poslal teofil
DÉMONOLOGIE OTCŮ POUŠTĚ A TRANSAKČNÍ ANALÝZA
Zprávy o prvních mniších poustevnících, kteří žili v syrské a egyptské poušti ve 3. až 5. století, se neustále zmiňují o jejich zápasech s démony. Slovo démon vystupuje v těchto příbězích jako obraz či symbol. Démoni jsou prohnaní, lstiví, lžou a předstírají, ale boj s démony se odehrává především jako boj s vlastními afekty. Pro Evagria Pontica (+ 399), zřejmě nejvýznamnějšího mnišského spisovatele Východu, je dokonce obrazem podstaty démona slepý hněv, který běsní a zuří proti druhým.
V jednom ze svých listů přímo ztotožňuje démona s člověkem, který je bez sebe hněvem: "Žádná neřest nepromění rozum v démona tolik jako hněv, protože hněv uvádí emoční oblast duše do varu... Nevěř, že by byl démon něco jiného než hněvem zmatený člověk."
"DÉMONI" A PSYCHICKÁ REALITA
Mnichy popisovaná technika působení démonů na člověka ukazuje na jejich psychologickou zkušenost. Mniši znají mechanismy lidské psychiky a cesty, kterými se člověka snaží ovládnout myšlenky, nálady a vášně. Je to jako s nepřátelským vojskem, které útočí na opevněné město: Na počátku se útok démona objeví jako letmá sugesce ("Nepřítel...!"). Pak přijde druhé stadium, kdy člověk začne s démonem vést vnitřní dialog ("Obležení"). Není-li nepřítel odražen, usadí se natolik v lidské mysli, že už nechce pryč ("Boj"). Čtvrté stadium je stadium souhlasu, kdy démon provedl "průlom" a hrne se do města. A stadium poslední ("Okupace") je charakterizováno tím, že člověk začíná s démonem kolaborovat, jednotlivý poklesek se opakuje a stává se zvykem.
Takový je popis, který uvádějí Otcové pouště o ďábelské strategii destruktivních afektů proti člověku. O démonech se však v příbězích Otců pouště hovoří tak neurčitě a tak rozličným způsobem, že není jasné, zda démoni jsou považováni za původce zhoubných myšlenek a vášní, nebo zda jsou považováni za tyto destruktivní vášně samé. Tuto dvojakost odráží i naše běžná lidská zkušenost, když působení nezvládnutých emocí a afektů prožíváme často jako působení jakýchsi samostatných bytostí, které do nás zvnějšku vstupují a ovládají nás. Který "běs"to s tebou zase orá? říkáme často, případně Co to dnes do tebe vjelo?.
TŘI STAVY EGA
Psychologickými proměnami různých stavů ega v odlišné osobnosti se zabývá transakční analýza. Proto se nyní podíváme na démonologii Otců pouště z jejího zorného úhlu. Transakční analýza (respektive její součást - strukturální analýza) tvrdí, že v každém člověku existují tři odlišné stavy bytí. Je tomu tak, jako by v každém člověku byly tři malé osůbky: První osůbka, která je totožná s tou, kterou byl člověk v dětském věku a která skladuje zásobu dětských pocitových reakcí. Druhá osůbka, která je představována svrchovaně hodnotícími postoji a názory jeho vlastních rodičů, a třetí osoba, odlišná od předchozích dvou, která provádí logické zpracovávání informací a která řadí podněty na základě předchozích zkušeností. První stav nazývá strukturální analýza Dítětem, druhý Rodičem a třetí Dospělým.
V kontextu našeho výkladu je důležité vědět, že když se nějaká osoba dostane do zajetí pocitů, převládá v člověku stav zvaný Dítě. Na první pohled to vypadá, že toto Dítě je totožné s Démonem Otců pouště. Ale není to tak jednoduché. Démonem je pouze to Dítě, které se zmocní nadvlády nad člověkem: Dítě-tyran, Nezvládnuté Dítě, nebo ještě lépe Inflační Dítě, které se rozpíná jako Vesmír po Velkém třesku a pohlcuje veškerý duševní prostor člověka. Dějiny mnišství popisují nejrozličnější příznaky psychických chorob připisovaných démonům. Démoni dokážou člověka ovládnout až k posedlosti. Mnich si nehty rozdírá do krve své tělo, jiný pojídá své výkaly. Působí nemoci jako je schizofrenie, akutní psychoza nebo hysterie. Z hlediska strukturálná analýzy jde vždy o nemoci, v nichž jedinec ztrácí kontakt s realitou v důsledku toho, že jeho Dítě vylučuje z reálného vlivu nejen Rodiče, ale i Dospělého a expanduje v duševním prostoru, až se zde nachází jen neuspořádaná směsice afektů a archaických dat.
