poslal vitekk
Stručně o tom, co je církev
Především si zdůrazněme, že slovo „církev“ znamená výhradně křesťanskou církev, třebaže se dnes užívá také k označení jiných náboženských společenství. Naše české slovo „církev“ vzniklo z původního řeckého „kyriaké oikia“ = Páně (dům). Podobně z tohoto slova pochází německé Kirche, holandské Kerke, anglické Church apod.
Tento výraz ale nenajdeme v Novém zákoně. Tam je užito slovo „ekklésia“, které je překladem hebrejského slova znamenajícího shromáždění Božího lidu. Církev je tedy na určitém místě shromážděné společenství lidí stejné víry, kteří se spolu setkávají, protože byli osloveni evangeliem Ježíše Krista, dosvědčeného prorockým a apoštolským svědectvím dochovaným ve zvěsti Písem Starého a Nového zákona.
Co se myslí stejnou vírou? K odpovědi na tuto otázku nám pomůže Apoštolské vyznání. Má tři články, kterými se vyznává: 1. věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele..., 2. i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho..., 3. věřím v Ducha svatého. Takto vyznávaná víra je, až na některé výjimky, společnou vírou všech křesťanů a tedy jedním ze základních kamenů církve.
Třetí článek, věřím v Ducha svatého, má pokračování: věřím svatou církev obecnou. Všimněte si, že zde není věřím v církev, ale věřím církev. To dělá problémy některým češtinářům, ale záměr tohoto gramatického vyjádření je jasný: mezi vyznáním víry v Boha a vyznáním, které se vztahuje na církev je rozdíl. Církev není předmětem víry, nýbrž jejím důsledkem.
Z toho, co bylo naznačeno, vyplývá, že církev není ani organizace, ani spolek, ani strana, ani instituce, jako je tomu ve světské oblasti. Pro mnohé lidi je obtížné zařadit ji do nějaké té příslušné přihrádky. Dokladem toho jsou naši zákonodárci, kteří si s tím nevědí rady při tvorbě církevních zákonů.
Církev je tedy tam, kde věříme v Boha Otce..., v Ježíše Krista... a v Ducha svatého, a tato víra není jakési lidské rozhodnutí něčemu věřit, nýbrž vzniká působením Ducha svatého, jehož první krok vede k církvi. Proto také ono „věřím svatou církev obecnou“ je možno označit jako osvědčení víry v Ducha svatého.
Církev Kristova je jen jedna, třebaže v důsledku událostí, které se odehrály v jejích dějinách, rozdělená. Toho jsou si křesťané vědomi jako nedostatku a ekumenickým úsilím hledají cestu, jak rozdělení překonat, aby byla církev i ve světě přijímána jako jedna obecná církev Kristova. Tato jednota nemá být jednotou v uniformitě, nýbrž v rozmanitosti a jednotlivé části církve si mají sloužit a vzájemně se duchovně obohacovat.
– jvor –
