poslal mach
Bůh tě má rád
Tato slova někoho napadlo natisknout na propisku, někdo jiný ji pak dostal či koupil. A někdo další ji nechtěně zapomněl v T klubu na kulečníkovém stole během odpoledne, kdy tam bylo hodně mladých lidí....
„Jé, Bůh tě má rád, ha, ha,“ slyším zpoza rohu. Zpozorněl jsem a šel jsem zjistit, o co jde. Propisku si prohlížely dvě dívky.
„Co je na tom k smíchu?“ povídám a začal zajímavý hovor...
„A vy jste tady věřící?“
„Jo.“
„Aj Bonnie, Thomsa a ostatní?“
„Jo, jsme z jednoho sboru.“
„Co? Jaký sbor?“
Asi tak nějak ten hovor probíhal. Nakonec se ty dívky přišly podívat mezi nás do shromáždění. Měl jsem velkou radost, když jsem viděl, jak naslouchají Božímu Slovu. Kolik svědectví jsme již slyšeli na téma zahozený leták v autobuse nebo balicí papír ze starého křesťanského časopisu? Bůh si používá různé cesty, aby promluvil do lidských srdcí. Někdy si přeji, abych měl dost peněz na takové propisky a mohl je „zapomínat“ všude, kde jsem byl...
Jak popsat všechno to, co se děje v Unii Kompas? Prožívám každodenní údiv nad Božím působením. Už jsem se naučil, že běžnou činnost opakovaně doprovázejí výjimečné zásahy Boží moci. Jsem velmi rád, že smím sloužit na takovém místě. Jako organizace se stále nacházíme v začátcích. Hledáme, tápeme, budujeme (i rozbíjíme), zkoušíme a učíme se co a jak. Přes všechny tyto těžkosti postupujeme kupředu, práce se rozrůstá a návštěvníků T klubu (i spolupracovníků) neustále přibývá. I nyní využívám příležitost podělit se o nové zkušenosti na cestě za Pánem...
Začátkem ledna jsme si tak trochu oddychli. Skončil předvánoční shon a vše, co souvisí s koncem roku v rozpočtové organizaci (tím myslím především na nákupy, uzávěrky atd.). Vzhledem k chřipkové epidemii a období vysvědčení ve školách načas mírně ubylo dětí v T klubu a my tak stihli dotáhnout některé resty.
Významným momentem se stala návštěva Hanky a Emira Canerových ve Zlíně. Podařilo se zajistit několik přednášek na středních školách na téma „Křesťanství a islám“ a „Studium v zahraničí“, které se velmi líbily jak žákům, tak také učitelům. Samozřejmě jsme je (i ostatní bratry z USA) pozvali k nám. Navázali kontakt s dětmi v klubu a zúčastnili se biblické skupinky. Jsem přesvědčen, že je k nám Pán poslal. Jak se ukázalo později, jeden z Američanů – Mark – měl velmi těžké dětství. A kdo jiný se může přiblížit mnohým z těch, kteří mezi nás přicházejí, než ten, který prožil něco podobného? Jiný bratr zná znakovou řeč hluchoněmých lidí. (Jak víte, děláme přednášky nejen na školách, ale příležitostně i jinde.) Při rozhovoru s paní z České unie neslyšících zde ve Zlíně jsem se dozvěděl, že mají veliký zájem o všechna témata, která nabízíme. Zvláště se zajímají o možnost „promluvit si“ znakovou řečí s cizincem. Vždy ve středu se v této organizaci pravidelně schází okolo 70 lidí!
Návštěvy cizinců (v tomto případě i jednoho bývalého dobrovolníka – Hanky) jsou pro nás vždy velkým povzbuzením. Byli nadšeni prací, kterou děláme, budovou i příležitostmi a přislíbili modlitební podporu, a dá-li Pán, i další spolupráci. Po rozhovorech s bratrem Emirem, Markem a ostatními věřím, že do Zlína znovu přijedou, a tak se modlíme za další společné akce (např. zimní tábor, přednášky na školách apod.).
Koncem ledna proběhla příměstská víkendovka staršího Téčka. Spalo se přímo v T klubu, dvojice plnily úkoly a procházely stanovišti rozmístěnými po Zlíně a Otrokovicích (byty organizátorů). Zážitků měli všichni jistě dost.
Nultý ročník akce „Yetti aneb kamarádi ze sněhu“ dopadl dobře – moc se nám, kteří jsme přišli, líbil. Nelze však pominout, že kromě dvou organizátorů, se akce účastnili pouze čtyři lidé. Místo plánovaného stavění sněhuláků (nebyl sníh) a túry (náhradní program) jsme si tedy udělali táborák, opekli špekáčky a zbytky dojídáme dosud – v podobě utopenců. Takže snad za rok nás bude víc...
