Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

3. února r. 1945 se rozlétla světovými agenturami překvapující zpráva: Vrchní rabín města Říma Izrael Zolli konvertoval ke katolicismu a dal se i se svojí manželkou a dcerou pokřtít. Kdo byl tento muž?

Narodil se r. 1881 ve městě Broda v Polsku v ortodoxní židovské rodině obchodníka Zollera. Jeho rodiště spadalo do rakouského záboru, byl tedy občanem Rakousko-Uherska. Navštěvoval židovskou obecnou školu, přitom se ale přátelil s katolickými chlapci. Klišé o tradičním polském antisemitismu v tomto případě nefungovalo. Zolli později vzpomínal, jak ho jeden kamarád katolík, když mu bylo dvanáct let, vzal domů a on tam uviděl na stěně viset kříž s korpusem. Tehdy začal jeho první zájem o osobu Ježíše Krista. Napsal o tom ve svých soukromých poznámkách: „Pravda je ukřižovaná, největší moudrost je ukřižovaná. Bůh je ukřižován ve svém Synu…. Ukřižovaný budil ve mně už tenkrát silný soucit. Prožíval jsem vnitřně jeho nevinnost i jeho bolesti…. Ten člověk na kříži netrpěl v důsledku nemoci. Byl mladý…. Ten člověk byl pro mne nyní On, s velkým O. Nebyl zlý, nemohl být v žádném případě zlý. Možný nebyl tím Sluhou Božím, jehož písně čteme ve škole…. Ale jedním jsem si byl jistý: On byl dobrý…. Měl jsem tenkrát dvanáct let, když Někdo Neviditelný zaklepal na dveře mojí duše…“ Vystudoval na přání rodičů rabínskou školu. Představení jej vyslali až do Terstu na Jadranu, který byl tehdy také součástí Rakousko-Uherska. Tam působil jako rabín židovské náboženské obce. Ukřižovaný z domu kamarádových rodičů ho však neustále provázel, nemohl na tento zážitek zapomenout. Přišla první světová válka a rozpad habsburské monarchie. Zolli (tehdy se ještě jmenoval Zoller) zůstával pořád jako rabín v Terstu a na tom nic nezměnil ani fakt, že toto město se stalo po válce součástí Italského království.
R. 1922 se zmocnili vlády fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Fašistický režim až do druhé poloviny třicátých let přál Židům a dával to okázale najevo. Nejbohatší bankéř Itálie Etio Etella, ortodoxní Žid, založil organizaci pod názvem „Židé pro fašismus“, jejímiž členy se stala většina židovské populace v Itálii, nehledě k tomu, že řada italských Židů byla též ve fašistické straně a zastávala vysoké posty v jejím aparátu a ve státní správě, např. předák fašistické mládeže a stranický funkcionář Gabriele d´Annunzio nebo vrchní velitel italské pořádkové policie Dante Amalsi. Vstřícnost Mussoliniho režimu vůči Židům se projevila také v tom, že rabínská škola v Terstu byla povýšena na samostatnou fakultu tamní univerzity. Rabín Zoller, který byl známý svými rozsáhlými vědomostmi na téma Starého zákona, se stal na tomto ústavu profesorem. Musel udělat pouze jedno: Romanizovat si své jméno, neboť italský fašismus hlásal nacionalistickou teorii, že v Itálii nežije jiný národ než Italové. Kdo z cizinců chtěl tedy v této zemi zůstat, musel přijmout italskou národnost a upravit podle toho své jméno a příjmení. Tak se z Zollera stal Zolli. Až do druhé poloviny třicátých let probíhal život rabína a univerzitního učitele Izraele Zolliho poklidně. Tuto idylku však rozprášily protižidovské zákony r. 1938.  Ty byly sice ve srovnání s německými jejich slabým odvarem, nicméně přesto znamenaly pro mnoho Židů v Itálii vyloučení z fašistické strany, ztrátu zaměstnání nebo majetku. Sv. stolec si ještě před schválením těchto zákonů vynutil jednání s italskou vládou, to však nevedlo k cíli. Státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.) zaslal pak jménem papeže Pia XI. Mussolinimu oficiální protest proti dotyčné legislativě, v březnu r. 1939 potom Sv. oficium (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry) zveřejnilo varování před rasovým učením šířeným v Itálii. Zolliho se dotkly protižidovské zákony tím, že rabínská škola v Terstu přišla o svůj univerzitní status a stala se předmětem administrativních šikan. Zolli přestal být univerzitním profesorem a nesměl vyučovat na žádné vysoké škole v Itálii. Nicméně autorita, kterou si vydobyl u židovské populace i mezi rabíny, vedla k tomu, že byl r. 1940 zvolen vrchním rabínem města Říma. Přestěhoval se tedy z Terstu do „Věčného města“. Itálie právě toho roku vstoupila do války po boku Německa jako jeho vazal. Postavení Židů v Itálii však bylo navzdory zákonům z r. 1938 nesrovnatelně lepší než v zemích obsazených německými nacisty. Synagogy fungovaly, rabíni nerušeně vykonávali obřady, Židé, pokud neměli označení „nepřítel státu“, se mohli bez problémů pohybovat po celé zemi, navštěvovat divadla, kina i hospody, což v Německu nesměli. Nad italskou židovskou komunitou však neustále visel Damoklův meč, že toto dřív nebo později skončí a všichni půjdou do ghet a koncentračních táborů. Proto římská židovská náboženská obec požadovala od vrchního rabína Zolliho prohlášení ponížené loajality vůči režimu a podporu válce, kterou