, že mě to udivuje, odpověděla: Vyndávám hřebíky a sundávám Jeho trnovou korunu!" (Dopisy, díl II, 295). Takové gesto není možné ničím nahradit. Tato modlitba vyjadřovala její touhu ulehčit ukřižovanému Ježíši. Byla výrazem zvláštní lásky k Tomu, kdo byl pro hříchy ukřižovaným Snoubencem její duše.
Sv. Leopold Mandić z Padovy, veliký zpovědník našich časů, který trávil každodenně mnoho hodin ve zpovědnici, se modlil gestem prázdných dlaní. Když zpovídal, držel ruce před sebou na kolenou, jakoby tak chtěl Ježíšovi říci: „Vidíš Pane, nejsem schopen pomoci tomu, který vedle mě klečí. Já mu nemohu nic dát. Naplň tyto ruce svou láskou." Kdyby to chtěl Ježíšovi stále opakovat, tak by se unavil námahou, a nakonec v případě poslouchání zpovědi by to nebylo možné. Ty se také můžeš v různých situacích modlit takovým postojem chudého v duchu, držet ruce takovým způsobem, s vědomím, že to stále je gesto prosby, aby Ježíš ty prázdné ruce naplnil svými milostmi, aby tě učinil nástrojem svého působení.
Modlitba chudého člověka
Existuje úzké spojení mezi vírou a modlitbou, a také mezi pokorou a modlitbou. Kdosi řekl: modlitbě se učíš nejlépe ve chvílích, kdy se nemůžeš modlit. Úplně opačně, než se nám zdá. Když je ti velice zatěžko modlit se, když ti modlitba nevychází, tehdy dostáváš od Boha jakousi zvláštní šanci učit se jí. Tajemstvím modlitby je hlad po Bohu, který v nás vzniká o mnoho hlouběji než jsou naše pocity a řeč. Člověk, jehož paměť a fantazii trápí houf neužitečných, a dokonce zlých myšlenek nebo obrazů, se může někdy pod jejich nátlakem modlit o mnoho lépe ve svém utištěném srdci než ten, jehož mysl se plaví v jasných pojmech a lehkých aktech lásky. Tyto zkušenosti rodí v našem srdci modlitbu víry chudého člověka. V modlitbě máme být chudí a bezradní. Nebudeme-li se umět modlit, tehdy sám Duch svatý sestoupí do naší ubohé duše a bude se v nás modlit, „nevyslovitelným lkáním". (Řím 8, 26).
V modlitbě můžeš prožívat různé těžkosti - ale pamatuj - to právě ony působí, že tvoje modlitba je modlitbou chudého člověka. Jsi tedy povinen děkovat za to, že je zakoušíš. Tyto těžkosti mohou být různého druhu, mohu například vycházet z únavy. Sv. Terezie od dítěte Ježíše píše: : „Měla bych se trápit, že usínám (od 7 let) během modlitby a díkůvzdání - ale nermoutím se!... Myslím, že malé děti se podobají svým rodičům stejně tak tehdy, když spí, jako když nespí (...). Pán vidí naši slabost a ví, že jsme prach" (Dopisy I, 221, Folio 1976). A tak se únava může stát tím materiálem, pomocí kterého Pán v tobě bude vytvářet modlitbu chudého člověka, chudého duchem. A možná budeš moci více využít takové situace, které způsobí, že tvoje modlitba začne být modlitbou chudého člověka?
Jestliže ti modlitba jde velice snadno, je to také dar od Boha, kterým není třeba pohrdat. Ovšem správný rozvoj modlitby probíhá skrze ono prodírání se k Bohu, které je výrazem hladu po Bohu, který je podstatou modlitby: skrze touhu, abys s Ním vešel v kontakt, se Mu otevřít, a dovolit, aby On - Bůh, Duch svatý, se v tobě modlil. Sama tato touha je pro modlitbu něčím nejpodstatnějším; jsou tedy důležité výsledky? Důležité je, že toužíš, že se velice chceš modlit. Čím větší v tobě bude hlad po Bohu, tím lépe. Tak tedy modlitbou se musíš prodírat k Bohu a je třeba, aby sis to prodírání zamiloval. Bůh přijme všechny tvoje touhy, byť by se ti zdálo, že nemají větší cenu. On miluje chudé dary, nechce krásné květy, má dává přednost malým, takovým z louky, ledajakým, protože ty neživí naši pýchu. Mezi všemi dary - řekl kdosi - má Bůh nejradši dary chudé, dary, které pro člověka nejsou předmětem pýchy. Právě o to jde také v případě modlitby. Bůh přijímá každý tvůj dar, byť by neměl cenu vyšší než hrstka prachu. On každému z nich dodá nevyčíslitelnou hodnotu, protože On - Bůh, tvůj milující Otec, je přijímá. Přijímá s takovou radostí, s jakou matka přijímá jakýkoli kvíteček malého dítěte, protože se počítá samotné gesto, a ne to, co bylo darováno.
Může se stát také to, že nebudeš mít Bohu v modlitbě co předložit. Tehdy mu odevzdáš tvé nic, tu tvoji úplnou bezradnost. Odevzdávej Bohu všechno, odevzdávej sebe sama k dispozici takového, jaký jsi: malý, bezradný, chudý v duchu. To bude ta nejlepší modlitba, nejlepší, protože ve shodě s prvním blahoslavenstvím. Modlitba chudého člověka je modlitbou člověka, který je prázdný ve smyslu prázdnoty domáhající se sestoupení Páně, sestoupení Ducha svatého. Když Bůh vidí takovou duši zbavenou vlastní síly, tehdy do ní sestupuje se svojí mocí. Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení, kteří se modlí modlitbou chudého člověka.
Tento text je úryvkem z knihy "Úvahy o víře" (Rozmyślania o wierze) z pera o. Tadeusze Dajczera, polského kněze.