V období jarních prázdnin jsme uspořádali Týden plný her zakončený víkendovkou. Každý den probíhal jiný turnaj (šipky, kulečník, stolní tenis, piškvorky / šachy, kalcho) a součástí odpoledne byla i beseda s pozvaným hostem (témata: Housle – nuda, nebo radost?, Himaláje 97 - horolezecká expedice, Víš co je to Royal Rangers?, Záchranář - zajímavé povolání, Cesta kolem světa - host z USA). Jedním z hostů byl také br. Vincent Price. Nemohl nezmínit, co pro něj Pán Ježíš znamená, a tak vznikla další příležitost k poutavému svědectví našim mladým přátelům. Každého odpoledne se účastnil až trojnásobek běžného počtu mladých lidí. Zahájili jsme činnost umělé horolezecké stěny (za přítomnosti zástupců Magistrátu města Zlína a tisku) a každý den byl zakončen vyhodnocením vítězů a předáním cen.
Povedlo se opět lépe zviditelnit T klub – naše programy najdete v informačním centru (vedle radnice), nebo na tel. čísle 188. Ve Zlínském magazínu a v časopise Přehled máme samostatnou rubriku. Vyšlo několik článků ve Zlínských novinách a v MF Dnes. Díky velké obětavosti Pavla Růžičky funguje i naše webová stránka (www.unko.cz).
Na březen a duben plánujeme další víkendovky a již tradiční akci – Turnaj o kuličkového krále (15.4.). Začali se objevovat zájemci o letní tábory, a tak se již nyní připravujeme.
Také jsme se rozhodli uveřejňovat programy T klubu v Kompasu. Budeme rádi, zúčastníte-li se našich akcí, někoho pozvete, nebo příp. pomůžete s jejich organizací.
Popis akcí je jedna věc, ale způsob, jak se nám daří je realizovat, je věc druhá. Někdo může říct, že dáváme najevo, co vše děláme, ale tak to není. Těmito řádky chceme ukázat na našeho Pána. Jen my sami víme o svých darech a schopnostech, a také nedostatcích a chybách. Je to Jeho milost, že se nám daří vše zvládnout, a také výsledek našich i vašich modliteb. K dotvrzení toho, co píši, cituji z knihy úvah na každý den od Oswalda Chamberse „To nejlepší pro jeho slávu“:
Boží vedení duchovní iniciativy – Vstaň z mrtvých (Ef 5:14)
Každá iniciativa není od Boha. Člověk může říci: „Vzmuž se, vezmi svou neochotu, hoď ji přes palubu a jdi do toho!“ To je normální lidská iniciativa. Ale když Duch Boží přichází a říká: „Vzmuž se,“ uvědomujeme si, že to je od Pána.
Když jsme mladí, máme všichni mnoho vizí a myšlenek, ale dříve či později zjišťujeme, že nemáme sílu je uskutečnit. Nedokážeme udělat věci, o které jsme se dlouho snažili, a máme tendenci tyto vize a ideje pohřbít. Pak musí přijít Bůh a říct: „Vstaň z mrtvých“. Když přichází Boží pokyn, přichází s tak zázračnou mocí, že jsme schopni vstát z mrtvých a dokázat nemožné. Viditelný znak duchovní iniciativy je, že život přichází poté, co jsme udělali první krok. Bůh nám nedává vítězný život, ale dává nám život v němž vítězíme. Když přichází pokyn od Boha a On řekne: „Vstaň z mrtvých,“ musíme vstát. Bůh nás nezvedá. Náš Pán řekl muži s odumřelou rukou: „Zvedni ruku!“ a jakmile to ten muž udělal, jeho ruka byla uzdravena. Ale v tom okamžiku se musel iniciativy chopit on. Jestliže toužíme něco překonat, budeme si uvědomovat, že jsme vedeni Bohem, protože On dává život okamžitě.
Rád bych se ještě podělil o několik svědectví:
1. Od září jsem věděl, že mou povinností je pravidelně doplňovat kroniku. Jenže akcí bylo hodně, a tak jsem to pořád oddaloval na „dlouhé zimní večery“. Přišla „zima“ a já pomalu hledal, jak na to. Přišel Tomáš (Thomsa) Legierski a povídá – „… budu mít týden volno, chceš pomoct?“ „Samozřejmě!“ Měl jsem na mysli vrtání, řezání, hoblování... Lucie mne upozornila na Thomsův grafický cit. Ale já měl v plánu vrtání! Nakonec jsem souhlasil. Nebýt Thomsy, asi by ta kronika (a spousta dalších věcí) doteď nebyla...
