poslal toz Člověk potřebuje více než jen intelektuální mozek
Vědomí nesouvisí tolik se zážitky z dětství, jak hlásá psychoanalýza. Je to bytí v plné přítomnosti, říká Claudio Naranjo, psychiatr, psychoterapeut a jeden z následovníků zakladatele gestalt psychoterapie Fritze Perlse.
Jak spolu souvisí gestalt-tvarová psychologie a gestalt psychoterapie? Zdá se mi, že se Fritz Perls teoretického základu tvarové psychologie příliš nedržel.
Fritz Perls byl velmi dobrý propagandista a použil dobré jméno, jež tehdy tvarová psychologie měla. Její avantgardní, holistická podoba byla předmětem zájmu tehdejší inteligence a Fritz ji využil k podpoře svého způsobu práce s lidmi. V jistém smyslu oprávněně, neboť on sám byl velmi holisticky, celostně založen. V podstatě to byl intuitivně založený člověk, nikoli vědec, a věděl velmi málo o detailech vědecké práce, i když v New Yorku spolupracoval s Goldsteinem, od něhož se ostatně o tvarové psychologii dozvěděl. Ale nebyl to žádný intelektuál, byl géniem interpersonální situace. Byl to spíš léčitel nebo šaman. Proto si myslím, že je přiměřenější mluvit o gestalt terapii jako o moderní formě šamanismu než jako o odvozenině tvarové psychologie.
Název gestalt je zčásti náhodný a Fritz zvažoval pro svůj přístup i jiné, ale tenhle se nakonec ujal. Myslím, že v tehdejší době to byl dobrý výběr. Tato nejasnost mezi gestalt terapií a gestalt psychologií, které toho mají ve skutečnosti společného méně, než se zdá, vedla u mnoha lidí k tomu, čemu ve španělštině říkáme „hledat na kočce pátou nohu„. Lidé hloubají nad tím, jak lépe porozumět principům tvarové psychologie, které ovlivňují gestalt terapii a její techniky. To je zbytečná námaha. Přehlížejí fakt, že Fritz byl chytrý šaman, kejklíř.
Právě toto kejklířství, eskamotérství bylo v jeho době nezbytné, neboť akademický svět byl zcela ovládán psychoanalýzou a tomuto zbožňování psychoanalýzy bylo třeba nějak čelit a použít k tomu třeba i triku. Psychoanalýzu totiž vynesla tak vysoko propaganda a establishment měl tendenci dávat až příliš velký důraz na teorii jako základ terapie. S tímto postojem přišel Freud, neboť byl sám spíš teoretik. Ale není pravda, že by terapie vždy musela vycházet z teorie. Mnoho terapeutů jedná intuitivně a Fritz byl spíše intuitivní osobou.
Gestalt terapie byla prvním psychoterapeutickým proudem, kterému se podařilo narušit monopol psychoanalýzy?
Ano, byl dostatečně silný a svědkové mohli vidět, že při terapii dochází k zásadním průlomům. Po gestaltu přišla řada menších směrů, které byly gestaltem inspirovány. Gestalt otevřel dveře mnoha dalším směrům, ty mu byly v mnohém podobné. Například Primal Scream (Primární výkřik) byl vlastně jinak zabaleným aspektem katarze z gestaltu, NLP bylo sestaveno z některých jeho aspektů jak Perlsem, tak i Ericksonem. Podobně to platí i o Virginii Satirové, která byla Perlsovou žačkou a výrazně přispěla k vývoji rodinné terapie.
I gestalt terapie se ale vyvíjela a měnila.