INFLAČNÍ DÍTĚ
Mniši pouště rozlišovali různé druhy démonů. Hledisko jejich rozlišení podávala tzv. nauka o osmi neřestech. Nauka vychází z platonského členění vrstev lidské duše, rozlišuje osm neřestí a každé z nich je přiřazen jeden démon. Démoni jsou tedy určeni podle obsahu nosných afektů, nepůsobí všichni tytéž myšlenky. Z hlediska moderní psychologie jejich rozdělení poukazuje na ty emoční obsahy, které s sebou nesou nebezpečí maligní inflace Dítěte, tedy emocionální a afektivní stavy znesvobodňující člověka a schopné ho zcela pohltit (posednout).
První tři neřesti jsou - na základě platonského dělení - přiřazeny pudové části duše (epithymia). Zahrnují démona obžerství (dnes bychom hovořili o bulimii či o látkových závislostech), démona smilstva (který má na "svědomí" nutkavé sexuální deviace, pubertální třeštění či vraždy z vilnosti) a démona hrabivosti (což je oblast destruktivní emocionality doprovázející vydírání dlužníků či letování mrtvých věřitelů do sudů).
Další tři neřesti se týkají emoční části duše (thymos) a zahrnují démona smutku (s konsekvencemi sebevražd), démona hněvu (s konsekvencemi vražd, ublížení na zdraví či zlomenin spodin lebečních) a démona vnitřního vypálení (burn out). Ten je mnichy identifikován nikoliv jako privace emocí, ale jako specifická "emoce" otrávenosti, apatie a celkové nechuti cokoliv dělat a o cokoliv usilovat.
Poslední dva démoni, démon slavomamu a pýchy, jsou zařazeni pod nejvyšší část duše (nús), zahrnující vztahy mezi lidmi. Dokazují, že mnichům v jejich nauce o démonech nešlo jen o mimořádné stavy mysli jako je duševní nemoc nebo emocionální svázanost, ale i o vyrovnání se s temnými a zlými postoji v sociálních kontaktech, které se projevují transakčními hrami. Za příklad takové Hry blízké mnišskému viděni světa lze třeba uvést variantu hry Kazisvět, kterou popsal Berne a kterou bychom nazvali Pobožný Kazisvět: Hříšník během týdne ztrpčuje život nájemníkům, zesměšňuje manželku, křičí na děti a rozšiřuje pomluvy o spolupracovnících a potom se v neděli v kostele bije v prsa a modlí se Pane Bože, odpusť mně hříšnému. Vnitřní Rodič je uspokojen a hříšník odchází s pocitem jistoty, že všechno napravil - což bylo účelem a celý další týden se koloběh opakuje. Podle mnichů pouště jde ovšem o manévr nezvládnutých emocí, tedy o manévr inflačního Dítěte či démona slavomamu. Ten se objevuje vždy, když Dospělý jde do háje a morální a náboženský život se zdá být pod dokonalou kontrolou bigotního Rodiče.
DUCHOVNÍ BOJ
Ještě zajímavější než dobové klasifikace Inflačního Dítěte je popis technik, které mniši nabízejí jako nástroj boje s démony. Už z běžného pohledu připomínají tyto techniky techniky dnešní psychologie zaměřené na posilování a budování Dospělého. Jednou z nejdůležitějších funkcí Dospělého je totiž prověřovat data v Rodiči a v Dítěti, aby se poznalo, zda jsou pravdivá a nosná, a použitelná pro současnost. Podle toho by měla být přijata nebo odmítnuta.
Základní věc, kterou musí mnich při boji s démony použít, je podle doporučení Otců pouště pozorování myšlenek a obrazů a především jejich vzájemných souvislostí: Chce-li mnich svou zkušeností poznat divoké démony a obeznámit se s jejich technikou, nechť tedy pozoruje myšlenky, dbá na jejich trvání, proplétání, pomíjení, dobu, v níž se objevují, i to, co ten či onen démon působí.
Podle mnichů je třeba nejprve démona "pojmenovat". Jakmile totiž nějakou myšlenku nebo vášeň pojmenujeme, již jsme od ní získali určitý odstup. Hovoří zde ve skutečnosti o téže technice, kterou nabízí dnešní psychologie, když hovoří, abychom se naučili rozeznávat vlastní Dítě, jeho slabá místa, obavy a základní způsoby, jak vyjadřuje své pocity. Podle strukturální analýzy je to pro posílení Dospělého nejdůležitější věcí: Znát vlastní Dítě a být vnímavý k jeho ne-OK pocitům. Tohle je moje Dítě, které není OK pomůže pak člověku nezaměňovat pocity za činy a posilovat skutečnou autonomii vlastního já.
