poslal Pavel K odsunu Němců z Československa po roce 1945 (dle Eduarda Beneše)
Jak mohu sledovat, téma odsunu Němců z Českých zemí a dekretů našeho prezidenta Eduarda Beneše, je a ještě dlouho bude stále aktuální. Již delší dobu se mi vše jeví jako mediálně podporovaná kampaň zaměřená na jejich zostouzení a konečně odstranění z našeho právního řádu.
K tomuto závěru mne velmi přiblížily i dva články od Petra Slámy a Tomáše Růžičky uveřejněné v Kostnických Jiskrách (duben-červen 2003) jako reakce na článek Jakuba S.Trojana "Odsun Němců z Československa - hřích?". Způsob, kterým napadají argumenty Jakuba S. Trojana, mi připadá velmi nemístný až hrubý, a svým způsobem se tak oba obracejí podle mého názoru i ke všem obětem 2. světové války. Oba bratři (Růžička a Sláma) podivně manipulují s některými fakty, prokazují, že jim buď začíná chybět historická paměť a nebo jsou snad oba velmi nezkušení a mladí. Tím spíše je mi tedy líto, že si neváží svědectví zkušeného člověka, který zřejmě část událostí sám prožil, a že se podle mého názoru snaží dokonce zesměšňovat jeho argumenty a jeho svědectví a názor prezentovat jako z dnešního hlediska téměř skandální.
Oba bratři nechť mi odpustí, pokud já sám jsem přehnaně označil jejich úsilí. Nicméně to, co jsem u nich objevil, je v dnešní době již častým zjevem a tak není divu, že za tím mohu vidět i výsledky mediální masáže v podezřelých
médiích případně i vidinu nějakých jidášských grošů.
Napsal jsem úmyslně odsun Němců a ne odsun sudetských Němců, protože já jako Čech žádné sudetské Němce neuznávám. Já totiž název Sudety pokládám čistě za název německý a podle mého názoru by ho žádný Čech neměl používat. A když už, Češi (tedy můj děda) pro "sudetské" Němce používali přiměřenější název Skopčáci .
Já osobně jsem se také narodil až po válce. S čím jsem se setkával bylo zprvu jen prostřelené okno u mého dědy v jeho pražském bytě. Podle dědova tvrzení na něj stříleli Němci z protějšího činžovního domu. Jako předškolní kluk jsem s rodiči bydlel v pohraničí a jelikož v domě kromě nás bydlela ještě jedna německá rodina, hrál jsem si převážně s jejich synem. Byl ještě mladší než já a tak jsme si moc nerozuměli, ale nevadilo nám to. Mnoho mi v paměti neutkvělo, ale pamatuji se, že když matka potřebovala odejít, dali mne na hlídání k Němcům, a když jsme se stěhovali jinam, nechal jsem německému kamarádovi svoje hračky, které měl nejraději.
Nejmladší ale už nejsem, a tak dozvuky války mám ještě v dobré paměti. Jistěže jsem se nevyhnul pokusům o její jednostrannou interpretaci komunistickým režimem, ale byl jsem snad natolik kritický, abych dokázal fakta oddělit od ideologických omylů a podvodů. Byl jsem ovšem vychováván převážně školou, nejprve jako pionýr, který bude sloužit své vlasti, později socialistické. Některé z Vás mladších a možná i bratra Slámu nebo Růžičku ale překvapí, že mě na ve škole učil dílny Němec, který ani pořádně neuměl česky ( a ruštinu Ukrajinec, který emigroval ze zakarpatské Ukrajiny) - do současných ideologických schémat a debat o hrůzách a rozsahu odsunu to příliš nezapadá - a ani bratři Růžička či Sláma se o tom, že bylo hodně Němců, kteří by zde tenkrát mohli zůstat a byli by dokonce vítáni, raději však zvolili odchod do Německa, nezmiňují. Rovněž se nezmiňují o tom, kolik Němců u nás zůstalo. Neznám přesná čísla, pokud mne paměť neklame,
bylo jich asi 350 000. A je jisté, že jich mohlo zůstat víc. Tolik tedy úvodem.
Ani já nemohu v přesnosti případných faktů znalostmi konkurovat historikům a nebo právníkům. Ale prožil jsem v pohraničí většinu života a tak mne toto téma vždycky podrobně zajímalo a jinak, než někoho, kdo si sedí v pohodlí pražského bytu.
Když se budu vracet do historie, ptám se až kam. Za císaře pána bylo u nás Němcům dobře, byli to většinou páni. Nebudu rozebírat detaily, pouze budu tvrdit, že Habsburkové nikdy nepočítali s nějakým česko-německým vyrovnáním, obdobným rakousko-uherskému. Byla to od nich chyba, protože jinak habsburská monarchie podle všeho byla celkem životaschopným impériem. Možná si to prostě ani nemohli dovolit, protože ten, kdo by jim to určitě neodpustil
a kdo by to vždycky blokoval, byli Němci. Škoda, Evropa by tím možná byla ušetřena dvou válek.
Rozpad Rakouska - Uherska tak pro nás byl jedinou šancí a naši předkové ji mistrně využili. Pro Němce v Čechách to musel být jistě šok. Stávají se menšinou a tuhle potupu budou jen velmi těžko snášet. Jistě hned uvítali program na podporu národnostních menšin ze strany Německa. Jak napsal Eduard Beneš ve svých pamětech "... A když Německo v roce 1926 vstoupilo do Spojených národů a spojilo se brzy poté nejprve s Maďary a pak s Italy k rozsáhlé akci v užívání národnostních menšin k politickému boji proti všem svým sousedům a ovšem i proti nám, nemohl jsem si opět a opět neklást otázku: Jak dlouho to vydržíme? Náš stát se s tou otázkou zrodil a musí jí stůj co stůj
vyřešit a nebo podlehnout ! A když pak v letech třicátých přišel agresivní fašismus, pak ještě agresivnější nacismus a hitlerismus, nemohl tuto pravdu nevidět leda ten, kdo byl politicky úplně hluchý a slepý. A takových lidí bylo i u nás dost a dost !" Celý citát jsem dopsal jen proto, abych mohl doplnit, ač nerad, inu mnoho se toho u nás v tomhle směru asi nezměnilo .
Jsem však teprve v roce 1933, kapitalistickými státy zmítá krize, která v Čechách dolehne nejtvrději na české pohraničí. Za nedalekou a jistě dobře průchodnou hranicí, se odehrává něco jako malý hospodářský zázrak . Za ním lze ovšem pozorovat dva typické příznaky - inflaci a naplno pracující válečný průmysl. Není tedy divu, že Němci z českého pohraničí přes hranici pošilhávají a vůdcové jejich
ordnerů jako Konrád Henlein už s Hitlerem spřádají svoje pro jiné zatím tajné plány. Argumentovat tedy tím, že v Německu by se Němci žijící v českém pohraničí měli tenkrát lépe, je trochu zvrácené. Měli, ale těžko by jim to někdo mohl přát a nebo závidět.
Jejich nadšení pro obnovu nebo alespoň návrat do Velkoněmecké říše bylo všeobecné a pro naši velmi mladou republiku to jistě bylo smrtelným nebezpečím.
Po všech možných intrikách, hrozbách násilím, včetně jeho působení v celém českém pohraničí, odmítání i federalizace českého území si Němci žijící v Čechách vynucují odtržení českého pohraničí a jeho připojení k Německu. Mnichovská "dohoda", o které se dřív říkalo "o nás bez nás" a která nám byla jednoznačně vnucena, byla jedním z nejostudnějších politických aktů tohoto století a naši noví pánové a chlebodárci to neradi slyší a neradi připouštějí, že naši tehdejší spojenci Velká Britanie a Francie ji podepsali ze strachu před Hitlerem a s velmi naivními představami o dalším dění v Evropě. Pokusy o protihitlerovskou koalici ztroskotávaly na celkových zmatcích této doby a ideologických předsudcích. Nicméně o tom spor není. Dohady jsou o tom, zda tato dohoda vůbec platila a zda dodnes platí.
Všeobecně - můj názor - každá dohoda platí do té doby, než je vypovězena nebo nahrazena dohodou jinou. Jak je na tom tedy ta Mnichovská. Zkusme to vypátrat v pamětech prezidenta Eduarda Beneše. V kapitole VI.2 například píše o svém jednání v Londýně 9.června s Molotovovem, který mu předal toto prohlášení : " ... Sovětský svaz uznal republiku v předmnichovských hranicích a nikdy nic, co se stalo v Mnichově a po Mnichově, neuznal a neuzná ..." . Sovětský svaz už dnes neexistuje, Rusko jako nástupnický stát to doufám rovněž nikdy nezpochybnilo. Nicméně řeč je to nadmíru jasná. Dále se zde píše :
" 5. srpna 1942 došlo k dohodnutému projevu ministra Edena v britské Dolní sněmovně. Celý projev zněl takto : " ....vzhledem k tomu, že Německo záměrně zničilo dohodu, týkající se Československa, které bylo dosaženo roku 1938, vláda jejího Veličenstva se pokládá za zbavenu všech závazků v tomto směru; při konečném určení československých hranic ke konci této války vláda Jeho Veličenstva nebude ovlivňována jakýmikoliv změnami, učiněnými během roku 1938 a po něm.""
Ze strany Velké Britanie byla tedy Mnichovská dohoda vypovězena. Sice se čtyřletým zpožděním a jak prezident píše, " .... parlament, který vzal nyní na vědomí konec Mnichova, byl onen parlament, který vítal Chamberleina, když se vracel z Mnichova s cárem papíru Hitlerem podepsanýn a slibujícím dlouhý mír mezi oběma zeměmi ...". Do konce války však zbývaly ještě tři roky.
Pokud jde o Francii, ta dopadla prakticky stejně jako my, tedy totálním anšlusem, její stanovisko přesně neznám, četl jsem však, že exilová francouzská vláda v čele s generálem de Gaulem tuto dohodu o nás bez nás rovněž vypověděla. Nepokládám to ale za tak důležité a předpokládám, že ani Francouzi se za uzavření této dohody příliš nechválí.
Pokud jde o Německo, Mnichovskou dohodu pokládají za součást svého právního řádu a podle toho, co jsem vyrozuměl z našeho tisku, ani neuvažují o tom, že by se od ní měli nějak distancovat.
Vraťme se však do roku 1938 . Ze ztraceného pohraničí prchají Češi, kterých zde žilo asi 800 tisíc, do vnitrozemí, a ti, kteří zůstávají, stávají se menšinou a nižší rasou ve smyslu známých Norimberských zákonů. Jejich další osud už se začíná plánovat v Hitlerově hlavním stanu.
V prvním zlomovém roce 1939 Hitlerovci v březnu obsazují zbytek českých zemí a slovenské vedení se snaží předejít anšlusu ze strany Maďarů vstupem do bující fašistické koalice. V září Hitlerovci přepadávají Polsko. Britové a Francouzi vyhlašují Německu válku. Kdyby to udělali o rok dříve, Hitlerovci by nemohli tak snadno a rychle postupovat. Je těžké dnes říkat, jak by vypadala naše obrana a k jakým bojům či masakrům by u nás došlo, ale neměli bychom nejspíš důvod se dnes za dekrety prezidenta Beneše stydět a někomu omlouvat. Po dobytí Polska si Hitler zajistí volné ruce smlouvou se Stalinem a jeho generálové a vojáci rozdrtí
Francii se zbytkem platonicky vzdorující Evropy. Nakonec ale Hitler přepadává i Sovětský svaz a Japonci přepadávají Američany v jejich asijských državách. Druhá světová válka je v plném proudu. Tolik snad pro stručné osvěžení paměti těm mladším, kteří při
dějepisu spali.
Válka probíhá s nepředstavitelnými hrůzami na mořích, v pouštích, ve vzduchu a na zemi. Zpočátku mají Němci převahu a většinou snadno postupují a to i s podporou kolaborantů a sympatizantů. Národní socializmus ve velké části Evropy budil zprvu i velké sympatie. Zatímco Britové a Francouzi bojují především o své vlastní kolonie a o udržení Británie, nejtěžší bitvy se bezpochyby vedou v Rusku. A Britové a Američané, byť jím byl Hitler bezpochyby sympatičtější než Stalin, Sověty podporují dodávkami zbraní a munice. Tak se nakonec podaří postup Hitlerovců za obrovských obětí ze strany Sovětů zastavit před Moskvou a Stalingradem (píšu to proto, že to možná už brzy zmizí z našich učebnic a novým pánům se to tam nebude hodit. Rusové, to jsou dnes pro nás podle medií především mafiáni a podvodníci a možná ještě Tatu a Putin).
