poslal print Sen o novém náboženství I
Až do poloviny devatenáctého století platilo, že co Čech, to věřící člověk, čímž se rozumělo téměř samozřejmě katolík. U sousedů, na Slovensku, se sice posměšně říkalo "Vem českého katolického faráře, zatřep s ním a vypadne ti husita", navenek však národ chodil do kostela a světil církevní svátky skoro jako jeden muž. Moc na tom nezměnil ani toleranční patent vyhlášený císařem Josefem II. v roce 1781: poprvé od Bílé hory připouštěl také existenci evangelíků, byť nikoli v podobě, která by Čechy zajímala nejvíc: činnost Jednoty bratrské obnovena nebyla.
Češi dostali na výběr mezi dvěma formami evangelického vyznání: augsburským (luterským) a reformovaným (helvétským). Co se snad jevilo jako možnost volby, bylo vedeno spíš snahou české evangelíky dál rozštěpit - a takový záměr se povedl. Přesto odliv katolíků směrem k novému vyznání panovníka překvapil, po více než jednom a půl století "temna" se jich rázem objevilo sedmdesát tisíc. Jejich víra a obřady byly povoleny, nikoli však zrovnoprávněny s obřady katolickými: nesměli stavět kostely v hlavních ulicích a jejich chrámy nesměly mít věže ani zvony; pro evangelické obřady, křty, sňatky nebo pohřby platily nesrovnatelně přísnější předpisy než pro katolické. (Oficiální rovnoprávnost protestanté získali až v roce 1861.) Primát katolické církve tedy zůstal zachován; nebylo však sporu o to, že vyznavači protestantské víry, kteří se už nemuseli tak jako dříve skrývat, se teď mají čile k světu. Tři z největších českých buditelů, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký, pocházeli z evangelických rodin.
Katolická moderna
Od poloviny devatenáctého sto letí začal náboženský život v téměř celé západní a střední Evropě upadat. Zatímco hospodářský a společenský vzestup jako by se neustále zrychloval, tvářili se představitelé vysoké církevní hierarchie, že se jich změny ve způsobu lidského živo ta vůbec netýkají. Pro moderního člověka přestala být víra bytostnou potřebou; příslušnost ke katolické církvi, pro žívaná donedávna jako kolektivní aktivita téměř všech, se proměňovala v záležitost soukromou, individuální. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století už to nebyli křesťané, ale úplně jiné skupiny lidí, kdo určoval atmosféru doby. Zatímco třeba na vatikánském koncilu v roce 1870 bylo vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti, existovali i v řadách katolického duchovenstva nespokojenci, kteří se s postavením církve jako ultrakonzervativní jednotky nechtěli smířit. V českých zemích se sdružovali například v řadách Katolické moderny: zprvu literárního a uměleckého, později obecně církevního obrodného sdružení, žádajícího uskutečnění takových reforem, jejichž výsledkem by bylo přizpůsobení církve novým trendům. Katolická teologie měla být smířena s poznatky vědy (bude-li to možné) a církev měla znovu začít působit na vrstvy lidí, které se v minulých desetiletích z jejího vlivu vymanily, hlavně na městský proletariát. Druhý okruh požadavků Katolické moderny měl za cíl demokratizaci církevního živo ta: měly být zavedeny bohoslužby v českém jazyce, zrušen celibát, církev se měla mnohem víc než dosud angažovat v životě laiků a naopak. Rozvíjející se požadavky moderny však v roce 1907 zarazil papež Pius X. s odůvodněním, že jejich důsledkem by byl rozvrat církevní organizace a vítězství ateismu. (O něco lépe než Katolická moderna dopadla Jednota katolického duchovenstva, založená v roce 1895, v jejímž čele stál kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar.) Katolická moderna nebyla se svými reformními požadavky zdaleka sama; ve střední Evropě si velký ohlas získalo třeba hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), založené v roce 1897 ve Vídni. Přesvědčení, že katolická církev je hlavní světovou organizací, která člověku brání na cestě k lepší budoucnosti, bylo hojně rozšířené i mezi českými kulturními intelektuály; básník Josef Svatopluk Machar na něm vybudoval skoro celé své dílo. Obecně se mělo za to, že moderní individualitu lze rozvinout jen mimo náruč církve. Básník Svatopluk Čech tvrdil: "Nám je vlastní rozum pánem, /naším rádcem vlastní cit, /vlastní svědomí nám soudcem, /vlastní cestou chceme jít." Církev je zbytečná, rozhodně aspoň v té dosavadní, prorakouské podobě. Český kněz, pokud chtěl sloužit jak Bohu, tak svému národu, zjišťoval, že spojit obojí v Rakousku skoro nejde, a tak před první světovou válkou přibývalo "mediálně" vděčných případů kněží-odpadlíků, jako byli Ladislav Kunte a Josef Svozil, kteří plnili fejetonistické rubriky novin, případně i celé brožury vyprávěním o tom, jak jejich odvrat od církve vypadal.
Šlendrián a ideály
Mimo svět českých vlastenců se poměry v katolické církvi jevily jako stejný kultivovaný šlendrián, prostupující jinak fungování všech rakouských institucí. "Byla tam liberální ústava, ale přitom se vládlo klerikálně," psal o posledních letech habsburské monarchie spisovatel Robert Musil. "Vládlo se klerikálně, a přitom se žilo svobodomyslně." Všechno naruby a všechno fungovalo jenom trochu, ale nakonec se v tom s přimhouřenýma očima snad dalo přežít. Čeští náboženští vizionáři vnímali situaci mnohem více jako drama. Masaryk mínil, že odvratem od Boha se moderní člověk ocitl v duchovní krizi, kterou vyjadřuje jeho sklon k sebevraždě, prostituci a alkoholismu. Masarykovy náboženské představy ovšem neměly nic společného s katolicismem, v mnohém se však lišily také od protestantských zásad. Masaryk byl vyznavačem svébytné, individuální víry popírající veškerá tradiční náboženská dogmata a přizpůsobující se pružně jeho životním potřebám. Do náboženských poměrů v zemi nejvíc zasáhl tvrzením, že určující myšlenkou českých dějin je idea humanity, vyjádřená v šestnáctém století v učení Jednoty bratrské a obnovená na přelomu století osmnáctého a devatenáctého zakladateli národního obrození. "Česká otázka" byla podle Masaryka otázkou náboženskou; náboženstvím se však mínil takový druh víry, jenž člověku umožňoval plný a svobodný rozvoj jeho osobnosti. Jen ten, kdo věří v Boha, může mít naději, že bude svobodný. A v Boha věříme proto, abychom tuto možnost mohli naplnit. Takové pojetí samozřejmě v ničem nesouviselo s katolickou dogmatikou a Masaryk v období před první světovou válkou různými spory s hodnostáři katolické církve (včetně sporů soudních) strávil hodně času. Co načal konzervatismus církevních kruhů před první světovou válkou, to dokonalo protičeské chování katolické hierarchie za války. Habsburkové byli především katolickou dynastií: válkou zkompromitovaná dynastie s sebou stáhla dolů také církev, o niž se opírala. Kromě trůnu válka povalila také oltář, což nejlépe ilustroval fakt, že jak pražský arcibiskup Huyn, tak olomoucký arcibiskup Skrbenský, dva nejvyšší představitelé církve, po válce odešli z úřadů: první ihned po říjnovém převratu, druhý v roce 1920.
Odrakouštit se!
Vznik republiky v říjnu 1918 byl vykládán nejen jako výsledek tisíciletého zápasu česko -německého, ale také jako české vítězství ve stejně dlouho trvajícím boji proti Římu. Katoličtí kněží a věřící jsou papeži zavázáni poslušností, což je v rozporu s požadavkem jejich loajality k československému státu. Proto se církevní život v zemi musí zorganizovat na zcela novém základě. Nebezpečí, že Vatikán bude ve státě provozovat vlastní rejdy, musí zmizet, psaly noviny. Příkaz doby velel: "Odrakouštit se." Jako první ukázali cestu, dokonce už v prosinci 1918, čeští protestanti, kteří ukončili několik desítek let trvající rozdělení na luterskou a reformovanou větev a vytvořili Českobratrskou církev evangelickou, navazující na Jednotu bratrskou. Také představitelé národního proudu v katolické církvi byli názoru, že situace se dá řešit pouze vznikem nové církve, která si ponechá původní katolický obsah, odhodí však závislost na Římu a stane se církví národní. "Nová krev musí kolovati v žilách nového státu," psal vůdce reformátorů mezi českým katolickým duchovenstvem Karel Farský, "nový duch, duch pozitivně myslící, cítící a rozhodující tak, jak myslí, cítí a chce duše národa, psyché československá." Názor, že s náboženstvím to napříště musí vypadat úplně jinak, byl obecným přesvědčením. Lidé v celé republice jej vyjadřovali tím, že káceli kříže a bořili sochy i ostatní katolické symboly. Tak byl 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí v Praze povalen Mariánský sloup, mylně považovaný za symbol bělohorské potupy (ve skutečnosti byl vztyčen jako poděkování za záchranu Prahy při švédském obléhání v roce 16 48). V prvních popřevratových měsících se v republice hodně psalo a mluvilo o tom, že bude provedena rozluka státu a církve, aby se tím naplnila vize Krista, který říkal, že "království mé není z tohoto světa". Podle obecného přesvědčení měl být také zabaven církevní majetek. O jakou ideu však celý grandiózní obrat opřít? O tu, kterou se zdála nabízet historie. Lidé jako Karel Farský byli přesvědčeni, že československý (nejen tedy český) národ má duši, jíž se liší od národů ostatních. Tato duše je chtivá vzdělání a kultury, miluje umění, vyznačuje se mimořádnou hloubavostí v otázkách víry a zároveň se jenom těžko podrobuje autoritě; i to se však prý dá vyložit optimisticky, jako bytostný český demokratismus. Už jednou, na počátku svých křesťanských dějin, měli Češi slovanskou liturgii. Přinesli jim ji v roce 863 Konstantin a Metoděj. V dalších staletích se tato bohoslužba musela podrobit "imperialistickému, panstvíchtivému křesťanství říšskoněmeckému" (termín Farského), až husitství vneslo opět do živo ta Čechů novou kvalitu. Po Bílé hoře byla po husitské a bratrské víře zas veta, takže teď konečně přijde čas definitivní nápravy.
Pavel Kosatík
pokračování