V této fázi nejde ovšem jen o vnímavost pro signály, které přicházejí z Dítěte, ale i z Rodiče. Když je člověk schopen říci Tohle je můj Rodič, i zde hovoří jeho ústy Dospělý, který posiluje svou autonomii. Mnohé zásadní problémy, které máme se svým nešťastným nebo zuřivým inflačním Dítětem, koření nikoliv v oblasti našich emocí, ale v oblasti zbytnělého Rodiče, který si na Dítěti vybíjí svoji zlost. Funkce Dospělého spočívá v zablokování láteřícího Rodiče, neboť jen dospělé přijetí vlastní emocionality a uznání její obohacující důležitosti pro život je podmínkou nadvlády nad patickými afekty.
Také Otcové pouště říkají, že svých emocí se nemusíme bát. Evagrius Ponticus dokonce radí, že si máme klidně na den či dva démona k sobě připustit a podívat se na něj tváří v tvář: Když tě zastihne nějaké zjevení, nevrhej se hned zbaběle k zemi, ale nejdříve se statečně ptej, jakého je druhu.
I zde dotaz na démona ukazuje, že se člověk nemá zaleknout nějaké myšlenky nebo emoce, nemá pohrdat světem citů a musí vědomě upustit od snahy je tlakem vůle změnit. City jsou nesmírným zdrojem informací o nás samých a přehnaný tlak vůle na city může vést jedině k depresi. S našimi city bychom měli jednat jako zkušený pastýř se stádem. Ten s veškerým klidem pozoruje ovce a dovoluje jim chodit jakýmkoliv směrem. Rozhodně zasáhne teprve tehdy, když se ovce blíží k propasti nebo když jim hrozí nějaké nebezpečí.
Dalším nástrojem, který uvádějí antičtí mniši k boji proti démonům, je humor. O otci Olympiovi se vyprávěl následující příběh: Otec Olympios byl sváděn k nečistotě. Jeho myšlenka mu říkala: "Jdi a najdi si ženu!" A on vstal, připravil si hlínu, vytvořil panáka a řekl si: "Podívej se, to je tvoje žena, teď musíš hodně pracovat, abys ji uživil." I pracoval velmi usilovně. Dalšího dne si opět připravil hlínu, vytvaroval z ní nemluvně a řekl si: "Tvá žena porodila! Teď musíš ještě víc pracovat, abys uživil a ošatil své dítě." Pracoval, až se docela znavil, a řekl si: "Už tu námahu dál nesnesu." I řekl sám sobě: "Jestliže nesneseš takovou námahu, raději nechtěj ani ženu." Bůh viděl jeho úsilí a odňal od něj ten zápas, a on získal pokoj.
Humor dokáže dát životu míru a i svatý Antonín Poustevník vyzývá mnichy, aby démony častovali pohrdáním a výsměchem. Humor vytváří nadhled nad ne-OK pocity Dítěte a rozčilujícím se Rodičem. Humorem aktivizujeme pozitivní emoce a vrháme je proti negativním emocím. Paradoxně v tomto boji využíváme jakoby vzájemného znesváření démonů, jednoho citu proti druhému a Evagrius v této souvislosti cituje antické přísloví, že klíč se dá ze zámku vystrčit opět jen klíčem.
ANTIRRHETICKÁ METODA
Za základní nástroj boje proti démonům považuje ovšem Evagrius tzv. antirrhetickou metodu. Proti každému hnutí mysli staví výrok Písma, který navrhuje metat démonům do tváře, jak to dělal Ježíš, když byl podle Bible pokoušen od Ďábla. Ježíš proti Ďáblově sugesci postavil text Písma, tedy Boží slovo. "Jsi-li Syn Boží, poruč, ať se z těchto kamenů stanou chleby" řekl Ďábel a Ježíš odpověděl: "Stojí v Písmu: Člověk nežije jenom z chleba, ale žije také z každého slova, které přichází od Boha" (Mt 4,3-7). Tuto metodu nazval Evagrius řecky antirrhesis, doslova odmlouvání. Slovo Písma jakoby proniká konfliktní situaci a nese v sobě vítězství. Nikoliv argumentačním vyvrácením, nýbrž tím, že proti ne-OK pocitu člověk postaví jinou vyšší realitu.
