poslal teofil
BAREVNÉ VIZE RELIGIÓZNÍHO OBSAHU
Klientka E.J. je šedesátidevítiletá žena, které byla před dvěma lety zjištěna pokročilá rakovina dělohy. Na operaci už bylo pozdě, její léčba spočívala v sérii 25 ozařování. Po nich se cítí bez výraznějších gynekologických obtíží, ale uvědomuje si vážnost svého stavu. K intervenčnímu pohovoru ji přivedla řeholní sestra, která si s ní údajně neví rady. Klientka často pobývá v jejich řeholním domě a neustále na sebe strhává pozornost stížnostmi na své duchovní rozpoložení a žádostmi o "duchovní pohovory". Při nich si stěžuje zejména na své vize, které ji obtěžují do té míry, že jí znemožňují běžný náboženský život.
Klientka se nejprve upřímně omlouvá za to, že mě obírá o drahocenný čas, a opakuje, že bude mluvit pouze krátce. S tím kontrastuje, že se pak ze široka odvolává na zkušenosti svaté Terezie z Avily a poněkud afektovaně uvádí, že již 20 let má zrakové a sluchové vize religiózního obsahu. Na upřesňující otázku klientka uvádí, že se považuje za duchovně citlivou osobu a v některých kostelech, kde vládne příliš světský duch, se jí zjevuje planoucí tvář ďábla s kočičíma očima. Nikoliv "fyzicky", ale "duchovně". Současně barvitě líčí, že i ostatní návštěvníky bohoslužeb vnímá často "vnitřním zrakem" a vidí je z 95% jako černé bytosti plné "duchovní hnusoty". Tyto stavy prý velmi těžce snáší, cítí neklid, vnitřní bolest a odpor, který jí znemožňuje přes veškerou touhu chodit pravidelně na bohoslužby a přistupovat ke svátostem. Mezi mnoha příklady uvádí událost z poslední doby, která ji prý velmi rozhořčila: V jednom pražském kostele spatřila během bohoslužeb mladou ženu oblečenou pouze v lehkých ramínkových šatech, a když tato žena přistupovala k přijímání, spatřila kolem ní černou ďábelskou postavu. V ten okamžik prý pochopila, jak se tato žena poskvrňuje smilstvem a že její vyzývavé oblečení je zjevným rouhání proti Bohu. Rozhořčilo ji však i jednání kněze, za nímž se po mši odebrala s výtkou, že takovou ženu měl vykázat z kostela. Kněz jí odpověděl, že on to nevidí tak přísně a že dnešní mladé ženy jsou jiné, než jaké byly ženy před čtyřiceti lety.
KOLIZE
Podle dojmu z klientčina chování mohu téměř s jistotou vyloučit psychotickou etiologií udávaných vizí. Uvažuji o tom, do jaké míry se na jejich vzniku podílí projekce jejího skrupulózního pohledu na svět. Pochybuji, že by je bylo možné rozpustit nějakou diagnostickou nálepkou nebo běžným analytickým vysvětlením. Navíc v jejím těžkém somatickém stavu, kdy se člověk běžně zamýšlí nad hodnotami a cíli svého života, nechci traumatizovat její náboženské cítění. Napadá mě, zda nejlepší cestou, jak je změkčit a otřást validitou, kterou pro ni její vize mají, není otřást samotnou její skrupulózní nárokovostí. Pokračuji opatrně a vyjadřuji otázku, zda odsuzující postoj klientky vůči neznámé mladé ženě v kostele lze ještě považovat za křesťanský. Ptám se spíše sebe než jí, jak by v této situaci jednal historický Ježíš. Není absurdní si myslet, že Ježíš, který se stýkal s prostitutkami a lidmi na samém okraji společnosti, by někoho vyhazoval od bohoslužeb? Klientka je zaražena, a proto zesiluji nátlak. Říkám, že si dovedu představit, že její jednání by na někoho mohlo působit spíš jako jednání farizeů, než jednání Ježíše. Farizové přece neustále hlídali morálku a Ježíšův vstřícný postoj vůči hříšníkům je pobuřoval. A ... Dobrý příklad mé hlouposti! Zaútočil jsem na její nejvnitřnější svatyni: Na její pocit ctnosti a Boží vyvolenosti. Klientka blýská očima a pobouřeně prohlašuje, že ona není Ježíš (což je sice pravdivá, ale poněkud paradoxní argumentace) a správnost jejího postoje je jí zcela jasná. Je přece "správné", že na audienci ke Králi se nechodí v plavkách. To ví přece každý. A Ježíš je při mši přítomen jako Král, ne? Klientka působí nazlobeně a cítím, že důvěra mezi námi je vážně otřesena.
KRIZE
Potlačuji svou vlastní zlost a snažím se zvažovat klientčinu prudkou reakci. Uvědomuji si, že je zde něco divného, ale zpočátku nechápu, oč přesně jde. Pak mně to dochází, ano, v jejím postoji byl rozpor: Na jednu stranu klientka prohlašuje, že se cítí svými vizemi značně obtěžována, na druhou stranu se při sebemenším pokusu o jejich zpochybnění ztotožňuje s jejich obsahem a pobouřeně je přede mnou chrání. Doufám, že se další analýzou tohoto rozporu objeví nové možnosti. Proto začínám z jiné strany a potvrzuji klientčinu mimořádnost. Ptám se jí, jak si své vize vysvětluje ona sama. Jde jistě o neobyčejnou věc, když se nějakému člověku zjevuje ďáblova tvář. V jistém smyslu to lze označit za "kontakt" s ďáblem (chyba, protestuje!). Jak to vnímá ona sama? Vnímá to jako obtěžování ďáblem, nebo jako milost od Boha? Samozřejmě si uvědomuji, že takto postavená formulace hraje na klientčinu samolibost a narcismus. Tím, že nevysvětluji její vize psychologicky, ale "nepřirozeně", jí přisuzuji výjimečnou mimořádnost. Vím, že tím potvrzuji její sebeidealizující pohled na sebe sama a že ji tím manipuluji ke zcela určité formě odpovědi. Ale podle mých domněnek právě přijetím jejího náboženského náhledu na svět můžeme dojít nejsnáze k terapeutickému úspěchu.
KATASTROFA
Na mou otázku klientka zaujímá jasný postoj. Bez váhání prohlašuje, že ji její vize obtěžují, že se kvůli nim cítí paralyzovaná, a proto je jí jasné, že jde o působení ďábelských sil! Souhlasím a vcelku upřímně říkám, že se mi to také tak jeví. Ale svěřuji se jí s problémem: Podle Bible je ďábel největší lhář. Cokoliv dělá, vždycky při tom klame. Do jaké míry je správné brát vážně poselství obrazů, které - jak předpokládá - maluje před jejíma očima ďábel? Klientka je zaražena a zdá se, že plně nechápe, na co se ji ptám. Proto konkretizuji: "Svůdce", to je charakteristika ďábla. Není naivní brát jeho poselství za bernou minci? "Když se vám ona mladá žena v ramínkových šatech zjevila s ďábelskými rysy, nešlo právě o ďáblovu lest? Pokud k vám v tu chvíli skutečně hovořil ďábel, nešlo o jeho snahu manipulovat vás k postojům, které nejsou křesťanské a které vás v posledku odvádějí od láskyplného křesťanského Boha?"
Pacientka je hluboce zasažena. Vrací se neustále k mým posledním slovům a říká, že si uvědomuje, že to tak je. Že by neměla odsuzovat druhé lidi, že je chce vlastně milovat, jako Ježíš. Má poslední slova prý vnímá jako poselství. Pokyvuje hlavou, přemýšlí a po chvíli formuluje explicitní závěry z našeho setkání: Ano, je to nesmysl brát ohled na jakékoliv "obrazy". Chce žít normálním náboženským životem. Chce se začlenit do života farnosti, chce chodit na bohoslužby, pomáhat lidem a mít je ráda. A rozhodně - nechce být farizejka.
EPILOG
Setkání končí a klientka odchází. Uvažuji, že její hodinová konzultace svědčí o jisté relativnosti pojmu pravdy. Postoj ke světu probíhá v obrazech, ale komunikovat s terapeutem znamená transformovat obraz do myšlenky a myšlenky do jazyka. Dochází ke ztrátám, které jako terapeuti máme vždy tendenci vyplňovat vlastními pohledy na svět. Proč ale nevstoupit přímo do komunikačního jazyka klienta? Proč se bránit vstoupit společně s ním do světa jeho náboženských obrazů? Proč mu je v "zájmu terapie" rozbíjet, když právě tyto obrazy mu pomáhají zvládat zničující úzkost ze smrti v nejtěžších okamžicích jeho života? Cítím, že v průběhu této hodiny nastala s klientkou změna. Pokus o externalizaci jejích vizí jako by byl pro ni úlevou. Odchází a ponechává si svůj pohled na svět, na sebe sama i na situaci, v níž se nachází. Ale mám za to, že tím, že byla během setkání schopna vnímat své vize s určitým odstupem, se v ní vytvořil prostor pro větší míru svobody. Svobody k navazování neproblémových vztahů i k překonání barier dělících ji od běžného a náboženského života.
P. Remeš
© 2003 Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu
