Grano Salis - Zhoubné charismatické hnutí a proradná KMS?

Můj krátký a ryze subjektivní textík si nečiní nárok na nic jiného než na velice osobní glosu k diskusi vedené na vlnách Grano Salis. Ke křesťanství jsem přišel prostřednictvím souseda a kamaráda z dětství, který se začátkem devadesátých let pohyboval mezi dvěma skupinami, jež se v perspektivě mnohých pohybují snad na samé hranici toho co bývá považováno za slušné a zdravé křesťanství – Apoštolskou církví a Slovem Života. Nechtěl bych plnit stránky vyprávěním o tom, jak na letá strávená v onom prostředí vzpomínám vlastně v dobrém nebo přemítáním nad banalitami typu „v charismatickém hnutí se dá nalézt spousta dobrých věcí“. Rád bych se však pokusil zprostředkovat čtenářům, kteří nemají osobní zkušenost s charismatickým hnutím, některé střípky a detaily, jež činí ono hnutí zajímavým. Budou to drobnosti, na které horliví kritici zhoubného charismatického hnutí a proradné KMS jaksi zapomněli.

Začal jsem chodit do sboru SŽ v Brně a při nějaké příležitosti jsem zakopl o časopis Život Víry – to byl nesmírně zajímavý objev, protože se v něm psalo o stejných věcech a ve stejném duchu jak se kázalo a žilo v SŽ, nicméně přesto se v našem sboru o onom časopise vůbec nevědělo. Až později se mi podařilo zjistit, že to je proto, že Život Víry kdysi napsal jakýsi článek o nějaké evangelizaci, který se komusi ze SŽ nelíbil... Tak jsem se začal zajímat o KMS a můj tehdejší dojem byl, že jejich služba pro nejrůznější chaotické rozhádané skupinky tam či onde (neboť i tak lze definovat české charismatické hnutí let devadesátých) byla nesmírně prospěšná. Dan Drápal míval v podstatě intelektuální kázání, Luboš Ondráček zase hodně precizně zorganizovaná, Jan Klas s příchutí probuzenecké horlivosti a mírně českobratrským étosem nebo Karel Řežábek se svou zvášť něžně vyváženou spiritualitou. Dokážete si představit co to bylo pro různé nadšence z periferie, kteří znali jen své popletené kazatele, vyznačující se snahou dokazovat sami sobě i svému nepočetnému stádku, že jsou skoro tak dobří jako Derek Prince nebo Wolfhard Margies případně ten či onen, kdo v onom sboru z více či méně záhadných důvodu zrovna letěl? Někteří autoři píší o tom jak KMS obchází denominace. Ale copak většina sborů, které berou KMS vážně nejsou různé KS Hradec Králové, kde se během pár let několikrát vystřídalo vedení i členská základna – jednou jich bylo 20, pak 300, pak zase 115, napřed je založil třeba Jirka, pak vedení převzal pětadvacetiletý Denis, který měl blízko ke Slovu Života a nakonec se přidal i s celým sborem k Jednotě bratrské. Jestli se tak stalo díky jeho obdivu k Evaldu Ruckému nebo z tušených výhod, které nese členství ve státem dotované instituci zůstává tajemstvím. Ale jakou roli v tom všem hralo tajemné KMS? Myslím si, že se v ČR dá jen těžko najít charismatický sbor, který by se nemohl pochlubit nějakým tím rozdělením, rozkolem, či alespoň odchodem několika zakládajících členů či starších. Obecně vzato si myslím, že KMS v tom nehraje žádnou roli. Letniční a/nebo charismatické? Jednou jsem takhle byl na nějaké konferenci pořádané KMS a asi týden na to jsem potkal známého, který tam byl taky, původem byl právě z KS v Hradci Králové, ale studoval v Brně a hrával ve „chválící skupince“ brněnského KS. Bylo zajímavé, že jsme se vůbec nemohli shodnout na tom, kdo byl hlavním řečníkem oné konference. On navrhoval, že to byl sám John Wimber, což byl samozřejmě nesmysl, protože ten už byl tehdy po smrti. Myslím si, že tahle zkušenost je poměrně charakteristická pro charismatické hnutí – ne, charismatické hnutí nevyhledávají hloubavci a písmáci, ale převážně mladí nadšení lidé, kterým je vlastně do velké míry jedno jak se jmenuje pan kazatel. Hlavní je se trošku vyřádit během chvály a být v kroužku podobně smýšlejících přátel – jestli káže Bubík nebo Drápal je většinou celkem jedno. Proto mi příjde komické, když se někdo snaží striktně rozlišit hnutí letniční a charismatické. Možná to jde elegantně dokázat při četbě a teologické komparaci Prince a oficiálních stanovisek Assemblies of God, ale s reálným životem charismatiků a letničních v ČR to bude mít společného jen málo. Kazatelé i lajci z AC se aktivit charismatiků vždy účastnili a byla to právě tato denominace, která do naší republiky pozvala spoustu divokých a diskutabilních kazatelů – ať už Claudia Freizdoma, Reinharda Bonkeho či některé jiné, které tak trochu pozvala a zároveň se od nich stihla do větší či menší míry distancovat (Yongi Cho, Steave Reyder). Když si uděláte výlet do Znojma a navštívíte tam charismatický sbor Jednoty bratrské nebo letniční sbor AC získáte dojem, že jste taky klidně mohli být v libovolném sboru Křesťanských společenství, protože ve stylu bohoslužby, obsahu kázání, i základní charakteristice členské základny by jste rozdíly nenašli ani při pohledu drobnohledem. Jak tedy definovat charismaticko-letniční hnutí? Jak vypadá typický člen těchto společenství? Jak takový člověk žije a čemu vlastně věří? Při hledání nejmenšího společného jmenovatele je nutné uvést něco v tom smyslu, že ono hnutí charakterizuje důraz na víru v Ducha svatého a manifestaci jeho darů jako např. mluvení v jazycích, uzdravení či očekávání nejrůznějších zázraků a Božího přímého vedení v každodenním životě církve i jednotlivce. Zároveň připomeňme, že snad všichni čeští charismatici/letniční mají silně evangelikální rozměr – tedy, každý křesťan musí být znovuzrozený (setkat se s Ježíšem jako osobním pánem a Spasitelem), musí žít v křesťanském sboru, podílet se na evangelizaci a věřit Bibli jako neomylnému Božímu slovu. Jasné definice jsou však málo zajímavé. Mě se vždycky zdály více poutavé drobnůstky kdy nějaký charismatický kazatel dlouze mluví o tom jak zvažoval jestli se má nebo nemá dívat v televizi na Titanik. Pochlubí se, že nakonec onomu pokušení odolal, protože dívat se na nějaký film tři (!!!) hodiny se mu zdálo neadekvátní, zvlášť když onen čas může strávit s Pánem... Jiní charismatici se ale na televizi dívají celkem běžně, takže připusťme, že se nejedná o úplně homogenní hnutí. Dovolím si proto malinkou a nutně značně schematickou typologii charismatiků: 1) lidé, kterým prospívá a kteří se díky němu stávají obecným přínosem. V této kategorii se nedají nezmínit hudebníci. Prostě chvalozpěvy Oty Pinknera nebo Dana Kyzlinka se zpívají snad ve všech církvích, často jsou považovány za lidovky, ale jejich autoři je složily právě díky možná někdy trošku exaltované atmosféře svých charismaticko-letničních společenství. Každý charismatik nemusí být talentovaný hudebník, ale řada z nich se věnuje práci v domovech důchodců, nemocnicích a pod., jejich církev jim v tom může poskytovat dobré zázemí a zdroj motivace. Instinktivně bych sem zařadil i houfy mladých, kteří do těchto společenství příjdou, chvíli v nich pobudou, a záhy odejdou obohacení zajímavou zkušeností ať již do necharismatické církve či někam uplně jinam. 2) Lidé, kterým charismatické prostředí hodně vzalo výměnou za nikdy nenaplněné sliby. Ano, když příjdete do některé charismatických církví je pravděpodobné, že vám bude řečeno co se smí a co ne. To často může zavánět manipulací, zvlášť když vám někdo začne říkat jakou poslouchat hudbu, jaké číst knížky a když vás pošlou na ulici rozdávat evangelizační letáky. Podobné věci se vám ale mohou stát i v necharismatických spolcích. Nicméně v tomto ohledu, charismatické spolky mají viditelnou tendenci dělat ze slabších (tedy submisivních) jedinců zoufalce – lidi, kteří se vzdají všech zájmů, přátel a vůbec všeho co se neslučuje s oním hnutím. Výměnou je jim nabízen „duchovní růst“ nebo třeba „uzdravení“. Podobné naroky na ně většinou neklade snad přimo kazatel či vedení sboru, ale někteří lidé, kteří se nově příchozích ujmou. Myslím si, že ti tvoří samostatnou skupinu: 3) Charismatických zoufalců. Kritici charismatického hnutí často hovoří jen o této kategorii, čímž se dopouští velké chyby. Charismatický zoufalec je člověk, který se plně identifikuje se svou církví a hnutím, je to člověk který slyší hlasy, má dojem, že k němu Pán Bůh jasně mluví. Zároveň je to však člověk vnitřně zraněný, plný komplexů, nejistot, zklamání, mnohdy s problémem navázat skutečné přátelství – tedy hluboký rovnocený vztah. Tento svůj nedostatek řeší snahou obklopit se učedníky – lidmi, kteří k němu budou vzhlížet a on (nebo ona) je budou vyučovat. Charismatický