Uveďme dva příklady užití antirrhetické metody: Proti démonu obžerství Evagrius zmiňuje následující výrok: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám (Ž 23,1). Zde proti zatrpklosti vzniklé z potřeby jídla a pití dává skutečnost, která působení démona zarámovává do jiného kontextu: Bůh, který je mým pastýřem, se sám stará, aby mi nic nechybělo. Proti démonu smutku zase uvádí Evagrius jiný text Písma: Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh milosrdný, nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu (Dt 4,31). I zde se dá říci, že Evagrius skrze Písmo představuje systém hodnot, na jehož základě může člověk učinit rozhodnutí o zásadním směřování života a tak vytvořit etický základ pro aktuální otázku, jak žít a co dělat.
Evagriovo "odmlouvání" úzce připomíná transakčně analytickou metodou vytváření základního hodnotového rámce, k němuž se má člověk vztahovat, aby z jeho hlediska dokázal nově nahlížet na touhy a přání svého inflačního Dítěte. Každý den dělá většina lidí morální rozhodnutí. Nelze se tomu vyhnout, lze se ale rozhodovat z různých pozic: Z pozice nasupeného Rodiče (pro něhož platí teze "správné = vyšší řád"), z pozice arogantního Dítěte ("správné = já chci"), případně z pozice jakési Rodinné hádky (kdy ustrašené Dítěte pod vlivem láteřícího Rodiče rezignovaně prohlašuje: "Správné = Kdo ví").
Samozřejmě z hlediska transakční analýzy je zde problém, zda je možné činit morální rozhodnutí i z pozice Dospělého. Mnozí psychologové především hlubinného zaměření jsou v tomto ohledu skeptiky, neboť stanovení hodnot považují za odklon od racionálních metod. Trvají na tom, že v oblasti hodnot nelze využít vědeckého zkoumání, neboť podle nich se hodnoty nacházejí v oblasti domněnek a iracionálních příkazů superega. Ale transakční analýza (alespoň jak ji reprezentuje Thomas Harris) vyjadřuje v tomto ohledu morální optimismus blízký i pojetí Otců pouště. Toto pojetí vychází z předpokladu, že každé osobní vědomí a svědomí je svou povahou vázáno na hledání pravdy, kterou nachází dialogicky, tedy v setkání s jinými osobními vědomími. Morální data je možné zpracovávat Dospělým, pokud přijmeme za své kriterium, že správné je to, co obstojí v logickém diskurzu.
V této oblasti se setkává psychologie nejen s Otci pouště, ale i s moderní filozofií etiky Jürgena Habermase. Podle něj je známkou dospělosti nikoliv to, co se v etice hlásá, ale jakým způsobem k se k etickým závěrům dochází. Podle něj musejí všechny etické obsahy vycházet z dialogické argumentace: Všechny morální a hodnotové normy musejí vyplynout v závislosti na rozumových a logicky konzistentních diskurzech. A o to vlastně v duchovním boji Otcům pouště i v "terapii životem" u transakční analýzy jde: Důležitý pro rozvoj osobnosti a pro její duchovní zrání není ani tak konkrétní psychický obsah, ale spíše jeho dospělá struktura v osobnosti člověka.
P. Remeš
Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu
MUDr. et Mgr. Prokop Remeš se narodil 12. dubna 1952 v Praze. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze a po jejím absolvování v roce 1977 získal v roce 1981 specializační atestaci z gynekologie porodnictví.
Od roku 1984 pracuje v Psychiatrické léčebně Bohnice jako samostatně pracující lékař a zde také získal v roce 1995 další odbornou specializaci v oboru psychiatrie.
V 80. letech se účastnil aktivit tzv. podzemní církve (Dvořákova skupina), v jejímž rámci získal základní teologické vzdělání (pod patronací I. O. Štampacha) završené posléze oficiálním studiem na KTF UK a ukončeném v roce 1994 titulem magistra náboženských věd. Ve strukturách "podzemní církve" absolvoval několikeré výcvikové kurzy pastorační psychoterapie a zkušenosti zde získané uplatňuje již od roku 1991 v psychoterapeutické praxi v PL Bohnice, kde začal pracovat jako hagioterapeut. V roce 1992 - 1993 prošel sebezkušeností bálintovské skupiny a v letech 1997 - 2002 absolvoval výcvikovou skupinou dynamické psychoterapie při Psychoterapeutické sekci České křesťanské akademie.
Od roku 1991 se účastní výzkumných a vzdělávacích aktivit Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, jejímž je jedním ze zakládajících členů.
Je členem redakční rady časopisu Dingir, mapujícího novou náboženskou scénu u nás, v současné době, kromě psychoterapeutických aktivit v PL Bohnice (se zaměřením na problematiku poruch osobnosti zejména u závislých) pracuje jako lektor psychoterapeutického vzdělávacího programu SUR (komunita KOV).
