poslal lada
Dietrich Bonhoeffer: statečnost a odpovědnost
Dietrich Bonhoeffer (1906-1945) byl synem německého universitního profesora. Studoval teologii na würtemberské universitě v Tübingen. Jeho disertace Sanctorum Communio byla zaměřena na církev. Sám do duchovenské služby v německé církvi nikdy nevstoupil.
Předtím, než se v roce 1930 stal asistentem na berlínské universitě, působil jako výpomocný kazatel německé evangelické farnosti v Barceloně. Po habilitaci studoval v USA na Spojeném teologickém semináři v New Yorku. Aktivně podílel na vybudování německé Vyznavačské církve po roce 1933, po uchopení moci Hitlerem. Nějaký čas strávil v Londýně jako kazatel jedné z německých evangelických farností. Po návratu do Německa v roce 1935 se stal ředitelem kazatelského semináře v Pomořansku. Po jeho policejním uzavření v roce 1937 se zapojil do protihitlerovského odboje, kde již pracovali jeho dva švagři a bratr. V březnu 1939 odcestoval do USA, odkud se však koncem července téhož roku vrátil. Jeho zapojení do odboje vedlo v roce 1943 k jeho zatčení a na konci války k popravě.
Listy z vězení vypovídají o jeho hlubokém vztahu k teologii, která vyplňovala celý jeho život. Teologie je pro Bonhoeffera živý vztah s Bohem. život je pro něho „odpovědí na Boží otázku a zavolání“ (Na cestě ke svobodě, 72). Svobodná odpovědnost, která je základem správného přístupu člověka k životu, „spočívá na jediném Bohu, který žádá svobodnou odvahu víry k odpovědnému činu a který tomu, jenž přitom zhřeší slibuje odpuštění a útěchu“ (ibid 73). Bonhoeffer zdůrazňuje pravdivost před lží a podváděním vlastního svědomí „špatné svědomí může být spásnější než svědomí podvedené“ (ibid 74). Preferuje prožívání před indiferencí a apatií, co se do hloubky prožije, lépe se také pochopí. Je dobré mít přání a touhy, prožívat radost a bolest, dobré i zlé, prožívat je i překonávat. „Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává“ (ibid 157). Bůh má být základním tónem života, ve kterém docházejí plného naplnění všechny ostatní melodie.
Při konfrontaci své doby s církví dospívá k názoru, že Boha člověk nenalezne mimo svět, ale právě uprostřed světa. „Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě tak je s námi a pomáhá nám. ... Jen trpící Bůh může pomoci“ (ibid 249). Kritizuje ten přístup k Bohu, který Boha staví do roviny řešitele neřešitelných problémů, vytěsňuje ho na samé hranice lidského bytí, přičemž lidské poznání tyto hranice stále posunuje. Pokus zachránit církev jako instituci spásy není východiskem. Bonhoeffer odmítá budovat církev a víru na názorech „člověka lze oslovit teprve jako hříšníka“ (ibid 245) a „podstata člověka je v jeho nejvnitrnější sféře“ (ibid 245). Je třeba nalézt Boha v Kristu a to uprostřed světa, uprostřed ostatních lidí věřících i nevěřících. „Ježíš je tu pro druhé. ... Víra je účastí na tomto Ježíšově bytí“ (ibid 263). Tehdy „je církev církví pokud je tu pro druhé“ (ibid 265). Odpovědí na jeho dobu je nenáboženské křesťanství. „Nikoli náboženský akt vytváří křesťana, ale účast na Božím utrpení ve světském životě“ (ibid 252). V roce 1944, tedy po roce a pěl věznění, píše Bonhoeffer svému příteli: „ nejen čin, ale také utrpení je cestou ke svobodě...vlastní záležitosti je možno vložit do rukou Božích“ (259).
Plant (1995) představuje Bonhoeffera jako toho, kdo zápasil o to být odpovědným teologem. Vyznačoval se odvahou jít proti proudu, mít vlastní názor. Bonhoeffer byl přesvědčen, že má-li teologické studium nějaký smysl, pak je mu třeba rozumět jako pokusu slyšet Boží slova. Podle Planta nebyl se svým „nenáboženským křesťanstvím“ křesťanským ateistou a revolucionářem, i když by to vyhovovalo některým zastáncem teologie osvobození, ale křesťanem.
Bonhoefferovy první teologické úvahy Bible jako svědectví Božího slova byly zaměřeny na bibli. Byl přesvědčen, že historická interpretace má své meze, které je nutno doplnit teologicky. Jeho disertace Sanctorum communio byla pokusem uvést dogmatickou teologii K. Bartha do souvislosti se sociologickými kategoriemi liberální teologie. Výsledkem bylo zamítnutí abstraktního popisu církve. Stejnému tématu se věnuje i ve své další práci, v Činu a bytí. Bonhoeffer nesouhlasí s názorem liberálů, že je Bůh přítomen pouze v aktu víry, ani s teologií K. Bartha, který říká, že Bůh je přítomen pouze ve zjevení. Zjevení by se mohlo stát objektem lidské manipulace a mohlo by být zaměněno za nauku nebo neomylnou bibli apod. V dopisech z vězení Bonhoeffer opět kritizuje Barthův přístup, podle kterého je víra podmíněna přijetím celého zjevení vyjádřeného v dogmatech víry. Barth tak chtěl ochránit boží nezávislost na lidstvu, Bonhoefferovi šlo o zachování boží svobody pro lidstvo. Podle Planta nabízí v díle Čin a bytí jako řešení návrat k církvi, kde je Bůh dáván i přijímán.