zoufalec je přesvědčen o vlastní pravdě, je to on, kdo vás osloví a bude se s vámi do nekonečna hádat, je to on, kdo chodí s velkým usměvem a přesvědčuje tak své okoli o své duchovní zralosti, dokonalosti a nezměrném štěstí ve službách Pánu. Charismatické hnutí a instituce Zajímavou kapitolou, které vděčíme za kontroverze provázející charismatické hnutí je jejich spojení s konkrétními institucemi. Než se dotknu tolik diskutované problematiky jakéhosi vytunelování původní Jednoty bratrské ze strany charismatiků, uvedu dva odlišné příklady. Za nejzajímavější považuji anglikánskou farnost Holy Trinity Brompton v Londýně, rodiště známých Alfa kurzů. Jedná se o společenství charismatické, ale zároveň do své necharismatické církve pevně začleněné. V 8*30 ráno tam mají bohoslužbu stejnou jako v jakémkoli jiném anglikánském kostele, zatímco bohoslužba v 10*00 se odehrává v charismatickém duchu, ale není přitom bez zajímavosti, že kazatel ač možná později sportovněji oblečen čte to stejné kázání při obou příležitostech. Mrzí mě, že snad všechny charismatické komunity v ČR, které vyrašily v evangelickém prostředí z něj po čase odešly. Nicméně za zmínku stojí, že v tom často hrála roli dogmatická pnutí spíše necharismatické povahy – konkrétně otázka křtu dětí. Dalším příkladem je nedávné rozdělení Apoštolské církve v Brně. Z ryze osobních sporů se část staršovstva včetně skutečně klíčových zakládajících členů rozhodla rozejít s pastorem, který byl díky podpoře vedení své denominace držitelem značky a majetku AC Brno. Bylo to poměrně paradoxní – odejití členové se začali scházet kdesi v podnájmu a o sborový majetek na jehož část měli nesporně alespoň morální právo neprojevili žádný zájem. Škoda, že pokora a skromnost neprovází všechny rozchody podobného typu. A nyní už k Jednotě. Svého času jsem se v její charismatické větvi rád pohyboval a musím říct, že ti Jednoťáčtí charismatici se važně příliš nelišili od těch ze Slova Života či Křesťanských společenství. Bylo pro mě vždy záhadou jak může mít např. takový sbor v Liberci hlavičku stovky let staré církve. Přemýšlel jsem nad tím, co mají tihle nově obrácení lidé společného s Ochranovskou JB nebo spíš oč k ní mají blíže než třeba někdo ze zmíněného SŽ či KS. Zároveň tvrdím, že rozdělení církve většinu charismatických členů upřímně mrzelo. Je ale skutečným překvapením jak mohla těm řadovým členům uniknout jasná ziskuchtivost jejich vůdců. Možná malá analogie napoví. Před několika týdny jsem měl možnost diskutovat s jedním nadšencem z AC, pro kterého bylo tajemstvím, že jeho denominace dostává značné státní příspěvky. Říkal jsem mu, že nechápu proč stát financuje snad 100 kazatelů církvi, která ma dohromady 2000 členů. Podle jeho názoru by církve státní příspěvky neměly dostávat vůbec, nicméně chování své denominace vysvětlit nedokázal, patrně proto, že se o něm právě dozvěděl a mírně mu vyrazilo dech. Nemělo by tedy být překvapením, že když jedna charismatická denominace zvládne neinformovat své členy o tom, že ji vlastně živí stát, že druhá charismatická denominace zvládne zatajit motivaci svého strategického rozhodování. Podle mého názoru leží velká část problému ve strašlivé neinformovanosti. O skutečných problémech či kontroverzních tématech jakoby se v charismatických sborech nesmělo mluvit. Informace se šíří šuškandou a církevní publikace se zpravidla vyhýbají otevřené diskusi. Závěrem bych se rád za charismatiky přimluvil. Nemyslím si, že je správné proti nim bojovat nebo je různým způsobem zhazovat. Horší snad může být už jen snaha říct, že charismatici z JB jsou horší než charismatici z AC nebo vice versa. Charismatické hnutí tady je a patrně tu i zůstane. Přáním nás necharismatiků by mohlo být, aby přibývalo pokorných charismaticky inspirovaných křesťanů a ubývalo charismatických zoufalců. Myslím si, že tomu více napomůže naše otevřenost a přejetí než paranoidní strach z utajených plánů KMS či ukazování prstem na ten či onen heretický bod učení autora, kterého dnes charismatici nadšeně čtou jen proto aby na něj zítra stejně nadšeně zapomněli. Pokusme se o to i navzdory špatným zkušenostem. Tomáš Holý

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace