S umanutostí hodnou lepší věci prosazuje jeden z mnoha popřevratových spolků pro obnovu vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. „Zde stál a bude stát mariánský sloup,“ avizovali před lety jeho aktivisté prostřednictvím staroměstské dlažby. Ponechme jim jejich přesvědčení, že jde o bohulibou restauraci dlouholetého symbolu – a protože každý symbol rozehrává i významy, jež jeho tvůrci nedeklarují, zkusme si představit, že sloup stojí, a některé další z jeho významů a jejich kontextů odvodit a domyslet.

Sloup slaví vítěznou obranu Prahy před švédským útokem v samém závěru třicetileté války. Jako výhru tuto obranu vnímali především ti, kdo vydělali na porážce stavovského povstání. Mocensky a majetkově – neboť majetky předbělohorské zemské protestantské šlechty, pokud nebyly konfiskovány, se díky inflaci daly ve velkém skupovat za babku.

Přitom nezapomínejme, že švédský výsadek (dobýval nakonec pravý břeh Vltavy v počtu tří set mužů) poslal do Čech kancléř Axel Oxenstierna po úpěnlivém lobování Jana Amose Komenského. „Buď Cýrem, kancléři,“ přesvědčoval učitel národů švédského kancléře o jeho takřka biblické roli, v níž měl pro Čechy v babylonském (tj. habsburském) zajetí vybojovat v tehdejší reálpolitické konstelaci výhodnější postavení před uzavřením Vestfálského míru.

Jenže Prahu jezuity odchovaná mládež z Klementina pod mosteckou věží ubránila, Švédové upřednostnili jiné zájmy než restituci předbělohorských konfesních a majetkových poměrů, Vestfálský mír přiřkl Čechy a Moravu Habsburkům a vládě jedné konfese podle Obnoveného zřízení zemského a Komenskému nezbylo než v Kšaftu teskně vzdychnout „věřímť i já, že po přejití vichřic hněvu… vláda věcí tvých k tobě se navrátí, lide můj.“

Kritické reminiscence na poměry, jejichž instalaci staroměstský mariánský sloup – barokně působivou kompozicí – oslavuje, nejsou pouze záležitostí popřevratového nadšení z r. 1918, kdy byl sloup stržen (mimochodem, dobrý římský katolík Karel Čapek r. 1925 v eseji O církvi bojující napsal „Kdybych byl papežským nunciem, doporučil bych, aby slečna Fráňa Zemínková dostala řád Pro ecclesia et pontifice a aby za každou poraženou mariánskou sochu byla sloužena děkovná mše“).

Objevují se i v poměrně nedávné minulosti – za normalizace, jak dokumentuje např. esej Jakuba S. Trojana Ferdinand a ti druzí, kde na rozboru Obnoveného zřízení z r. 1627 analyzuje argumenty a postupy nastupující komunistické normalizace. A tváří v tvář řadám kulturních pracovníků, představitelů pracujících i církví semknutým pod praporem obrany normalizačního klidu proti samozvancům a ztroskotancům z Charty 77 zaznívala jako hořká paralela slova historizujícího šansonu Pod mosteckou věží: „Těch pár let stačilo, Praha už je jiná, Švédové neprošli, mládež z Klementina bila se statečně, její barikáda obstála výtečně. Kdy tvých věcí vláda k tobě se navrátí, lide můj?“

Až ten sloup bude stát, doplní jen mozaiku dalších esteticky bezpochyby velice kvalitních výtvorů symbolicky a triumfálně vzkazujících, že se lid země české vrátil pod jediné správné pravověří. O ničem jiném totiž nevypovídají ani sochy starocírkevních bijců kacířů pod barokní kopulí mikulášského malostranského chrámu. Restaurace symbolu barokního triumfalismu dvacet let po převratu v sobě ovšem nese i významy nepěkné: Stane se dalším příznakem, že jistý okruh zdejších křesťanů nepřestává pošilhávat po éře, kdy jedna konfese futrovaná politicky i materiálně mohla diktovat své jediné správné spirituální, dogmatické a koneckonců i politické postoje.

Sloup bude vztyčen v době, jíž leckdo dává nálepku „neonormalizace“, znechucen pořádky, jež se po dvacetiletém nabývání majetků pokouší nastolit postbolševický establishment. A v neposlední řadě v době, která možná rozhodne, že se z církví (zejména z té jedné) stane bezprecedentním majetkovým přesunem privilegovaný hráč na zdejším společenském hřišti. Mj. tak bude jako marně vztyčený ukazovák opožděně kárat – zas jednou jste si, křesťánci, nevšimli, že stojíte na rozcestí. Opravdu chcete být vnímáni jako představitelé trumfalistického náboženství, jež lidem této země diktuje jedinou spásonosnou víru – a přitom potřebuje drtit jiné, nebo aspoň před nimi strašit: v sedmnáctém století před protestanty, dneska třeba před homosexuály, nebo vládou lůzy, nezodpovědnými levičáky či příslušníky jiných ras a náboženství?

Až ten sloup „…a bude stát“, bude inspirativním mementem. Budu k němu vodit své děti či vnuky, vyprávět o jeho symbolice, a pak se zeptám: Jakou víru si dnes vyberete? Triumfálně normalizující nebo kristovsky sloužící?