poslal van
Případ "hlodavé" otázky
Nedávno jsme slyšeli, že v USA víc než polovina dnes uzavřených sňatků skončí rozvodem a tak by nás bylo nemělo překvapit, když nám jedni dobří známí s hořkým úsměvem sdělili, že se rozcházejí. A přece to s námi trhlo. Skutečnost, že to bude, jak se vyjádřili, „přátelský rozvod bez právníků", nás také příliš nepotěšila.
Keith ignoroval všechny kroky vypracované psycholožkou Kübler-Rossovou pro konfrontaci s převratnými situacemi, přeskočil šok a zapření a rovnou vztekle vyjel: „Právě vyšly dvě zprávy o tragických důsledcích rozvodů na děti a celou společnost a vy se rozhodnete s tím praštit!" Nebylo to samozřejmě nic platné. Jako odpověď přišla jen obvyklá řada frází o seberealizaci a zklamání z praktického života v monogamii.
Ale později, mezi čtyřma očima, po několika pivech, řekl ten kamarád Keithovi něco, nad čím bychom se měli zamyslet všichni. „Začali jsme se hádat asi před třemi lety," řekl, „většinou kvůli maličkostem, třeba kdo si vezme volno, když byly děti nemocné. Prostě malichernosti, a většinou to bylo druhý den zas v pořádku. Ale jednoho dne jsem si řekl: ,Jak dlouho to chceš takhle vydržet?‘ A ta myšlenka hlodala a nedala mi pokoj. Nakonec jsem se rozhodl, že moje štěstí záleží jen na mně..." Zbytek můžete do omrzení poslouchat denně v televizi.
To, co je pro nás hodné pozornosti a z čeho by se mohli poučit všichni novomanželé, je ta "hlodavá" otázka. Ta za to může. Dejte pozor na to, jaké si kladete otázky. Proč se ptát: „Jak dlouho to chceš takhle vydržet?" místo „Co budeš dělat pro zlepšení tohoto manželství?" Tím, že si kladete první otázku, mlčky přiznáváte, že vás odpověď na tu druhou nezajímá. Jinými slovy, zdánlivě legitimní otázka může být tou špehýrkou, kterou se ďábel protáhne, aby rozvrátil celou vaši existenci. Kdyby vás přímo napadl posměšky, bylo by snadné hodit po něm kalamář, jako Luther, nebo s ním uzavřít sázku jako Faust. V rajské zahradě nepodcenil Satan Evinu lásku k Bohu. Spíš, se mu podařilo využít lidské slabosti – úcty k daru svobodné vůle – a vzbudit v ní otázku: „Opravdu zakazuje Pán Bůh jíst ovoce těch stromů?"
„Vlastně ne, jen toho jednoho," řekla.
Nejsme biblisté, ale zdá se nám, že jí nabízí myšlenku: „Tak to není přirozený zákon, který mi zakazuje jíst ovoce ze Stromu vědění dobrého a zlého. To Pán Bůh jen tak řekl. Nechtěl mě tím ochránit třeba před nějakým jedem. Chtěl ochránit sám sebe, aby nepřestal mít navrch."
Jakmile se disidentům podařilo přesvědčit americké katolíky, že antikoncepce neporušuje přirozený zákon, protože po léta popírali, že přirozený zákon vůbec existuje, nedrželo katolické manžele už k učení církve nic, než slepá poslušnost. A slepá poslušnost jde Američanům proti srsti. Místo, aby si kladli otázku: „Proč by měli lidé dělit to, co Bůh nejposvátnějším způsobem spojil?", milióny manželů se ptaly: „Proč si máme nechat poroučet od bandy starých italských celibátníků?"
Potíž s odvrácením disentu v církvi je v tom, že takové otázky jsou rozumu nepropustné. Jsou sami sobě odpovědí. Někdo z hnutí New Age prohlásil: „Události jsou ovlivněny tím, co si představujeme, naší fantazií." Jiný jejich člověk, neurolog Karl Pribram, šel tak daleko, že řekl, že svět je možná nějaký hologram (třídimensionální obrázek) promítaný mozkem a ovlivnitelný správným způsobem myšlení. To může být návod na zešílení, ilustruje však představy mnohých američanů, že štěstí je zasloužené nebo nezasloužené duševní rozpoložení.
Kdo ví, není-li načase uvážit možnost, že má naše štěstí, zejména to manželské, něco společného s otázkami, které si klademe.
Místo aby se manželé ptali: „Co chci?", měli by se ptát: „Co potřebuje tohle manželství?" Přece jsme se rozhodli stát se jedním tělem. Od teďka už nemůže naše rozpoložení namátkově poroučet skutečnosti jaká by měla být, aby nás učinila šťastnými. Naše těla už nejsou zaprodanci pohodlí; jsou vázána slibem považovat za stejně důležité pohodlí ještě nejméně jedné další osoby.
Co potřebuje většina manželství, jsou modlitby, víc modliteb – a skutky. Právě tak, jako je naše víra bez konkrétních skutků jen akademickou otázkou, je také manželství bez známek lásky ztělesněných obětí jen uspořádáním způsobu života. Místo abychom se tedy ptali, zda jsme v manželství šťastní, mohli bychom se nejdříve ptát, zda jsme plně oddáni svému partnerovi a připraveni plnit povinnosti, které patří k našemu stavu. Tak se při rozhodování mít další dítě může žena ptát: „Kolikrát ještě chci zakusit ranní nevolnost, nosit v červenci těhotenské oblečení, pracovat hodiny k porodu, zvládat depresi po porodu, hemerroidy, probdít dlouhé noci s plačícím dítětem?" Ale k svátosti manželství patří jiná sada otázek: „S kolika bratry a sestrami se budou moje děti smět učit lásce? Kolikrát mi Pán Bůh dovolí se podílet na jeho utváření nové osobnosti? Nakolik důvěřuji jeho péči o mne?"
Finanční rozhodnutí o penězích, které máte navíc, mohou být inspirována vaším osobním nebo společným snem: „Co by mně (nám) právě teď udělalo radost?" Ale měla by být také ovlivněna širší perspektivou. „Když si teď za $24.000 koupíme dvousedadlové sportovní auto, jehož cena v okamžiku, kdy se v něm rozjedeme poklesne o $8.000 - $12.000, bude to z legitimní potřeby dopravního prostředku, nebo tím utrácíme dědictví našich dětí ještě dříve, než se narodily?"
Pořádně si jako manželé prohlédněte ty "hlodavé" otázky, které jsou základem vašich rozhodnutí. Když si jich začnete všímat, zjistíte s překvapením, jak často je vlastní podstata této otázky sama osobě otázkou.
Keith a Therese Bowerovi
K. a T. Bowerovi jsou učitelským párem v ústředí Ligy v Cincinnati ve státě Ohio (USA) a mají svou pravidelnou stránku v časopise Ligy - CCL Family Foundations.