Vraťme se ještě do roku 1939 . Jeden z mýtů, který je nyní našimi médii šířen, hovoří o německé sociální demokracii, která prý byla nacistům silnou opozicí, a byla pro společné soužítí Čechů a Němců v Československu v původních hranicích před dohodou Mnichovskou. Tak tomu však dle Benešových pamětí nebylo. Její exilový předseda Jaksch se nejprve dožadoval na Benešovi nabídky federálního uspořádání Československa, kterou již Beneš
v kritických chvílích v roce 1938 nabízel Henleinovi (ten ji však sebejistě po instrukcích od Hitlera odmítl) , jak Beneš píše " V tomto smyslu jsem začal svá jednání s německými sociálními demokraty, prakticky s poslancem W.Jakschem ..už 3.srpna 1939.. pak by se snad mohl Jaksch a jeho druhové zasadit o toto řešení a vybojovat v emigraci přijetí tohoto plánu na definitivní dohodu mezi Čechy a Němci. Nemohli by ovšem přijmout znovu nějaký diktát z naší strany, neboť nikdo z nich nepřijme situaci takovou, jaká byla v republice před Mnichovem. ... názory Jakschovy .. se zjevně opírali o plány ostatních Němců (v emigraci) .. počítali s rychlým pádem válečných událostí a s velikou politickou revolucí všeho německého dělnictva." Dále Beneš píše : " ... věděl jsem, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku - tj. o Německu a celé střední Evropě - už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti - zejména v Labour party - rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatnému celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umisťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou."
Plány německých sociálních demokratů byly tedy jasné a o obnově a soužití Čechů s Němci v obnoveném Československu neuvažovali, s vyjímkou neurčité Federace, která by pro Čechy tak jako tak dříve či později znamenala ztrátu pohraničního území. Bylo zřejmé, že s Němci v Čechách budou opět problémy a že nám jednou zabraného území se nebudou tak snadno vzdávat.
I když němečtí sociální demokraté nebyli v dalším průběhu války v předkládání svých požadavků již tak aktivní, bylo to spíš dáno především hroznými událostmi na okupovaných územích a válečných frontách. V našem vyprávění se tak dostáváme zpět do roku 1942.
Naděje na rychlé ukončení války se rychle rozplývaly. V Londýně zasedá exilová vláda a její předseda Eduard Beneš už přemýšlí o možných státních uspořádáních po porážce Hitlerovců. O schůzce se zástupci německých emigrantů ze 7. ledna 1942 (tedy ještě před atentátem na Heydricha) píše : " ..žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání - materiální i kulturní - celé země, všeobecný teror atd.. Řekl jsem jim : "Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezamomene." ( jak hluboce se v tomto bohužel mýlil ! ) " .. upozornil jsem je, že nacionální radikalismus u nás denně stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desetitisících. Vůbec celý protektorát je jedna jediná mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je
nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím všech našich Němců z Čech a z Moravy bez rozdílu a bez vyjímky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do říše, prostě - konec ! Já sice nevěřím, že k
těmto krvavým extrémům dojde; znám náš lid a vím, že tak krvežíznivý není. Ale vůdci naší německé emigrace musí tím spíše počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili, a které dosud ve všech svých
publikacích diskutují, také nedojde a dojít nemůže. ..... to minimální, k čemu přicházím, je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašizmu propadnuvšího dělnictva. To
bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení spojení revoluce sociální s revolucí nacionální. Musíme mít odvahu otevřeně si to říci ... a zvláště vy sociální demokraté musíte tuto odvahu mít; je v tom plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučními procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit. ..... (již dříve) předpověděl jsem, že u nás německá nacionální buržoazie se jednou pokusí o kontrarevoluci, a že nebude mezi námi pokoj, dokud tato buržoasie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v minulých stoletích Češi, skutečně projít. Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude to přitom u nás zásadně řešena celá naše otázka národnostní." Beneš o schůzce pokračuje " Vyzval jsem ... své hosty, aby tuto ideologii dobře pochopili, že oni by měli být nositeli této ideové proměny mezi Němci a spojit se k této práci s komunisty. .."
Malá odbočka - opsal jsem to všechno také proto, abych rozptýlil další mýtus o Benešovi jako o pravicovém demokratovi - Beneš byl sociální demokrat a marxista, s komunisty spolupracoval a doporučoval, jak vidno, spolupráci s nimi i Němcům, a v roce 1948 pro něj podepsat demisi pravicových ministrů nemusel být
až tak velký omyl či problém. ....
