poslal vivendi
Mám dobré katolické vychování
aneb jedno životní téměř pravdivé story o deformaci vírou a náboženstvím
Kočičí pracka byla počata a už bylo jasno, že bude Kateřina nebo Marek, nakonec není ani jedno, protože babička si vymohla, že získá jméno po její dobřé přítelkyni kořenářce, tím se do jejího již předem naplánovaného katolického vychování dostaly prvky esoteriky. Světe div se, čarodějnicí je stále, aspoň podle vzhledu určitě.
Jako mláťátko Kočičí pracku rodiče odnesli do kostela, kde ji za přihlížení ostatních polil dustojný pán ledovou vodou a už byla novou ratolestí církve.
Ano, právě tak začala její náboženská výchova, která s určitými přestávkami trvá dodnes.
Pak si delší dobu ze svého duchovního růstu Kočičí pracka nic nepamatuje, jen příšerné vstávání v neděli, kdy chtěla sledovat Jů a Hele, jenže místo toho musela do promrzlého kostela, týrání dětí. Opět nějaký čas nic zajímavého. Ale potom přišel zásadní okamžik nástup na hodiny náboženství. Jak probíhá tohle? Celkem obyčejně, dětičky se sejdou jednou týdně na faře, kde se o ně postará katecheta, tak se jmenuje učitel náboženství, případně pan farář, celé to trvá asi hodinku a obsahem je povídání o dobru a zlu, něco z dějepisu, základů křesťanství a tím to tak končí. Nic příšerného.
Ve věku prepubertálním se objevil další zájem církve o Kočičí pracku, první svaté přijímání. Ty, kteří touží po senzaci, bude muset Kočičí pracka zklamat, skoro nic si nepamatuje, neb to bylo příšerně dlouhé a nudné. Snad jen to, že byla přinucena mít na sobě bílé šatičky a do jejího účesu ala vrabčí hnízdo někdo vložil růžovou čelenku. Ale od toho okamžiku si smí při mši jít pro duševní potravu, bílý kouštíček čehosi, co chutná jako lázeňské oplatky bez náplně.
V pubertě nebohou Kočičí pracku kdosi přesvědčil, že bez "spolča" nemůže žít. Tento slovní paskvil označuje skupinku mladých katolíků, kteří se vyznačují výroky "Ježíš tě miluje" a "Bůh je spása má". Dívenky zásadně nosí volné neidentifikovatelné oděvy, chlapci flanelové košile, obě pohlaví mají mastné vlasy a beďary. K tomu se přidá zasněný výraz a naprostá nepoužitelnost v životě.
Jistě chápete, že Kočičí pracka do této podivné společnosti nezapadla. Tak se rozmnožily problémy, jednou měla příliš upnuté jeans, podruhé se kamarádila moc s chlapci, a navíc vnášela do pokojné katolické mládeže tak nestoudné myšlenky, jako, že katolík je jen vnější nálepka a rozhoduje to, jak se člověk doopravdy chová. Pro tuto větu ji vykázali z fary.
A dnes? Kočičí pracka si získala ostruhy bojem proti fanatickým katolickým živlům, našla dobré přátele i mezi faráři, skutečně nejsou všichni úchylové, jen někteří, a žije se jí celkem blaze.
Katolická výchova měla svůj smysl, minimálně rozšíří životní poznání a dá jasně najevo, jak ne při péči o vlastní potomstvo. Kočičí pracka přežila utrpení na ní páchaná, sice si nese několik drsnějších vzpomínek, ale aspoň má co dát k lepšímu, když se popíjí dobrý alkoholický mok. Takže klídek, náboženská výchova je občas hrozná, ale přežít se dá. Občas ;-)Kočičí Pracka
