Nelze popříti, že je rozdíl ve vzrůstu věřících lidí. Jedni rostou rychle, druzí pomalu. Jedni se vyvíjejí zdravě, druzí nezdravě. Mnoho záleží na tom, jaké máme pěstouny, s jakými věřícími máme obecenství, jaké spisy čteme a především na tom, zůstáváme-li v obecenství s Bohem a sytíme-li se sami Jeho Slovem. Díky Bohu, že i dnes v církvi Páně jsou otcové a matky v Kristu, které věrně pečují o znovuzrozené dítky jim svěřené, jimž nepodávají jednostejný pokrm: jen jednu určitou stránku pravd a úmyslů Božích. Pod vlivem starších věřících, kteří jsou vykrmeni Slovy víry, mohou upřímné dítky Boží se pravidelně vyvíjeti. Dostane-li se ale znovuzrozené dítko pod vliv jednostranně vychovaných shromáždění, jednostranně píšících časopisů, jednostranně né vyrostlých, ale zakrnělých starších věřících, pak to ani jinak není možno, nežli že bude pomalu růst a k tomu ke všemu se ještě nezdravě vyvíjet.

Může se dítko Boží zdravě vyvíjeti, je-li pod vlivem takových lidí, kteří zapovídají číst veškerá pojednání o Slovu Božím, veškeré náboženské časopisy a dovolují číst toliko Bibli? Ač Bibli musíme věnovati tu největší pozornost, nesmíme se přece jenom uzavírati před dary, které Pán dal starším bratřím, a kteří nám je podávají ať již spisem neb časopisem.

Malé dítky mají vždy touhu po sladkých věcech. Ale běda, je-li matka tak slabá a dává-li svému děcku den co den sladkostí tolik kolik jich ono chce, aby se jich dosyta najedlo. Pak mu nechutnají jiná jídla, poněvadž má pokaženou chuť i žaludek. To samé se děje ale i v duchovním životě. Jsou dítky Boží, které se zaměstnávají výhradně jen potěšitelnými stránkami Slova Božího; anebo mají touhu a chuť jen po samých senzačních vypravováních o obrácení a vedení Božím. Kterási upřímná duše, ale s pokaženou chutí, před několika léty odebírala tři náboženské časopisy. Kdysi mi řekla: Z jednoho čtu jenom desky, z druhého dopisy sestry... a z třetího „Spolkové zprávy“. Vše toto četla proto, poněvadž se jí to „líbilo“. Byla to samá sladkost; ale takové články nejsou sto uvésti člověka ani o krok dále do „plnosti Boží“ a do poznání „naděje povolání Jeho“ a „bohatství slávy dědictví Jeho v svatých“ atd. (Ef 1,17-19; 3, 16-20).

Ale i dnes je mnoho takových duší. Dejte jim do rukou nějaký hlubší, užitečný článek, a můžete být jisti, že je nebude zajímati. Odloží ho, aneb budou-li ho čísti, usnou při něm. On vyžaduje duševní námahy, rozjímání, duchovní „žvýkání“ - aby chutnal. Ale toho mnozí věřící nejsou schopni. Touží jen po takové sladké stravě, která by jim nedala žádnou práci – jako cukr v ústech děcka, který se rozplyne bez námahy. Ale důsledek takového nesprávného vybírání je, že tací věřící nerostou. Jsou deset i dvacet let Páně, ale jsou stále v dětských střevíčkách. Nevyspěli. Nestali se z nich otcové. Jejich duchovní oči jasně nevidí; smysl nerozsuzuje; srdce není utvrzeno; jsou nedospělými v pravé známosti Pána Ježíše; nedospělými ve svém duchovním úsudku; nedospělými v obcování a nedospělými v poznání svého vlastního hříšného srdce. A jejich duchovní boj, boj víry, o němž zmiňuje se Pavel v epištole k Efezkým, nese také známky nedospělosti. Jak snadno je satan zmámí! Děcku se často zdají malé věci velkými a nesmírně důležitými; zakrnělým věřícím také. Děcko musí být stále nějak zaměstnáno – většinou ale hračkami a prací neužitečnou, kterou si samo volí; rovněž tak nezdravě vyvinuté věřící duše: pracují, horlí, ale v práci, kterou si samy určily – obyčejně ve směru nápravy a polepšení s Bohem odsouzeného světa. Jejich tužby nejsou tužbami nebeského Otce.

A proto jak velikého pozoru vyžadují mladé duše v Kristu! Jim je potřeba celého Slova pravdy; ony musí slyšet, přijímat a trávit pokrm o spasení v Kristu Ježíši, o hříchů odpuštění, o ospravedlnění, o věčném životě, o příští Páně, o království Kristově, o Jeho církvi, o Duchu Svatém a jeho práci v této přítomné době, o soudech, o odměnách, o Božím předzvědění a určení, o starších v církvi, o službě v Slovu atd. atd.