Poslední osobní rozmluvy s Jakschem a jeho druhy Beneš datuje na 1.prosinec roku 1942 ( po vypovězení Mnichovské dohody britským parlamentem) : " ... zdůraznil jsem, že dlužno pokládat Mnichov a věc našich Němců za definitivně řešenu, že nyní nám půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců, kteří u nás ještě zůstanou, v čemž já však hájím a budu hájit stanovisko kompromisní a lidské, zejména pokud se týká skutečných německých antifašistů.
Ostatně sdělení ve stejném smyslu učinili nedlouho přede mnou samotnému Jakschovi i na Foreign Office (Britské ministerstvo zahraničí). Nikdy bych si nepřál, aby řádní Němci, kteří s námi o demokracii bratrsky bojovali a demokracii věrni zůstali, byli dohnáni do situace tragické. Přitom však jsem Jakschovi a jeho druhům otevřeně sděloval, že bych stál o to, aby užívání slova "sudetendeutch" a "Sudetengebiet" z Československa definitivně a navždy zmizelo a aby politicky nesprávně vykládaný německý pojem "Selbstbestimmungsrecht", jenž
naše Němce politicky zcela zavedl a nám budování státu po minulé válce vůbec znemožňoval, také zmizel. Ostatně ani Masaryk, ani já jsme jej ve smyslu, v jakém jej Němci užívali, nikdy neuznávali a na mírové konferenci v roce 1919 jsme to Lansingovi, Wilsonovu zahraničnímu ministru, velmi rozhodně prohlásili." Názor Němců tehdy charakterizoval Jakschův kolega Witte : "Vyhraje-li válku Hitler, jsme my , socialističtí Němcí, ztraceni; vyhrají-li Češi, jsme stejně ztraceni." Beneš mu odpověděl : "Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi to z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců a zběhem okolností dějinných býva. .... A proto jsem podnikal za Mnichova ty nadlidské pokusy o skutečnou dohodu s našimi Němci i s Německem vůbec. Ale v jaké situaci jsme byli od roku 1938 my? Nikdy nezapomeňte, co všechno jsem za boje o Mnichov dělal pro dohodu s vámi já! Co však pro nás chystal Hitler a více než 80% vašich německých druhů z Čech a Moravy, za jejichž zástupce se i vy dnes pokládáte? Čím jsme to zavinili? Uvažte jen, co jsme od roku 1938 všecko protrpěli a jak jsme se bili o demokracii a mír! A náš lid doma strašlivě trpí dál. ...Z toho je, moji drazí, jediný chladný, byť i drsný závěr: spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i
pasivním viníkům války pro poučení všem budoucím - a definitivně se rozejít! Jinak by po této hrozné válce muselo dojít mezi našimi národy k neslýchanému masakru! Tomu můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit! Jen tak budeme moci jednou - až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého. A přitom já nikdy nezapomenu,že vy, opravdoví němečtí sociální demokraté z Čech a Moravy, jste jméno Němců v této veliké dějinné krizi nepotřísnili a hrozný osud německého národa nezavinili. Ostatně, Němci v tomto velikém zápase jistě zničeni jako národ nebudou, budou žít dál - což pro nás Čechy po roce 1938 tak jisté vůbec nebylo. O tom se ještě po válce dovíme. A snad tento váš a německý osud vůbec přispěje v budoucnosti k mravní i politické, demokratické renesanci příštího Německa."
Předseda naší exilové vlády tak za doby exilu jednoznačně dospívá k požadavku na odsun Němců a Maďarů z naší republiky, jak bylo možno sledovat, z důvodu národní stability naší republiky a jako prevenci před výbuchem nežádoucích konfliktů národnostních. Dále píše: "V tomto smyslu jsem hájil toto řešení i ve všech dalších svých diskusích s Brity, Američany, Rusy a Francouzi. Vycházel jsem tu také ze zásady, jež byla během války všeobecně velmocemi přijímána, že totiž pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po první světové válce, opakovány už nebudou, protože se neosvědčily a přímo zklamaly. Nás přivedly roku 1938 - jaká to byla nesmyslná absurdnost! - až do Mnichova! Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným postupem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.
Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krize, nějakou dobu trvající, bude to však pořád lepší a lidštější řešení nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva. Ostatně i tento přesun se dá dobře řídit a usměrňovat a lze jej provádět za podmínek slušných a lidských.