2. Yetti aneb kamarádi ze sněhu. „Pokud nebude sníh, bude to celé na tobě,“ řekli mi. „Pane, jak se o toto postaráš? Sám to přece nemohu zvládnout. Už je to v novinách....“ V pátek večer k nám přijel na návštěvu Jirka (George) Krupka. Povídáme si o lecčems. „Georgi, co děláš zítra?“ „Co bys potřeboval?“ „Je Yetti...“ Pomohl mi. Navíc jsme se mnohem lépe poznali a strávili fajn den...
3. Již od mého nástupu do Unie Kompas (v září 2000) mi bylo uloženo, abych zajistil webové stránky. Úkol to byl nelehký, protože jsme v té době měli jen jeden (zapůjčený) počítač a ten byl neustále využíván. A já jsem měl spoustu dalších úkolů. Začal jsem tím, že jsem zajistil počítače (z bazaru), sehnal software, zajistil místo u providera, a pak došlo na vlastní tvorbu stránek. Každý, kdo někdy něco podobného dělal, ví, že je to náročné. Po půlhodinách jsem hledal čas, jak na to. Byl jsem hodně zoufalý, nedařilo se mi postupovat kupředu a čas běžel. Modlil jsem se, ale nevěděl jsem, kde ušetřit potřebný čas. Nakonec jsem jakousi první verzi konečně spustil, ale nebyl jsem s ní vůbec spokojen. Měl jsem chuť to vzdát. Při hovoru s jedním bratrem mi bylo řečeno: „Proč neřekneš Pavlovi?“ Udělal jsem to. Pavel přišel po práci k nám do Téčka. Bylo odpoledne a já se měl věnovat dětem, do toho jsem musel organizovat brigádu, zvonily telefony... Když to Pavel viděl, povídá: „To nemáš šanci udělat.“ Dali jsme si přes víkend čas na modlitby, zda se do toho má pustit on. V neděli se ho ptám: „Jak ses rozhodl?“ „Už to mám skoro hotové,“ odpověděl. Nevěřil jsem vlastním uším. Jen tak mne napadlo zkusit se ještě zeptat Lucky Černohorské, zda by nám s tím nějak nepomohla, ale očekával jsem zápornou odpověď, protože je všeobecně známo, že patří mezi značně vytížené lidi. Jenže ona povídá: „Zrovna jsem chtěla něco takového dělat – dobře, žes mi to řekl.“ Nechápal jsem. Výsledek? Lucka ještě spolu s dalším studentem z fakulty web upraví a doplní. Její kolega to navíc bude mít jako bakalářský projekt!
4. Umělá horolezecká stěna. „Jo, to by šlo, ale tady jsou hrozné stěny, to chce chemické kotvy a dva chlapy, to by stálo...“ radil nám jeden pán ze stavební firmy. Tolik peněz jsme neměli. Co teď? Modlili jsme se celou dobu za moudré využití finančních prostředků... Při nákupu chytů mi můj kamarád z obchodu řekl, že kdybych potřeboval, pomůže mi to namontovat. Zavolal jsem mu. Přišel se na to podívat, vyzkoušeli jsme to a stěnu udělali spolu za jeden den i bez chemických kotev. „Co za to?“ „Dej mi jen na materiál, a jestli mi budeš chtít dát víc, tak se naštvu - nedělal jsem to pro peníze!“
5. Už dlouho dopředu se vědělo, že poslední den jarních prázdnin nebudu moci organizovat turnaj ve stolním fotbalu. Robert s Petrou odjížděli na víkendovku. Hledali se dobrovolníci, ale vypadalo to bledě. Nikdo nemohl – až jsme narazili na dvě Lucky (Dümlerovou a Bašteckou). Jenže po zkušenostech z předchozích dnů jsem věděl, že 35 mladých expertů je někdy těžké „uřídit“ a pro dvě holky to bude velmi těžké. Modlili jsme se – co jiného nám zbývalo. Na páteční odpoledne přišlo výrazně méně dětí, než chodilo celý týden, hrálo se naplno celé odpoledne a vše se stihlo! Nevěřím, že to byla náhoda – a holky? Ty už vůbec ne.
Mám pokračovat? Taková svědectví se skutečně odehrávají denně. Někomu se možná zdá, že to přeháním, ale já to tak prožívám. Když občas někdo přijde do T klubu a pochválí, co vše se za tu krátkou dobu povedlo, nebo se zeptá: „Vy jste tady věřící?“ jsem přesvědčen, že je to dobré svědectví a možná i pro někoho důležitý moment v cestě za Bohem...
Tímto bych chtěl poděkovat našemu Pánu a taky všem ochotným srdcím, které jakýmkoliv způsobem podepírají činnost Unie Kompas. Věřím, že mají bohatou odměnu v nebesích....
Martin Čechák
