poslal Nepřihlášený Søren Kierkegaard: Spojení se státem „pravé křesťanství“ kompromituje a
ničí
Proslulý filosof Ludwig Wittgenstein si v roce 1948, tři roky před smrtí,
učinil poznámku: „Poctivý náboženský myslitel je jako provazochodec. Jako by šel
vzduchem. To, po čem kráčí, je užší, než si lze představit. A přesto je to
schůdné.“ Těžko mohl mít na mysli někoho jiného než svého oblíbeného dánského
kolegu i spisovatele Sørena Kierkegaarda, narozeného v Kodani před 200 lety,
konkrétně 5. května 1813. Již mnohem dříve jej považoval za světce, za zdaleka
nejhlubšího myslitele 19. století, prý příliš hlubokého dokonce i pro něj
samotného.
Kierkegaard měl bohatou knihovnu, přečetl úctyhodné množství literatury
různých žánrů. Nedá se však říci, že by se mimo svého milovaného Sókrata z
Platónových dialogů a několika německých filosofů z poslední doby v čele s
Hegelem do myšlení jiných osobností, známých z dějin filosofie, zrovna vžil.
Neznal východní filosofie, náboženství a duchovní tradice, jimiž se pokoušeli
zabývat někteří Evropané již ve století předchozím, a vlastně jediné dvě
úctyhodné alternativy duchovního života mu představoval Sókratés a Kristus s
některými spíše staršími křesťany. Jeho interpretace Krista a křesťanství je v
nejednom ohledu tradiční, konvenční a docela i dogmatická. Věřil, že její
přijetí je záležitostí vůle a vylučuje platnost i docela případných rozumových
námitek. U biblických pasáží jako by nebral v úvahu možnost jejich dvou anebo
více stejně legitimních a cenných interpretací.
A přece na otázku, prostupující jeho dílo, totiž jak se jednotlivec může stát
opravdovým křesťanem, odpovídá Kierkegaard geniálně v několika ohledech: Jeho
diskurs – způsob výkladu a podání křesťanství i Krista je velice netradiční. Při
snaze lidi motivovat odhalil psychologické mechanismy do takové hloubky, že se
může postavit na roveň klasikům psychoanalýzy 20. století. Připomněl, že původní
křesťanství nebylo majetkově ani mocensky z tohoto světa.
Kierkegaardova tvrzení, že zoufalství a úzkost doléhá více či méně na všechny
lidi kromě opravdových křesťanů, se z různých stran zpochybnit. Vedle severské
zádumčivosti osvědčuje Kierkegaard i smysl pro humor, ale ani jej nenapadne
myšlenkově tématizovat a rozvinout třebas radost na svatbě v Káni Galilejské.
Jeho četba nicméně působí na různé lidi různě a nepředvídatelně a nejednomu
skleslému dodala naději, přinesla útěchu, radost, povznesení, ba i dobrou
motivací k práci v tomto světě. Krom čistých intelektuálů Kierkegaard podal
alespoň na papíře (a trochu na zapřenou) i krásný lidský typ vzorného manžela,
otce, občana – Soudce Vilhelma. Příkladné ztělesnění toho, co německý sociolog a
politolog Max Weber nazval „etika politické zodpovědnosti“ – anebo etiky
protestantské, ale výrazně neprušácké. Své povznášející řeči a kázání –
obracející se na jednotlivce – ale vydával Kierkegaard pod vlastním jménem: tam
přímo hlásal, co je žádoucí. Láska k bližnímu u Kierkegaarda se nedá odvodit od
běžné zamilovanosti, je duchovní (a symetričtější než u Emmanuela Lévinase), ale
dva duchové se nemohou stát jedním „já“ sobeckým způsobem: Bližní je první „Ty“.
V roce 1854 novopečený lutheránský biskup Martensen označil svého předchůdce
Mynstera za „člena svatého řetězu svědků pravdy, rozprostírajícího se napříč
časem od apoštolů až do našich dnů“. Kierkegaard, který se od dětství zabýval
otázkou a analýzou toho, co to znamená pouhý křesťan a trápil se, že sám oněm
přísným nárokům asi nedostojí, pak tyto fráze veřejně napadl v tisku: jde mu o
poctivost přiznat si, že nejsme ani opravdoví křesťané ve smyslu Nového zákona.
Začal vydávat svůj vlastní časopis Okamžik a do své smrti 11. listopadu 1855 na
postupnou paralýzu těla (snad následkem pádu ze stromu v dětství) stihl vydat
devět čísel a připravit desáté.
Spojení se státem „pravé křesťanství“ kompromituje a ničí – stát prý platí
tisíc kněží, aby lidem znemožnili nahlédnout, co křesťanství znamená. To samé,
co kněz dělá i divadelní herec, který je však alespoň poctivý člověk a
nezakrývá, kým je. Tomu, v jehož svědomí po četbě časopisu začal hlodat
nepříjemný červ pochybností, Kierkegaard doporučuje, aby se stal bezzásadovým
žvanilem: nebude-li rozlišovat podstatné věci, všechny potíže zmizí a církev
bude fungovat jako dřív. Avšak ten, který chce mít o jednu velkou vinu méně aniž
by se musel moc namáhat: prý může přestat chodit do kostela, neboť při veřejné
bohoslužbě si lidé z Boha dělají blázny.
Kierkegaardovy invektivy proti oficiální církvi jsou se svými nestandardními
východisky svým způsobem velice zábavné. Autor se nesnaží se vlichotit do číkoli
přízně. Dovolává se nejušlechtilejších stránek lidství, které často předtím
zprostředkovával. Nekalkuluje s primitivními psychologickými mechanismy. Mnozí
měli po četbě těchto již časových textů pocit, že se jim teprve nyní otevřely
oči. Jiní nahlédli potřebu prohloubit svůj duchovní život. Dle kritika F.X.
Šaldy Kierkegaard dobře vycítil „zásadní anarchistický rys prvotního křesťanství
... krásný pud čistotnosti žije v knize Kierkegaardově a činí ji drahou i těm,
kdo nestojí na jeho stanovisku.“
Samotná Sørenova nepatrná osoba s úzkým zaměřením svého díla i svéráznou a
někdy až pochybnou ekvilibristikou stoprocentně zneplatňuje pouhá slovní řešení
životních dilemat. I náboženskou či politickou propagandu, jíž jde o majetek
nebo moc a jejíž tvůrci rozhodně nekráčejí po provaze.
Zdeněk Zacpal
redakčně kráceno