Když v šedesátých letech Perls přijel do Kalifornie, byl jakýmsi strůjcem zázraků, a lidé, kteří za ním přijížděli z New Yorku či Washingtonu, byli svědky něčeho bezprecedentního. Dostalo se mu tehdy velkého uznání. Později zasáhla gestalt kontrarevoluce. Po Fritzově smrti převzali gestalt terapii jeho spolupracovníci z dřívějších dob – jeho žena Laura, Paul Goodman či Isadore Fromm z New Yorku. Byli to lidé, kteří nepřišli za Perlsem do Kalifornie a neznali jeho vyzrálou práci. Fritz se totiž sám hodně změnil a téměř opustil psychoterapii. Odcestoval do Izraele a zbytek života se chtěl věnovat malování. Když se pak vrátil do Kalifornie, byl velmi hluboce ovlivněn duchem hippie v Izraeli. Na jedné z tamních pláží potkal skupinu lidí, kteří hledali tajemství bez osobní ambice, bez světských pohnutek. To na něj silně zapůsobilo a do Kalifornie se vrátil jako jiný člověk.
Jeden lékař v Izraeli mu navíc umožnil přístup k LSD. Fritz měl intoxikační sezení v jedné izraelské nemocnici každý týden po dobu několika měsíců. To bylo také součástí jeho proměny, velmi hlubokého procesu. Když pak začal pracovat v Kalifornii, byl na zcela jiné úrovni. Nebyl jen talentovaný jako dříve, nyní byl považován za génia. Stal se mistrem. Už také nepotřeboval svoji předchozí teorii. Jeho dřívější spolupracovníci byli ale jinde, a když zemřel, libovali si v teoretických formulacích a opájeli se představou, že říkají něco, co psychoanalytici ještě nikdy neřekli nebo to říkali jinak. Hnutí gestalt terapie se rozdrobilo. Ve světě bylo sice známější, ale ztratilo na kvalitě. Jako kdyby se lidé dívali nesprávným směrem.
Myslím, že své následky mělo právě toto odtržení od osoby samotného Fritze. Skutečné hnutí gestalt je podobné hnutím v duchovních tradicích, v nichž je spojení s duchem učitele velmi důležité. Někteří lidé se cítili Fritzem zraněni, neboť byl velmi přísný, velmi přímý jako chirurg, který neváhá řezat, když je to nezbytné. Po jeho smrti obrátili někteří tato svá zranění proti němu. V té době již existovalo i sociální hnutí, které podporovalo takový způsob obrany, jako byly věty: „Ach, Fritz byl velmi zlostný a krutý, nevěděl, co dělá…„ a tak dále. Měl své chyby, ale lidé je využili ke své vlastní obraně, a tak hnutí gestalt terapie ztratilo svou vitalitu. Ta by přitom přetrvala, pokud by respektovali přístup zakladatele. Když gestalt zmizel z dohledu, přišly ke slovu jeho plody, ale ty byly jako děti, které nedosahovaly výše svého otce.
Gestalt terapie bývá často dávána do souvislosti s psychoanalýzou, existují podle vás tyto souvislosti třeba v otázce nevědomí? A jak je to s dnes často používanými termíny nadvědomí a supervědomí?
Je pravda, že freudovská psychologie se zabývá tím, jak přivést do vědomí to, co bylo uměle udržováno mimo něj, jako kdyby si člověk nebyl vědom, že má zlost, nebo když má někdo sexuální představy a předstírá, že je velmi čistý, neboť sexualita je považována za nečistou. Je pravda, že Freud se zajímal zejména o to, jak odstranit potlačení a vytěsňování. Přirovnával svou práci ke zvyšování propustnosti membrány mezi vědomým a nevědomým. Někdy říkal: „Kde bylo nevědomí, bude vědomí.„
Domnívám se ale, že neexistuje žádné nevědomí ani nad- či supervědomí. To, co Freud nazýval nevědomím, je také vědomí. Na počátku je v mysli oblast, která je nevědomá. Může nastat i nemoc, která je aktivním nevědomím. Něco jako spánek. Jsme napůl ve spánku a proces léčení spočívá v probouzení se. Existuje více úrovní probouzení se a probuzenosti. Myslím, že bychom neměli dělat takové rozdíly v tom, co je probouzení se z osobního nevědomí, a co je probouzení se k něčemu většímu. Cílem přeci není dozvědět se o sobě to či ono, ale být plně sám sebou. Fritz Perls měl pravdu, když mluvil o léčivé síle vědomí. Nejde o objevování toho či onoho zážitku z dětství, ale když prožíváte své plné vědomí nyní, máte vlastní oči a vlastní mozek, je toto uvědomování si léčivé. Nejde o to, čeho jste si vědomi, vědomí je bytí v plné přítomnosti.
