Liberální teologie a její stoupenci byli a jsou často označováni za nepřítele církve číslo jedna, neboť se jim klade za vinu úbytek věřících. Jenže právě oni používali Bohem darovaný rozum, aby vysvětlili realitu skutečného života. Copak je používání rozumu na překážku v poznávání Boha?

V předchozí části jsem se snažil vysvětlit, že Písmo neohrozí žádné tvrzení, zpochybňující jeho věrohodnost na základě historických faktů. Neohrozí ho ani lidské nepochopení zamýšleného záměru – podat zprávu o Bohu a člověku.


Rozum byl v církvi na okraji. I dnes to s ním jde s kopce

Stojí zato trochu konkrétněji připomenout, že útoky na rozum zde byly od dob církevních otců a zakladatelů církevních učení. Již Arius používal rozum, aby na základě Písma dokázal své učení stručně popisované jako „byla doba, kdy Kristus nebyl“. Přestože jeho učení bylo srozumitelné a všeobecně přijímané, skončil jako vyhnanec po Nicejském koncilu, kde ho jeho odpůrci, také používající rozum, avšak jiným směrem, přemohli našeptáním Konstantinovi do ucha „homousios“ (stejné podstaty). Kdoví, kde by církev dnes byla, kdyby si nestěžovala růst násilným zvýhodňováním jednoho lidského přesvědčení před druhým. Augustin také používal rozum. I reformátoři, ačkoliv dovedli zpochybnit Písmem kdejaký církevní koncil, se od Augustina učili.

Od Anselma (+1109) pochází naléhavé sdělení: „Věřím a proto používám rozum, abych porozuměl své víře.“ Toto sdělení si musíme zapamatovat, neboť si ho při používání rozumu musíme vždy připomínat.

Všechna dogmata jsou konstrukcí lidského rozumu. Zdalipak si uvědomujeme, že nauka o Trojici je dogmatem, který vymysleli církevní otcové proto, že bez něho by Kristus nemohl spasit svět? Přemýšlejme pozorně: Lidé si definovali učení (dogma), protože nemohli bez takového dogmatu pochopit, jak by Ježíš mohl přinést spásu. Ve svém důsledku to znamená, že opravili Písmo o tvrzení, které Duch v Písmu nezjevil, neboť On sám nám spásu dostatečně srozumitelně nevysvětlil. Jaké pokoření Boha! Jeho dílo museli upravovat lidé!! (Poznámka pro ty, kteří v tomto vyjádření hledají satanského pokušitele: Tohle není tvrzení proti Trojici, Trojice (v prvotním smyslu) je jasná i bez dogmatu, viz zde). Nic proti dogmatům, pokud si ale připomeneme původní význam slova „dogma“. Tím se kdysi chápalo shrnutí, tedy nějaký výsledek, k němuž lidé dospěli svou úvahou, aby nemuseli neustále zdlouhavě vysvětlovat nějakou poznanou pravdu (viz vysvětlení třeba zde).

Bohužel Abelard (+1142), který Anselmův výrok obrátil na „používám rozum, abych věřil“, byl církví označen za heretika a své učení musel odvolat. Nechci se ho zastávat, sám totiž dobře vím (a mnozí z vás jistě také), že pokud zvolíme za prvotní výchozí bod cestu rozumem a nikoliv vírou, můžeme dost dlouho bloudit a pokud nejsme kolektiv géniů, jako kdysi mnozí řečtí filozofové, nikdy se nedopracujeme ani ke Slovu, natož pak k Bohu. Pokud zvolíme jako výchozí bod k použití rozumu víru, bude naše cesta k nejvyššímu poznání značně usnadněna a ďábel nám do ní nebude moci tak snadno klást falešné směrovky.

Martin Luther také používal rozum, i když se někdy vyjádřil, že rozum se chová jako prostitutka. A měl pravdu. Rozum se dá použít pro Boha i proti Němu. A on ho používal pro Boha, i když hájil před Zwinglim demonstrativním nápisem na stole „Toto je mé tělo“ rozumově neobhajitelný názor, že Kristus se stane při Večeři Páně skutečným tělem. Přestože Jeho fyzické tělo nemůže být dělitelné na mnoho míst současně na současně konaná místa shromáždění ctitelů. Ke cti Luthera musíme uvést, že tento problém dosud neobjasnil nikdo. Pokud ovšem nepočítáme teology z Jednoty bratrské, kteří dobře věděli, že Kristus je při Večeři přítomen duchovně.. Tím se nechci dotknout katolíků s jejich prazvláštní transsubstanciací. Ostatně, historikové tvrdí, že i první křesťané vždy považovali Večeři Páně za něco tajemného.

A můžeme jít ještě dál. K renesanci a jejímu humanismu, zlomem v poznání světa podle Koperníka, Galilea, Newtona, či pokračovat osvícenstvím. To již lidé budovali poznání o vesmíru, jeho dokonalém řádu a harmonii. Vesmír má řád, tedy je poznatelný rozumem. Lidstvo již mělo negativní zkušenost s církví, která základní pravidla řádu materiálního světa zuby nehty popírala. Církev také vyvolávala náboženské války, tak proč nedat přednost rozumu? Ani symbol této doby, Descartes, však nikdy neodešel od víry v nemateriální nadstavbu. Vezměme třeba produkt osvícenství, deismus. Přinesl naprosto zásadní potvrzení pravdy o rozumovém poznání Boha bez dogmat, bez Písma či bez jakéhokoliv nadpřirozeného zjevení: Rozumem lze totiž poznat Boha, poznat, že Bůh je osobní, poznat, že existuje život po smrti, existuje soud, ve kterém bude zhodnoceno vše dobré a špatné a podle hodnocení poskytnuta odměna. O tom všem se lze přesvědčit rozumem, pokud vezmeme v úvahu nejen materiální stvoření, ale též své nitro, neboli srdce a násilně nezastíráme poznatky ze svého svědomí. Poznání „myslím, tedy jsem“ pochází právě od Descarta. A když myslím, musím pocítit i své svědomí. Ostatně, zdatný kristovec si jistě hned vzpomene na Pavla a jeho Římanům 1:19 a 20, 2:15, případně další texty.

Odpověď na antropocentrismus (zaměření na člověka) osvícenců předal zakladatel moderní teologie Schleiermacher. Jenže učinil to tak, že víru oddělil od rozumu, jak již dříve učil Kant. Pod vlivem romantiků, kteří zdůrazňovali prožitky, případně aby jim to ve své době dokázal vysvětlit, považoval víru za výsledek lidského prožitku s Bohem. Oddělení víry od rozumu tedy vedlo k subjektivismu - Bůh se zjevoval každému jinak, v závislosti na jeho konkrétních prožitcích.

Ačkoliv etapa rozumového poznání Boha, kupodivu vycházející od Schleiermacherových žáků, bývá charakterizována jako liberální teologie, musíme si na slova „liberál“ nebo „liberální“ dávat velký pozor. Toto označení bývá často zneužíváno jako nálepka k označení nepřítele. Nepravdivě, téměř vždy ve smyslu „kdo nevěří jako já, je liberál“. Většinou je takto nálepkován ten, kdo vezme poznanou a ověřenou pravdu, například od historika, a potom si podle ní „dovolí“ vyložit a dát do souladu biblické texty jiným způsobem, než bylo dosavadní naučenou zvyklostí. Neřku-li, když se přitom opře do nějakého dogmatu. Přitom dogmatické zvyklosti, což není nic jiného než omílání zákonických pouček bez přemýšlení, mohou být ve své podstatě pošlapáním Ježíšova učení, že smysl a účel zákona má přednost před literou. Když někdo používá rozum (ten má přece darovaný od Boha) ke cti a růstu víry v Boha, tak určitě zjevuje Boží slávu. I když za to sklidí posměšek „liberál“.

Skutečná liberální teologie, čímž se myslí hlavně teologie 19. a začátku minulého století, opravdu používala filozofický a psychologický náhled na víru doplněný o historický kriticismus. Mezi ty radikální patří třeba vyjádření „křesťanství je ničím nepodložená víra ke starým spisům“, nebo „víra v Boha je absolutní oddání se nepoznatelné, případně neexistující osobě“, či „víra je založena jen na pocitech a vnitřních prožitcích, s realitou nemá nic společného“, či „víra je projekcí našich vlastních představ“. Když popíši své skromné poznatky, založené na přesvědčení, že každý věřící myslící člověk o své víře přemýšlí a chce ji uvést do souladu s poznatky světa kolem sebe, tedy že nepřemýšlí o tom, jak Boha poškodit nebo víru mnohých znejistit, ale pouze vysvětlit (viz dříve Anselm), tak si musím liberálních teologů vážit, i kdyby to bylo jen pro jejich nenaplněnou snahu o poznání principů víry a hledání skutečného Boha. Takže jsem přesvědčen, liberální teolog se Bohu nikdy nevzpíral, naopak, hledal cestu, jak mu lépe porozumět.

Výsledkem bádání liberálních teologů bylo bohužel oproštění Písma a Ježíše od zjevení a zázraků. Což vedlo k morálnímu vzoru, byť dokonalému. Byla dokonce doba, kdy liberálové se starali od chudé. Na rozdíl od mnohých evangelikálů, kteří svou úlohu na tomto světě hledali v hypertrofované teologické nauce o předurčení či podobných doktrínách poukazujících mimo reálný svět. Liberálních teologů bylo mnoho, pokud jsem ta jména zaslechl správně a správně přepsal z fonetického slyšení, tak například Ritchel, Rauschenbusch, Waldhauser, Hanach (či Anah?), David Strauss, Albert Schweitzer. Musím si postěžovat, že když hledám poznatky o historii církve, o víře, o Bibli a lidech s tím spojených, tak je toho sice na webu mnoho, ale nikdy nenajdu shrnutí toho nejdůležitějšího. Církve jsou nejspíš evidentně ponořeny do problémů se sebou samými, takže nemají čas a lidi na vzdělávání svých oveček.

Z přednášky jsem také slyšel, že smrtelnou ránu zasadil liberální teologii Barth svým učením o kristocentritě zahrnuté v každé části Písma, včetně Starého zákona. Ale také jsem slyšel, že on sám považoval některé biblické texty za plné chyb a omylů. Dnešní teologové hovoří o Písmu měkčeji, například „nelze brát všechny texty Písma vážně“. Já však tohle neumím přijmout, ale nikomu svůj názor nevnucuji: Já raději přijmu výklad liberálního teologa, který jasně prokáže podle historického bádání a dobové interpretace, že takto zpochybněné texty byly napsány v souladu s dobovým poznáním a kulturními zvyklostmi. A takto vysvětlené je berou se vší vážností.

Ještě zmíním, čeho jsem si všiml u liberálních teologů: Že téměř všichni, ať dřívější nebo dnešní, věří ve všeobecnou spásu (univerzalismus). Neboť si neumí představit, že by milující Bůh, zvláště pak otec, někoho hubil. Umíte si jako rodič představit, že by jste své děti uvrhli do věčného trápení jen proto, že vás někdy neposlechly? Když si neumím představit ani trápení svých nepřátel, jak bych mohl žít v království, které vládne po krvavé odplatě?

Začal jsem tím, že se hledá viník úbytku věřících v liberální teologii. Jaký je to však omyl! Vliv liberální teologie zanikl již před více než stoletím, když věřící obec poznala, že nelze žít s Bohem a Ježíšem, kteří byli zbaveni konání divů a zázraků. Máme dobu, kdy přemýšlející část lidstva po utrpení válek poznala krach humanismu a ideálů o dobrovolném nastavení morálních pravidel. Což poznal již indický král Ašóka (3. stol. před n.l.), krutý dobyvatel. Po bitvě plné mrtvol prodělal obrácení na budhismus, když se po průchodu bojištěm setkal s ženou držící na klíně svého mrtvého syna. Ta se ho zeptala: „Jsi Ašóku mocný král. Když jsi tak mocný a všechno můžeš, i zabíjet, zda také dovedeš oživit mého syna?“ Ašóka se obrátil a začal prosazovat morální pravidla plné vzájemného porozumění a sounáležitosti. Nechal po celé své říši postavit sloupy s vytesanými morálními zákony. Jak to dopadlo? Již za svého života Ašóka poznal, že taková pravidla jsou jeho lidu trnem v očích. Lid je ničil a Ašóka musel potlačovat četné vzpoury namířené proti takovým zákonům. Sloupy a vytesané nápisy byly všeobecně ničeny. Nepřipomíná to pozdější spor Augustina s Pelágiem, kde Augustin tvrdil, že člověk se nemůže bez pomoci Boží stát dobrým, ať si to třeba sám umane?

Dnešní křesťané se však tomuto poznání urputně brání ačkoliv jde o poznání rozumové. Neustále se omílá „Kristus zde má jen ty tvoje ruce“, což byl také text, který Němci dali na poničenou bezrukou sochu Krista vyhrabanou z vybombardovaného kostela. Také přibyla další evangelia, jako třeba sociální, černošské, feministické. Nemluvě o evangeliích národních, resp. národnostních. Každý si pro své přesvědčení dokáže v Písmu najít dost důkazů. Postmoderní svět je zmítán přesvědčením, že „každý má svou pravdu“ a tedy každý si může evangelium vyložit podle svých potřeb a přesvědčení.

Archeologický průzkum nabyl nečekané expanze. Nelze již jednoduše říci „Bible obsahuje pouze historické pravdy“, když nalezená fakta svědčí o něčem jiném. Historický kriticismus Písma byl již dávno uzavřen poznáním, že Bible není historickou příručkou. Ale na pozadí historických událostí nám předává poznatky o Bohu a člověku. Jak jinak lze vysvětlit, že Abrahám mohl jít do Uru Kaldejského (Genesis 11:28 a další), když sídlo s tímto názvem existovalo až tisíc let po Abrahámovi?

Dnešní křesťané se zaměřili hlavně na osobní prožitky, než by zkoumali Boží realitu. Napodobují svět a dokonce jiná náboženství tím, že prožitky stavějí na přední místo. To již zde bylo. Již hinduisté otupovali svou mysl tisícerým opakováním Hare Krišna, budhisté meditací odpoutáním myšlenek od těla. Zkuste se soustředěně dívat do plamene svíčky: Za 15 minut budete v transu jak jógíni, kteří to tak dělali. Zkrátka mimo realitu. Mimo realitu se dostávají i prožitky naplněné zhlédnutím či pouhým poslechem přitažlivé hudby, která naplňuje církevní domy namísto slova a Slova. Podobně, jako působí hluk rockových koncertů, kde světelné a obrazové symboly (včetně satanských) naplňují neznabohům jejich mysl odpoutanou od reality a přivedenou do davového šílenství. Svět je plný prožitků bez rozumu a křesťané nejsou ani trochu mimo, byť to neprožívají jako feťáci. Nazývají to po svém, vyzdvihují glosolálie či jiná charismata. Nic proti nim, nic proti pěkné hudbě, nic proti obdarování. Ale co říci těm, kteří například v bolestech svého těla prosí o Boží smilování a nic nepřichází? Že jsou z požitků poskytovaných církvemi vyloučeni? Kde máme proklamované působení Ducha, který všem dokáže Boha přiblížit? Kde nalezneme vysvětlení, které se stane i útěchou, když ne v použití rozumu? Neměli jsme to již rozumem poznat za těch dva tisíce let?

Zde je rozum nějak mimo koleje, do kterých nás chtěl Bůh vést. Prožitky k víře patří, ale rozum stojí nad nimi. V prožitcích lze sklouznout k požitkářství. Máme obdělávat a střežit, nikoliv prožívat. Už chápeme, před kým máme Boží zahradu střežit? Před námi samotnými. A podobně, jako dříve osvícenci, Anselm nebo liberální teologové vzít jako oni rozum do hrsti. Alespoň já to tak vidím.