poslal Nepřihlášený Milé sestry a bratři,
ve slavení Vánoc se každý rok vracíme k
tomu, že to, co je na první lidský pohled docela malé a ohrožené, zastiňuje
všechno, co si dělá nárok na velikost a sílu. V Betlémě se narodilo dítě, které
přemáhá celý svět, s každou jeho skutečnou i domnělou mocí. V čtyřech
adventních nedělích mluvíme o jeho příchodu. To jistě platí. Ježíš na svět
přichází. Přichází z vůle svého Otce,
ale tedy také ze své vlastní vůle. Vždyť jsme slyšeli jeho: „Já a otec jedno
jsme.“ Jenom má ten jeho příchod neobyčejnou podobu. Podobu odevzdání se. Ježíš Kristus nevkročil
do světa po svých vlastních nohách.
Jeden z nejpopulárnějších biblických veršů
– Jan 3,16, říká: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby
žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. A je tady skutečně na
místě použít slovo dal. Snad by se
téměř dalo říct “položil” – zrovna tak, jako matka dává – pokládá novorozence
do kolíbky. Bůh se nám v narození Ježíše dal k dispozici, docela se nám vydal
na milost a nemilost.
My už dobře z Bible víme, s jakou odezvou
se toto vydání setkalo. Hned od počátku nejrůznější lidé usilovali o Ježíšův
život. A opět musíme konstatovat, že to většinou byli lidé, kteří měli ve svých
rukách moc. Prvním mezi nimi byl král Herodes, který chtěl nechat to nebezpečné
– čerstvě narozené dítě utratit. A po něm pak další představitelé moci – ať už
té světské, nebo duchovní – farizeové, zákoníci, zástupci římského impéria.
Proti těm všem stál po celý svůj život
Ježíš, jako docela ohrožený a na pospas vydaný.
Když takto přemýšlíme nad Ježíšem Kristem
a jeho životním příběhem, můžeme vidět silnou podobnost s vyprávěním o mladém
Davidovi. Ten text z první knihy Samuelovi, který jsme četli, nám také
představuje Davida na počátku jeho života. Jeho slavné kralování nad Izraelem
je zatím věcí daleké budoucnosti. Většina lidí v něm jistě zatím nikoho výjimečného
nerozpoznává. A právě v této chvíli si troufá mladíček David přistoupit k
Saulovi s nečekanou nabídkou.
Izraelské vojsko bylo tenkrát ve velikém
ohrožení. Pelištejská mocnost se táhla po celém pobřeží Středozemního moře. A v
čele vojska vystupoval z řad zápasník vynikající svou silou i velikostí –
Goliáš. Obavy izraelitů byly oprávněné. Sotva se mohl najít někdo, kdo by se mu
vyrovnal. Vypadalo to na předem prohraný zápas.
V takové situaci musela znít Davidova
nabídka jako výsměch. Jak by mohl on, napůl ještě dítě, zápasit s Goliášem?
Těžko můžeme posoudit, jestli cítil David
tenkrát nějaké obavy. Židovská tradice ho obvykle vykresluje jako neohroženého
a statečného muže. Jako kdyby se k němu ani lidské city, jako je strach,
nebo pochybnosti, nehodily. Podobně někdy i křesťanská církev vykreslovala
Ježíše. Pozapoměla při tom na chvíle, kdy ho pokoušel Ďábel na poušti i na noc
v Getsemanské zahradě. Strach a obavy z velikých nepřátel se pro
Ježíše ani pro Davida nepřipouštěly.
Jsem spíše nakloněn uvěřit tomu, že i
mladého Davida sevřela obava při pohledu na Goliáše. Důležité ale je, že se
v tomto sevření nenechal strachem rozmačkat a neustoupil. Králi Saulovi
tak mohl říct: „Člověk nesmí klesat na mysli.“
Saulovi se ovšem zdála taková myšlenka
bláznivá. Proti síle je přece nutné nastoupit se srovnatelnou silou. Tak to na
světě vždy platilo a bude to platit i nadále. Řekl proto Davidovi: „Nemůžeš jít
proti tomu Pelištejci a bojovat s ním.“ Taková věc je nemožná, to musí
špatně dopadnout.
Podobný údiv a odmítnutí provázely také
Ježíše. Jak by se mohlo stát, že obyčejný člověk, navíc provázený tou nejhorší
společností, dokáže vyhánět démony, uzdravovat neléčitelné choroby a konat jiné
zázračné skutky? Takové věci jsou přece nemožné. A jak by mohl být dokonce nastupujícím
králem nad Izraelem? Vždyť zdravý rozum říká, že je na takový titul příliš
obyčejný, stojí příliš stranou všech důležitých lidí a těch správných kruhů. To
prostě není možné.
Jak pro Davida, tak pro Ježíše tady ovšem
doslova platí věta, kterou čteme v Lukášově evangeliu: „Nemožné u lidí je
u Boha možné.“
A tak se malý David nakonec přeci jen
připravil do boje s Goliášem. Musel to být skoro až komický pohled. Když na sebe oblékal Saulovo brnění
a bral si velký válečnický meč, zjistil, že to všechno vlastně ani nedokáže
unést. Tak to raději zase odložil a šel si nasbírat kameny k potoku. A
takto připraven se postavil k boji.
David nebojoval jako profesionální voják.
Všechna pravidla válčení mu byla cizí a neznal je. Nepřicházel před Goliáše
jako zápasník, který chce předvést svou zdatnost a sílu. David byl pastýřem
stáda a proto bojoval jako ten, kdo chrání stádo proti ohrožení. Goliáš se
určitě těšil, jak posílí věhlas svého jména, jak v bitvách jeho moc ještě
poroste, až bude ve všech vyvolávat nepřekonatelný strach.
David ale nepřichází jako ten, kdo chce
strach vyvolat, ale naopak odstranit. Stádo už se nemá dále obávat. A
sám to
dokládá tím, co ještě před bojem řekl Saulovi: „Když přišel lev anebo
medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a
vyrval mu
ji z tlamy.“
Také v tom si je Davidův a Ježíšův
příběh tak podobný. Ježíš přichází na svět jako pastýř člověka. Své stádo
s láskou vede a střeží proti všemu ohrožení. A nebojí se vydat silnému
nepříteli jen proto, aby je ochránil. Víme, že vrchol tohoto zápasu nastal
tehdy, když se Ježíš utkal s tím nejmocnějším lidským protivníkem – se
smrtí. A také víme, že to i tady vypadalo na předem prohranou bitvu. Po kříži
vyhasla naděje jeho stáda. Smrt nad ním zvítězila. Ale opět se potvrdilo, že „nemožné
u lidí je u Boha možné“. A tak po smrti přichází vzkříšení. „Smrt je pohlcena,
Bůh zvítězil!“
Všechno to, co se vzpírá lidskému rozumu,
lidským představám o chodu světa, se z Boží vůle ukazuje jako ta pravá
skutečnost. A v této nové skutečnosti je už docela přirozené, že nezkušený
mladíček zvítězí nad neohroženým Goliášem, že Král světa je položen do jeslí,
aby se nám tak odevzdal, vydal a nakonec zvítězil nad každou silou a mocí
světa.
Sestry a bratři, a z této nové
skutečnosti smíme čerpat potěšení a odvahu, že také to všechno, co dnes ohrožuje
nás samotné, moc a síla, která si na nás tak často dělá nároky a chce nás
ovládnout, nemá mít poslední slovo. Ještě stále tady zůstává a roste něco
malého, co nám říká:
„Nemožné u lidí je u Boha možné.“
Hospodine,
z celého svého srdce Ti pokorně
děkujeme za našeho Pána Ježíše Krista. Za to, že se ze Tvé lásky stal naším
bratrem a že s námi dodnes bojuje proti nepříteli hříchu a smrti. To, co
je v lidském chápání nepravděpodobné, nemožné, se stalo novou skutečností,
na které smíme mít účast. Chceme tě za to dnes chválit a děkovat Ti.
Amen.
Boží hod 25.12.2006 Na Topolc