Toto řešení platilo specielně o našich Maďarech a v tomto smyslu jsme rozvinuli všecko své úsilí, abychom získali pro to všechny Spojence a zajistili tím také definitivní smír a poválečnou spolupráci československo-maďarskou. Za diskuse v Londýně mezi námi a Poláky o definitivním narovnání polsko-československém v letech 1940-42 jsme navrhovali totéž Polákům.
---
Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně projednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova zjara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem dohodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5.června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu ... a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem.
Maje takto stanoviska Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtonu presidentu Rooseveltovi, který mi tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje, že to, co bylo vyvoláno Mnichovem, musí být odstraněno definitivně jednou provždy. A když jsem na konci roku 1943 dojel do Moskvy, diskutoval jsem celý problém znovu, tentokrát přímo se Stalinem a Molotovem, jimž jsem odevzdal tehdy o otázce té ještě písemné memorandum; potvrzení už dříve mně oznámeného stanoviska Moskvy jsem od obou znovu dostal.
Celá otázka našich Němců byla prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Britanie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických proveden. ... ( o řádném provedení odsunu svědčí doklady úřadů amerických. Nepopírám, že i u nás došlo k nějakým početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů, nehodným země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy velmi rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval (např. v své řeči na Mělníce 14. října 1945. Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všecky tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly).
Veliká a osudová kapitola našich národních dějin, která tolikrát v nich rozhodovala o celém našem osudu - a byla by v našich dějinách aspoň dvakrát zavinila naši národní smrt - byla tím konečně uzavřena.
Také jeden z nečekaných důsledků politiky Mnichova !"
Tolik tedy Eduard Beneš o své roli v procesu likvidace následků Mnichovské dohody a 2. světové války.
Vraťme se však do současnosti. Z toho, co jsme si přečetli , zcela jednoznačně plyne :
1) odsun menšin, zvláště německých a maďarských, z Československa a Polska byl smluvně rozhodnut vítěznými velmocemi na Postupimské konferenci v červenci roku 1945. Je tedy možno a nutno co nejrozhodněji odmítnout a odmítat snahy různých spolků odsunutých Němců a na ně navázaných politických uskupení o zdůrazňování osamocené role
našeho prezidenta a nás jako národa za odsun odpovědného,
2) odsun menšin byl zvolen jako řešení krajní avšak jako řešení nutné. Byl zdůvodněn nutností národnostní stabilizace středoevropského prostoru a nutností oddělit Němce a Maďary od jiných národností po skončení války a tím zabránit bezprostředním národnostním konfliktům a živelné pomstě,
3) odsun proběhl převážně spořádaně a pod dohledem americké okupační správy. Jelikož celý odsun byl současně koncipován i jako trest a odveta za způsoby, kterými transportovali a trestali své oběti hitlerovci, byly i prostředky voleny symbolicky obdobně - žluté pásky na rukávech a dobytčí vozy. Odsunutí Němci tak alespoň zčásti sami na sobě nesli trest za to, co na všech frontách války páchali jejich bývalí soukmenovci. A tak jako hitlerovci si nedělali problémy s vinou a nevinou svých obětí, tak ani při odsunu nebyla prokazována vina odsunovaných. Jinak - odsun byl svým způsobem trest za všechny zločiny soukmenovců a nám Čechům připadla ne dvakrát příjemná role katů .
To, že nám tuto roli přenechali, bylo samozřejmě tou základní chybou a nedůsledností spojenců, na kterou bohužel dnes doplácíme především my a s námi potažmo celá Evropa. Doplácíme ovšem i na naši neblahou iniciativnost v obdobných případech. A tak excesy, o nichž prezident Beneš píše, byly a zůstávají neuralgickým bodem naší nedávné historie.
Ještě k otázkám, kterými jsme začínaly a které se nyní přetřásají. Byl odsun hřích? Máme se za něj Němcům omlouvat? Byl odsun Němců a Maďarů po skončení války logický a ospravedlnitelný a nebo mělo být zvoleno jiné řešení? A jaké?
Na tyto otázky z otazníkem se pokusím odpovědět, jak doufám i s pomocí vás pozorných čtenářů, v navazujícím článku. A těm, kteří článek dočetli až do konce, děkuji za pozornost.
Pavel Novák