Je to něco krásného vidět děcko v jeho nápadech a v nepromyšlené horlivosti; ale zůstalo-li by tak mnohá léta, byl by to žalostný pohled na ně. Je krásný pohled na znovuzrozenou duši, v jejím duchovním dětství, v květu jejího duchovního života, kdy opravňuje k těm největším nadějím; ale jak smutný pohled na dlouholeté věřící, kteří „měvše býti v tak dlouhém času mistři, opět potřebují učeni býti počátkům výmluvností Božích, a učiněni jsou mléka potřebující a ne pokrmu hrubšího...“ (Žid 5, 12-14).

Neposuzujme tedy vždycky vyspělost věřících podle toho, jak dlouho jsou obrácení. Nebo mnohý deset i dvacet let po svém obrácení je ještě ,,maličkým“, který nesnese hrubšího pokrmu; a jiný jeden neb dva roky po obrácení je vykrmen Slovem víry a chápe „slova spravedlnosti“, a je k většímu požehnání tělu Kristovu, než jednostranně vyvinutý starší věřící. Normální ovšem je, že čím déle jsme s Pánem, tím větší máme míti poznání Pána, máme býti silnějšími, utvrzelejšími, úsudku schopnými, máme býti dále nežli ti, kteří se nedávno obrátili.

Vyspělost se pozná. Děcko zbytečně, nesmyslně povídá, rádo poroučí, dětsky radí, dělá se hodně velikým, rádo se hněvá, je netrpělivé, když mu něco nejde a snadno se urazí, když se napomíná. Duchovní děcka mají tytéž vlastnosti. Ten kdo nesnese napomenutí a pokárání, kdo se pro každou maličkost rozhněvá, kdo nesmyslně děcky povídá, kdo je nedůtklivým, kdo se dělá hodně velikým a důležitým, kdo starší v Kristu tepe atd., ten obyčejně je nemluvnětem.

Jsou věřící, kteří jakživ nikoho nepřivedli do království Božího, ale kteří mnohé, jež do něho vcházeli, odpudili. Jiní, kteří co chvíli i s těmi nejmilejšími se pohádají a pohněvají. Běda, jestli hledající, toužící duše má s nimi co dělat. Co za půl roku Slovo milosti při nich docílilo, je za půl dne zničeno - a Duch Svatý musí začít na nich pracovat jindy a za jiných okolností. Takoví věřící potřebují kázně a trestání.

Nezapomínejme také, že věřící se liší mezi sebou rozumností, schopnostmi, chápavostí a obdarováními, která jsou jim dána od Krista, hlavy církve, skrze Ducha Svatého. On některých povolal, aby byli evangelisty, jíní učiteli, jiní správci a pastýři; někteří obdrželi rozličnou moc; jiní jsou proroci t.j. často synové utěšení (Sk 4,36; srovnej s 13,1). Tyto rozličné dary nejsou soustředěny v jedné osobě, třeba v osobě „zvoleného kazatele“, ale jsou podle Božího uložení a moudrosti Páně dány mnohým údům Jeho církve, a tudíž i mnohým údům místních větších sborů. Proto bratři, kteří jste obdrželi dary, neschovávejte se za jednoho neb dva zvláštními přirozenými schopnostmi obdařené bratry, ale jeden každý, jakž vzal dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží (1 Petr 4, 10).

Často slyšíme ty nejnesprávnější úsudky o „mdlých“ dítkách Božích. Kdo je ,,slabým“ či „mdlým“ dítkem Božím? Snad ten, kdo z jednoho hříchu padá do druhého? Který si z hříchu nic nedělá? Který se pohádá a pohněvá při sebemenší příčině? Který může jíti z divadla do biografu a při tom se odvolává na svou slabost, na mdlobu, že nemůže zvítěziti nad pokušením? Ó nikoli! Tací lidé, kteří milují věci světa tohoto, kteří milují hřích, nejsou žádnými mdlými a slabými dítkami Božími, ale jsou synové světa.

Epištola k Římanům kap. 14. nám mluví o mdlých dítkách Božích. Z ní poznáváme, že tito mdlí u víře mají nejcitlivější svědomí; myslí že to neb ono je hříchem, co jim ve skutečnosti není, a úzkostlivě se chrání všeho, co pokládají za hřích. Mezi nimi bývají často nejvážnější a nejupřímnější duše. Neberou to nijak na lehkou váhu se svým životem a obcováním. Ale poněvadž nemají jasno o vůli Boží pro toto přítomné období, úzkostlivě střeží a zachovávají taková přikázání, která patřila jinému lidu a jiné době, nežli církvi Páně v této nynější době.

Takovíto mdlí u víře se mají přijímati do obecenství, ale ne k hádkám o otázkách t.j. ne k rozsuzování. Protože nemají jasno, nemohou podávati rozsudku. Kdežto od člověka, který miluje svět a hřích a v něm zůstává, který má způsob pobožnosti, ale moci její zapírá, se mají věřící oddělit (2 Tim 3,5). Nezaměňujme tedy mdlého u víře s člověkem, který miluje svět a hřích a jehož nemoudrost i žádosti srdce jsou známy všechněm.