Podle Planta zapůsobily na způsob Bonhoefferova myšlení pobyty v cizině, zvláště v USA, kde se setkal s rasovou diskriminací. To bylo též důvodem pro jeho bezvýhradné a okamžité odmítnutí nacistické ideologie, zvláště antisemitismu. Dalším důsledkem byl jeho vstup do ekumenického hnutí. Konfrontace teologického přesvědčení a vládnoucí ideologie přivedla Bonhoeffera na pole aktivního politického odporu. Postupně se dostává z církevního prostředí, kde tento odpor realizoval v písemné a slovní formě a výchovou studentů, do prostředí německé vojenské inteligence. Plant píše, že život v přetvářce stál Bonhoeffera nesmírnou cenu na osobní rovině. Během tohoto období vystupoval jako jeden z těch, proti nimž bojoval. Zároveň umírali jeho žáci a přátelé. V té době zažíná psát Etiku, kterou naneštěstí již nedokončil.
Ve vězení hledal pochopení Krista, církve a křesťanské teologie. Nahradil Krista, existujícího jako společenství, Ježíšem, člověkem pro druhé. Svět již nepotřebuje církev, ta má svou zřetelnou roli jen v oblasti smrti. Křesťanství dopustilo, aby bylo vytlačeno na samé hranice života. Ale Bůh, kterému má smysl věřit, je trpící Bůh uprostřed světa.
Život a dílo Dietricha Bonhoeffera se mohou zdát problematické právě pro onu pokrokovost a nevšednost názorů. Staví čtenáře před otázku, zda si může jednotlivec dovolit bourat navyklé představy svými vlastními názory. Kde na to bere právo, jaká autorita ho zaštiťuje?
Bonhoeffer by nebyl musel konfrontovat svět se svým přesvědčením, mohl by se býval v soukromí zabývat svými teologickými úvahami a podle všech pravidel církve a společnosti vést svoji farnost, založit rodinu a šťastně ukončit svěj život v kruhu svých příbuzných a přátel. Co ho přivedlo k tomu, že jednal zcela opačně? Podílely se na tom jistě rodina a tradice, ve které vyrostl. Byl luteránským pastorem a dědictvím reformačního radikalismu byla představa svobodného člověka odpovědně stojícího před svým Bohem (Kohák 1993). Zdá se, že Bonhoeffer tuto představu ve svém životě plně rozvinul. Při studiu teologie získal patřičné vědomosti, které pouze nepřejímal, ale snažil se je promyslet a pochopit. Teologická reflexe ovlivnila způsob jeho života, životní zkušenosti byly naopak materiálem, z kterého budoval svoji teologii.
Odpovědnost však sebou jistě nese riziko, jak je vidět na Bonhoefferově životě. Riziko vyžaduje jistou dávku statečnosti.. Otázkou je, jak dalece kdo zvažuje důsledky, které pro něho přináší jeho jednání. Mnoho odpovědných a statečných lidí je ve svém jednání vedeno především nutností, kterou pro ně představuje autorita poznání dobra. V případě Bonhoeffera to bylo poznání božího slova a jeho naplnění a sdílení s ostatními. V tom je jeho statečnost, že i přes důsledky, které si uvědomoval, ale jistě nevyhledával, se nenechal odradit a neustoupil ze svého přesvědčení. Bonhoeffer postavil Boha do středu světa a tento Bůh se mu stal oporou.
Pro křesťana naší doby může být Dietrich Bonhoeffer příkladem inspirujícím při vztahu ke světu a církvi, k víře i k Bohu.
Vztahy mezi křesťanskými církvemi a sekularizovaným světem se od 2. světové války neprohloubily. Nedošlo k návratu lidí do církví. Naopak církve v západní civilizaci jako by se staly společenskou záležitostí, občanskými spolky. Oživující duch křesťanství, zdá se, je hluboko ukryt a je třeba ho hledat. Podle Bonhoeffera je náš Bůh uprostřed nás, svobodně a nezávisle na civilizaci, státech, církevních institucích. Žije a trpí s námi v našem životě, pomáhá nám a je nám oporou. Není tedy nesnadné Boha najít, jestliže je nám tak blízko.
Toto hledání znamená pro křesťana žít odpovědně před svým Bohem. Znamená to úsilí o pochopení otázek své víry, církve a světa, rozvíjení samostatného myšlení, prohlubování znalostí o víře a církvi, dialog s ostatními křesťany. Znamená to nezavírat se před „špatným a zlým“ světem do pozice soukromé víry a nevzdávat se svého odpovědně dosaženého přesvědčení, protože neodpovídá běžně přijímanému církevnímu nebo společenskému přesvědčení, ale snažit se jednat podle své víry a požadavky svého Boha, jak je křesťan poznává ve svém nitru.
Svět a s ním církev nejsou neměnné, pro jednou dané skutečnosti, ale kráčejí dějinami ke svému konečnému naplnění. Odpovědná a statečná účast křesťana na tomto dění je odkaz Dietricha Bonhoeffera naší době.
Ludmila Dědková
Použitá literatura: Anzenbacher, A.,1994, Úvod do etiky, Praha, Zvon; Bonhoeffer, D., 1991, Na cestě ke svobodě, Praha, Vyšehrad; Kohák, E., 1993, člověk,dobro a zlo, Praha, Ježek; Plant, J., 1995, život a zápas Dietricha Bonhoeffera, Hvozdnice; Rahner,K., Vorgrimler,H. 1996, Teologický slovník, Praha, Zvon
