poslal Pert Hlaváček Rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s rozkolem v Jednotě bratrské
Pro zájemce o hlubší vhled do právního ale i praktického kontextu problematiky posílám rozhodnutí Ústavního soudu k otázce služebního poměru duchovních (obecně zaměstnanců církve) v souvislosti s rozkolem v Jednotě bratrské. O těchto dokumentech jsem se dozvěděl až tento týden, proto Vás s nimi seznamuji až dnes. Tyto precedenční rozhodnutí velice názorně ilustrují, co může nastat, když dojde k problémům uvnitř církví.
Publikováno ve Sb. n. a u. ÚS pod č. 30 svazek 19, str. 283
30
Usnesení
Ústavního soudu
ze dne 31. srpna 2000
sp. zn. III. ÚS 136/2000
Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji takto vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti. Obecné soudy proto nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.
Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změna a zániku rozhodováno příslušnými orgány v podobném postavení, v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů, ale podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské. Jde v zásadě o podobný postup, jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze strany Jednoty bratrské se služební poměr rozvazuje "propuštěním ze služeb církve".
I. Výrok
Návrh se odmítá
II. Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 2. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1999 čj. 23 Co 482/99 - 55 a souvisejícímu usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 8. 1999 čj. 6 C 143/99 - 27 s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 143/99 a z něj zjistil, že napadeným pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 8. 1999 čj. 6 C 143/99 - 27, jímž bylo zastaveno řízení o navrhovatelově žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru kazatele (správce sboru) Jednoty bratrské v Ž. B. s tím, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Synodu Jednoty bratrské jako orgánu věcně příslušnému. Oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek, za nichž soud může jednat ve věci, totiž tím, že věc nespadá do pravomoci soudů.
Navrhovatel zmíněná usnesení napadl ústavní stížností, v níž uvádí, že v tomto postupu spatřuje porušení svých základních práv, neboť mu bylo znemožněno se dovolat před soudem svého práva. Tím byl podle něj porušen zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel se domnívá, že odepření přístupu k soudům by vedlo k návratu k principům personality práva, partikulárních práv apod.
Ústavní soud si rovněž vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Hradci Králové, který ve svém přípisu ze dne 3. 4. 2000 uvedl, že platnost skončení služebního poměru duchovního nelze pro jeho církevní charakter zkoumat v občanskoprávním řízení, neboť to mohou posoudit jen příslušné církevní orgány, které tuto službu umožnily.
Návrh není důvodný.
Podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji takto vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti. Obecné soudy proto nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.
Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny a zániku rozhodováno příslušnými orgány v podobném postavení, v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů, ale podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské. Jde v zásadě o podobný postup, jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze strany Jednoty bratrské se služební poměr rozvazuje "propuštěním ze služeb církve".
Ústavní soud dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení.
Obecné soudy tedy správně zaujaly stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci.
Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, jednalo se o rozhodnutí ústavně konformní, kterým nedošlo k zásahu do navrhovatelových základních práv a svobod daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Čerpáno z právního informačního systému LEGSYS Galaxy.
Ústav státu a práva AV ČR
