Grano Salis - Strach daný vývojem dítěte

poslal hami

Strach daný vývojem dítěte

Každé vývojové stádium dítěte provází jiný strach. Jak můžeme dítěti pomoci se s těmito přirozenými strachy vyrovnat?

Strach je něco, co nás provází už od raného dětství. Tak jako jiné věci je i strach v našem životě velmi důležitý. Napomáhá nám rozpoznat nebezpečné situace, získat nové zkušenosti a sebedůvěru a formuje osobnost Mít strach je naprosto přirozené. Nemusíme si proto dělat starosti z toho, že naše dítě má strach. Je to naprosto normální. Je ale důležité vědět, jak máme na strach dítěte zareagovat, abychom mu pomohli jej co nejlépe překonat a abychom mu tak umožnili ze strachu co nejvíc vytěžit. Na strach se můžeme dívat ze dvou hledisek. Strach, který dítě pociťuje může být dán buď jeho vývojem, nebo naší výchovou. Ano, i když se to může zdát podivné, určité strachy přirozeně vyplývají z vývoje dítěte. Jako první se kolem druhého až třetího měsíce věku dítěte objeví strach ze ztráty fyzického kontaktu. Při porodu je dítě odděleno od matky, se kterou až do teď tvořilo jeden celek. Postupně si začíná uvědomovat samo sebe a to, že maminka je samostatná osoba. Najednou zjišťuje, že někdy je maminka pryč a má strach, že se k němu nevrátí. Že s ní ztratí tělesný kontakt. Z toho důvodu malé děti tak vyžadují vědět o tom, že jste vedle nich. Doteky, pohlazení, nošení, vše dovoleno. Některým dětem stačí i pocit, že je rodič v jeho okolí - že na něj mluví a podobně. Pocit ztráty kontaktu s rodiči dítě vnímá jako něco nepříjemného a tak na to také reaguje - křikem a pláčem. V prvních měsících života ale ještě není schopno odkládat své potřeby. Je proto velmi důležité dát dítěti to co potřebuje. Častý kontakt s miminkem vytváří mezi ním a matkou (nebo jinou blízkou osobou) pevnou vazbu, která je pro další vývoj dítěte velmi důležitá. Díky ní je totiž dítě schopno řešit své problémy rychleji. Rychleji se také naučí svůj strach ze ztráty fyzického kontaktu s rodiči překonat. Řešení je jediné doteky a fyzický kontakt. Kolem osmého měsíce se objevuje strach z cizích lidí. Dítě už si pamatuje a rozlišuje obličeje, na které je zvyklé, a začíná mít strach z těch, které nevidí tak často. Může se to projevit i tak, že se bojí babičky a dědečka, které už dlouho nevidělo (uvědomte si, že pokud je nevidí měsíc, znamená to osminu až desetinu jeho života - za tu dobu se toho přece tolik změnilo). V případě tohoto strachu platí, že každé dítě potřebuje svůj čas, aby strach z cizího člověka překonalo. Ten je samozřejmě u každého dítěte individuální. Pokud je podporováno a má pocit bezpečí, získá postupně dostatek sebedůvěry k tomu, aby se k cizímu člověku přiblížilo. Nám dospělými je to zpravidla bráno jako osmělení se. Řešením je v tomto případě dát dítěti dostatek času, aby si na nový obličej alespoň trochu zvyklo a netlačit na něj (i v dobré víře), aby se pro něj cizího dospělého nebálo. Každé dítě má totiž své hranice, které bychom neměli násilím překračovat, ale měli bychom počkat, až je samo překoná. Třetí forma strachu, která se u dítěte spolu s jeho vývojem objevuje je strach z odloučení. Dítě se učí lézt a chodit a postupně se osamostatňuje. Mezi 12 a 18 měsícem se u něj objevuje právě strach z odloučení od rodičů (najednou chápe, že když se může pohybovat, mohlo by se někde ztratit, nebo odejít někam, kde nebudete). Tato forma strachu vrcholí mezi 2 a 3 rokem. Je to období, kdy se velmi těžce rozlišuje, zda dát dítěti dostatek volnosti aby mohlo dát průchod svým objevitelským sklonům a samostatnosti, nebo zda potřebuje naši blízkost, aby se necítilo opuštěné. Tento druh strachu je velmi častým jevem a tak se mu budeme ještě někdy věnovat více do hloubky. Prozatím lze říci, že nejlepší je podporovat dítě v jeho průzkumech - sledovat jej, ale bez náznaku možné záchrany - usmívat se na něj - já jsem stále tady, i když na chvíli odejdeš a pak se vrátíš, stále tady budu. To je totiž přesně to, o čem se dítě potřebuje přesvědčit. Kolem třetího roku se začíná objevovat nový strach - strach ze zániku. Ze svého života už dítě ví, že některé věci zaniknou - najednou nejsou v jeho okolí. Uvědomí si, že tak nějak by to mohlo být i s nimi. Že jednou zmizí a už nebude. K tomu se postupem času - mezi 4 a 5 rokem přidává vědomí své vlastní smrti a strach z ní. Velmi často se dítě v tomto věku už setká se smrtí někoho ze svého okolí nebo nějakého zvířátka. Strach z toho, že něco podobného může potkat i dítě je pochopitelný. Tak jako každý strach, i tento potřebuje tu správnou odezvu. Ta se může samozřejmě případ od případu hodně lišit. Záleží na tom, v jaké souvislosti se dítě začalo smrti nebo zániku bát, v jakém věku, zda se zároveň ptá věci okolo. A tak jako u každého strachu, nelze ani na tento reagovat ignorováním nebo zlehčováním. Ideální je si o tom promluvit - pochopitelně, pokud se samo zeptá. Odpovídejte na otázky svého dítěte pravdivě. Dítě pozná, když jste v úzkých a neodpovídáte podle toho, co cítíte. Pokud bude muset být vaše odpověď negativní, doplňte ji nějakým ujištěním. Ano, taky jednou umřeš. Ale jsi ještě malý a tak to bude ještě hodně dlouho trvat, než se to stane - stihneš si ještě mockrát hrát s dětmi ve školce a vyrosteš To jsou základní formy strachu, které jsou dány vývojem a které vás asi neminou. Doufáme, že se vám s nimi podaří dobře vyrovnat. Kromě nich ale existují i strachy dané nesprávnou výchovou - o tom ale někdy příště. Mgr. Lenka Hanzlová

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace