poslal Nepřihlášený Není na místě činit z politického sporu kolem prezidentské volby osudový konflikt Dobra a Zla.
Uznávaný filmový režisér Jiří Menzel se v klipu před prvním kolem
prezidentské volby vyslovil, že je třeba volit Schwarzenberga, protože
je to šlechtic. My ostatní podle něj nejsme nic jiného než potomci
nevolníků, lidé, kteří mají zbabělou povahu.
Nevím, čí potomek je Jiří
Menzel, část mých předků tvoří Američané, jejichž předci odpluli před
staletími z Evropy s jejím nevolnickým systémem do země, kde očekávali a
zajistili si svobodu. Druhou část mých předků tvoří, kam až mohu
dohlédnout zpět, pracující lidé, kteří nebyli poddanými a hájili svou
svobodu. Kdybychom šli hodně zpět do českých dějin, našli bychom tam
pokus, bohužel marný, o náboženskou a sociální reformu již v 15.
století, ale později i vzpurné Chody (má vlastní matka pocházela z
jejich kraje), kterým se svoboda spojovala se sociální spravedlností.
Mí adoptivní rodiče, kteří mě od nejranějšího dětství vychovávali, byli
masarykovští humanisté. Opovrhovali poddanskou a nevolnickou mentalitou.
Vedli mne i v poměrech minulého režimu k hrdému občanství. Někteří z
mých předků mohli být nevolníci, ale není to nic, k čemu bych se chtěl
hlásit.
Jiří Menzel si možná představoval, že získá
nerozhodnuté voliče pro svého prezidentského kandidáta tím, že je
pozuráží, konkrétně že je označí za zbabělce. To pak přirozeně vede ke
zpětnému pohledu na odvahu toho, kdo se takto vyjádřil. Natočil v 60.
letech, v době, kdy se na rozhodujících místech objevili úředníci, kteří
měli demokratičtější představu o socialismu, nebo možná u některých jen
polevila ideologická bdělost, několik filmů, které zaujaly novou
filmovou řečí, inteligentním humorem a byly pokládány za zašifrovaný
odpor vůči režimu (mj. Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Zločin v šantánu).
V následujících dvou desetiletích, kdy přituhlo, následují filmy s krotkým humorem, zcela přijatelné pro cenzory jako Báječní muži s klikou nebo Vesničko má středisková. Poté, co protivník byl poražen, přichází řízná parodie na sovětské válečné filmy Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a kritický pohled mj. na poúnorové poměry r. 1948 Obsluhoval jsem anglického krále. Inu, trochu pozdní odvaha.
Občan Karel Schwarzenberg je nejen v soukromí, ale i v médiích
veřejné služby označován jedním ze svých fiktivních titulů, titulem
knížecím. Tolik pozornosti nevzbuzuje, že v monarchii by byl také
vévodou a hrabětem. „Kníže“, to zní víc pohádkově, takže tento titul ve
virtuální mediální říši a následně u veřejnosti zvítězil. Omlouvá se to
jako nezávazná řeč. Žijeme v republice, v níž oficiálně nikdo nemá
privilegium proto, že se narodil v určité rodině. To není bezvýznamné.
Patří to k ústavním principům. Občanskou rovnoprávností stojí a padá náš
politický systém.
Ti, kdo si naoko jen zábavně pohrávají s
monarchickými a aristokratickými motivy, zpochybňují ústavní pořádek. Má
to potenciál protisystémového vystoupení. Šlechtické tituly a
šlechtická privilegia byly u nás po vzniku republiky zrušeny. Možná
dodnes platí zákon č. 268/1936, který původní právní normu z r. 1920
doplnil a který mimo jiné ve svém § 5 říká: Přestupku se dopouští,
pokud nejde o čin soudně trestný: … kdo úmyslně a veřejně hledí
naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně
za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož
i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický…
Snění o šlechtictví, které není dáno jen erbem, ale znamená
šlechtického ducha, jak v klipu říká Menzel, je projevem zbožnosti svého
druhu. Politický spor nejprve devíti a teď dvou kandidátů se posouvá do
vyšších sfér. K aristokratickému a monarchickému systému patří
náboženská sankce. Krále nečiní králem dynastický princip, někdy krále
volily stavy. Krále odlišuje od prezidenta tím, že se uvádí do funkce
náboženským obřadem, který naznačuje zvláštní působení Ducha svatého.
Římskokatolická církev dodnes uznává a používá šlechtické tituly a
šlechtici mají privilegia, např. v řádu johanitů. A má také obřad,
svátostinu pomazání na krále. Hlava budoucího panovníka se pomazává
křižmem, kterého se jinak užívá při křtu a biřmování, při svěcení kněží a
biskupů a při žehnání kostelů a předmětů určených ke kultu. Koruna
vsazená na hlavu naznačuje, že jde o hlavu pomazanou.
Klasická monarchie činí politickou moc posvátnou. Společnost v ní udržují sacerdotium a regnum,
kněžská a královská moc. V byzantské tradici dominuje moc imperátora, a
duchovenstvo v čele s patriarchou se mu podřizují. Císař je vnějším
biskupem a v liturgii má privilegia kléru. Na latinském Západě se
centralizovaná a dobře zorganizovaná církev vzepřela moci císaře a
lokálních vrchností a zjednala si teoretickou a často i reálnou moc nad
císaři, králi a knížaty. Řehoř VII. roku 1075 stanovil mj., že papež
disponuje císařskými odznaky, má mít právo sesazovat císaře, aniž by to
bylo omezeno nějakými důvody a že papeži musí všechna světská knížata
líbat nohy.
Nostalgií po zaniklých aristokratických a
monarchických pořádcích se oslabuje sekulární, demokratický a pluralitní
ráz našeho státu a nejprve na úrovni symbolů a myšlenek, a pak postupně
i reálně se zavádí klerikální model státu. Před deseti léty byla
vyjednána smlouva mezi Českou republikou a Svatým Stolcem. O necelé dva
roky později napsal Václav Klaus tehdejšímu ministru zahraničí Cyrilu
Svobodovi dopis, jímž vysvětlil, proč nemůže tuto smlouvu podepsat.
Ukazuje v podrobném rozboru, jak je tím zpochybněna suverenita České
republiky, jak smlouva staví svrchovaný stát do závislé pozice a jak je v
rozporu s platnými zákony a mezinárodními závazky. Smlouvu žádná
sněmovna, ani žádná sněmovna s pravicovou většinou neratifikovala.
Václav
Klaus však mezitím přistoupil na to, že obřad římskokatolické církve na
slavnost svatého Václava ve Staré Boleslavi je národní poutí a jako
hlava státu na tomto obřadu promlouval. Současná vláda prosadila bez
odporu hlavy státu ve sněmovně velkolepý finanční dar v řádu desítek
miliard korun římskokatolické církvi (a úměrně menší částky na utišení
malých církví a náboženských společností) a tím si otestovala, že by
možná i ponižující smlouva prošla. To jsou reálné kroky ke klerikalizaci
českého státu. Tím se mocenská elita přihlašuje spíše k tradicím II.
republiky a Protektorátu Čechy a Morava, než ke světskému Československu
v létech 1918 – 1938.
S nábožnou úctou vzhlíží velká část
voličů nejen k domnělému knížeti, kterého by si přála dosadit na
prezidentský stolec. Přijde-li v případě jeho zvolení i návrh na změnu
republiky v monarchii, to ještě uvidíme. Stejně nábožně vzhlížejí
stoupenci i k Miloši Zemanovi. Nevadí jim jeho spíše plebejské způsoby.
Mnozí nepotřebují služebníka a reprezentanta státu, ale chtějí tam mít
spíše Tatíčka, který se zastane utištěných a pomůže potřebným, a na
kterého se možná nějak snáší posvátno z korunovačních klenotů uzamčených
v Korunní komoře dómu svatých Víta Vojtěcha a Václava za sedmi zámky.
Stačí, že někdo tuto funkci může zaujmout a už se mu připíše imunita
vůči kritice. Nábožní stoupenci obou kandidátů nechtějí slyšet slova
kritiky. Nepřipustí, že máme na výběr zvolit jednoho špatného kandidáta
nebo nevolit.
Politický spor, který by mohl probíhat jako
klidná debata o programech, se během pár dní i pro neuvěřitelné množství
jinak kriticky myslících vzdělanců přeměnil na téměř náboženskou válku
Světla a Tmy, Dobra a Zla. Vítězství jejich kandidáta se podle jejich
výroků jeví téměř jako mesiánská říše, v níž vlk bude pobývat s
beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek
budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s
medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude
žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije, bazilišku do doupěte
sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na
celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody
pokrývají moře (Iz 11, 6 – 9). Vítězství toho druhého bude znamenat peklo.
Vraťme
se, prosím, na zem a nečiňme z pouhého politického sporu osudový
konflikt. Důvěřujme ústavním zárukám, které jednomu zabrání obnovovat
dávno minulé pořádky a druhému změnit zastupitelskou demokracii v
populistický prezidentský režim.
Ivan Štampach
http://www.denikreferendum.cz