Máte nějakou psychologickou „teorii všeho„? Je podle vás možné načrtnout takovou finální psychologickou teorii?
Kdybych mluvil z vlastní zkušenosti, která je velmi podobná té Fritzově, je gestalt jen záležitost uvědomění a vše ostatní je druhotné. Uvědomění a upřímná komunikace. To je teorie všeho… a spontaneita. To je pravé tao, nikoli světská spontaneita, ale ta skutečná. Jakmile pochopíte, co je to spontaneita, uvidíte, že to neznamená jenom chovat se podle toho, jak se cítíte. Je to velmi pozorné naslouchání nejvnitřnějším přáním, ale také vyladění na něco vyššího, plynutí ve větším proudu. Tao je tedy příroda, může být vysvětleno známými slovy jako přirozenost, ale zároveň je velmi hluboké, je to tajemství. Můžeme říci, že tao a uvědomění jsou tajemstvím všeho, jsou kompletní psychologií: probudit se a být sám sebou.
To má samozřejmě i duchovní rozměr a psychoterapie se změnila v pohledu na to, co zpočátku považovala za duševní zdraví, tedy pouhá nepřítomnost bolesti a nemoci. V moderním světě jsme si všichni více či méně vědomi, že zdraví má vyšší úrovně, jak o tom psal Maslow v knize The Farther Reaches of Human Nature. Myslím ale, že třeba transpersonální psychologové jsou někdy příliš arogantní ve své víře, že překonali Freudovskou dimenzi. Někteří lidé rádi létají vysoko a nechávají všechnu špínu doma. Chtějí zažívat božské stavy mysli, aniž by vyřešili přízemní problémy.
Přesto jsou oni sami i jejich knihy velmi populární.
Ve skutečně duchovních tradicích píší jen lidé, kteří již mají celistvou zkušenost. Bývá součástí tradice, že nikdo nezačíná s vykládáním a psaním dříve, než přijde jeho učitel a řekne: „Teď tomu rozumíš.„ V západní tradici však může každý psát o čemkoli a někteří jsou výmluvnější než ostatní. Jenom málokdo dokáže ocenit slova Lao-c‘ v závěru Tao te t‘ing: „Kdo mluví, neví, kdo ví, nemluví.„ Je na tom hodně pravdy. Lidé, kteří začnou mluvit příliš brzy a mohou působit dojmem, že vědí všechno, nemohou ohromit ty, kdo skutečně něco vědí. Mohou ale stvořit populární hnutí.
Jsme ke shromažďování informací a ke snaze co nejvíce publikovat vedeni naším vzdělávacím systémem, v němž je lepší ten, kdo více publikuje. Pokud vím, vzdělání bylo jedním ze zvažovaných témat pro vaši pražskou přednášku.
Nevím, jak je tomu v této zemi, ale ve většině zemí světa je vzdělání v krizi. V Americe je dokonce ve velmi vážné krizi. A tato krize se často vykládá tak, že je něco v nepořádku se studenty. Říká se: „Studenty dnes vzdělání nezajímá; mladí lidé se nezajímají o to, čemu se učí.„ Domnívám se, že vykládat tuto krizi jako krizi trhu se vzděláním, poptávky po vzdělání je pouze arogance systému. Ve skutečnosti je vzdělávání zastaralé, velmi zastaralé, nemá nic společného se životem a mladí lidé to vnímají, i když to nedovedou vyjádřit. Někdy jsou velmi nahněvaní, násilní a bouří se, protože nechtějí, aby jim toto vzdělávání bylo vnucováno, aby jím byli krmeni. A některé školy začínají díky systému, který vynucuje tento typ vzdělávání, vypadat jako vězení.
Podle mého soudu je velkou tragédií, že orgán společnosti, který je zodpovědný za společenský vývoj, což je jiné slovo pro vzdělávání, nenaplňuje svou funkci. Systém vzdělávání je už dlouho nástrojem socializace, jehož cílem je udělat více takových lidí, jaké máme – nikoliv umožnit lidem, aby se vyvíjeli, aby byli sami sebou nebo se stali něčím lepším, než jsme my sami. Během staletí žilo mnoho pedagogů, kteří tento skutečně pedagogický pohled na vzdělávání měli, od Sokrata přes Pestalozziho, Montessoriovou a tak dále, ale ti byli vždy v menšině. Establishment má jiný postoj. Trvá na vzdělávání především jako na předávání informací, které nakonec ani nejsou užitečné pro život. V technologickém světě, ve kterém žijeme, nejsou užitečné pro nic jiného než pro skládání zkoušek. Ty jsou pak vstupenkami na trh práce, které zaručují různé výhody.
Tak to v Americe chodí: koupíte si vzdělání a ztratíte mnoho let života studiem bezvýznamných věcí, je to jako jíst písek místo toho, abyste tuto nejpružnější a k učení nejotevřenější část svého života využili k tomu, abyste se stali skutečnými lidskými bytostmi. Lidské bytosti potřebují více než jen intelektuální mozek. Vzdělávání by mělo být více vzděláváním srdce, učením schopnosti milovat. Mělo by vést ke schopnosti žít ve skupině, demokraticky fungovat. Jak můžeme mít demokratický svět, když nemáme demokratické osobnosti, které umějí žít ve skupině, naslouchat, spolupracovat, které věří, že tři lidé pohromadě jsou více než jeden, umějí využívat synergie a vědí, co je to úcta.
Myslím, že vzdělávání by mělo znovu získat hloubku. Musí se věnovat rozhodujícímu smyslu lidského růstu, což je duchovní a terapeutické zaměření, neboť nemůžete vyučovat lásku bez předchozí nápravy. Musíme se odnaučit nezdravé způsoby. A to je v současnosti obtížné, protože v systému vzdělávání existuje okolo možností, které nabízí terapie, příliš mnoho tabu. Někdo může namítnout, že do vzdělávání není možné přinášet věci z terapie, protože se jedná o jinou oblast. Ale ve skutečnosti se vzdělání od terapie oddělovat nedá. Nemůžete vzdělávat tak, aby to bylo smysluplné pro srdce, aniž byste přišli s něčím, co by se dalo nazvat terapií. Můžete ji nazývat jinak, ale nelze mezi oběma oblastmi dělat umělé přihrádky.
Ze vzdělávání se vytratila spiritualita, protože svět se vzbouřil proti nadvládě církve. To bylo v pořádku, protože církev má za sebou dlouhou historii zločinné a autoritářské instituce, a když se stát oddělil, byla svou historií velmi znečištěná. Ale zbavit se spirituality společně s nadvládou církve je podobné jako vylít s vodou z vaničky i dítě. Do vzdělání je třeba opět přinést duchovní prvek. Možná nějakým integrujícím způsobem, aby se lidé z kterékoli kultury mohli poučit z moudrosti všech duchovních tradic, aby si mohli udělat představu a věděli, v čem dál v životě pokračovat, jaké existují druhy meditace a duchovní praxe. Namísto výuky místní církve nebo omezené výuky, která nepřináší nic relevantního, jen materialistický pohled.
Lidské bytosti jsou mnohorozměrné bytosti, které mají nejen intelektuální mysl, ale i duchovní dimenzi, a které mají právo na integrovanou či holistickou výchovu, v níž intelektuální část nezabírá vše, ale umožňuje i emoční výchovu, vývoj spontaneity a respektování vnitřního dítěte.
Tomáš Zuda