Hitler a Mussolini vedli. Domnívala se, že jedině tento postoj ušetří italské Židy osudu jejich krajanů ve střední a západní Evropě. Izrael Zolli toto kategoricky odmítal a pustil se kvůli tomu do ostrého sporu s Dantem Amalsim, náčelníkem italské policie, jenž patřil také k římské židovské náboženské obci. Amalsi byl oddaným přívržencem Mussoliniho režimu, což ho uchránilo před aplikací rasových zákonů z r. 1938. V té době začal Zolli úzce spolupracovat s Vatikánem a katolickými církevními institucemi při pomoci židovským emigrantům z Balkánu. Němci tam organizovali deportace Židů do vyhlazovacích táborů. Protože část Balkánu byla obsazena Italy, kteří deportace neprováděli, překračovalo mnoho Židů hranice do italského záboru, odkud se potom různými cestami dostávali přímo do Itálie. Tam nacházeli úkryty v klášterech, což vrchní rabín Zolli spoluorganizoval. Fašistické Itálii slouží ke cti, že nekapitulovala před Hitlerovým požadavkem zavést deportace Židů do vyhlazovacích táborů jako v Německu a v jím okupovaných teritoriích. Ještě na jaře r. 1943, kdy již informace, že Židé jsou ve zvláštních lágrech v okupovaném Polsku vražděni, prosakovaly na veřejnost, samotný Mussolini na zasedání Velké fašistické rady prohlásil: „Jsme sice protižidovští, ale ne kati….“.  Zde je opět nutno vyzvednout zásluhu papeže a Vatikánu, který neustále vyvíjel tlak na italskou vládu, aby neustupovala Berlínu, nevydávala židovské uprchlíky a nedeportovala Židy do německých koncentračních táborů. Písemných dokladů je k tomu bezpočet. Situace se ale rychle změnila po vstupu německých ozbrojených sil do Itálie v létě r. 1943. Velitel SS Herbert Kappler žádal od římské židovské obce do 24 hodin padesát kilogramů zlata, jinak pohrozil deportací všech židovských mužů do koncentračních táborů. Židům se podařilo shromáždit třicet pět kilogramů, chybělo ještě patnáct. Zolli kontaktoval papeže Pia XII. Ten sice požadovanou sumu nevlastnil, obrátil se ale na katolíky města Říma. Díky jim bylo patnáct kilogramů na stole. Římští Židé však Němcům nevěřili, rasistická propaganda nacistů nevěstila nic dobrého. Proto začaly celé rodiny opouštět své domy a byty a obracely se na církevní instituce s prosbou o poskytnutí úkrytu. Vrchní rabín Zolli vyjednával s církevními představenými. Pod přímým patronátem Pia XII. se tak přes sedm tisíc římských Židů ukrylo v klášterech, na farách a u spolehlivých katolických rodin. Totéž probíhalo i v jiných italských městech obsazených Němci. Papež udělil pro tento účel dispens od klauzury u přísných řeholních řádů, ano, vydal i příkaz, aby Židé byli ukrýváni také na území Vatikánského státu. V papežském letním sídle v Castelgandolfu spala jedna židovská rodina s dětmi dokonce přímo v papežově ložnici. Díky této odvážné akci katolické církve ve jménu lásky k bližnímu se tak podařilo uchránit sedm tisíc římských Židů před téměř jistou smrtí v plynových komorách, protože Kappler skutečně svůj slib věrolomně porušil a v noci z 15. na 16. října r. 1943 provedli esesáci razii ve všech příbytcích římských Židů. Ti, kteří situaci podcenili a neukryli se zavčas v církevních zařízeních, byli odvezeni do Osvětimi. Jejich počet činil téměř dva tisíce. Státní sekretář kardinál Maglione jménem papeže protestoval u německé ambasády, a dostalo se mu ujištění, že další deportace již neproběhnou. Protože nacistům se ale nedalo věřit, zůstávali Židé schováni v církevních objektech až do osvobození města Říma v červenci r. 1944. Zollimu a jeho rodině katolické instituce zprostředkovaly úkryt u jedné věřící rodiny. Ihned po osvobození Říma v červenci r. 1944 konal tento vrchní rabín v římské synagoze obřad slavnostního díkůvzdání, přenášený rozhlasem, při němž se slzami v očích dojatě děkoval papeži Piovi XII. a katolické církvi za všechno, co udělali pro záchranu židovské komunity v Itálii. Upozornil, že kdyby nebylo Pia XII. a církevních orgánů, přišli by téměř všichni Židé z Říma a z těch částí Itálie, které obsadili Němci, o život. Poté si vyžádal ještě soukromou audienci u Pia XII., aby mu jménem celé římské židovské náboženské obce poděkoval. Vatikánský archiv uchovává tisíce děkovných dopisů zachráněných Židů Piovi XII. Jsou mezi nimi i rabíni, významní vědci a intelektuálové. Nicméně největší význam má právě vyjádření díků vrchního rabína města Říma. To spolu s následnou konverzí Izraele Zolliho je nejpřesvědčivějším argumentem proti podlým mediálním lžím, které obviňují Pia XII. z nečinnosti a lhostejnosti vůči osudu Židů za druhé světové války nebo dokonce ze spolupráce s nacisty, což je přímo žumpově hnusné.

To všechno dobře vnímal právě Izrael Zolli. O Piovi XII. po válce ve svých poznámkách napsal: „Nebyla žádná propast hrůzy a neštěstí, do níž by duch lásky Pia XII. nesestoupil. O všestranných dílech milosrdenství Sv. otce by bylo možno psát svazky. Za tímto velkým papežem stojí katoličtí kněží na celém světě, řeholníci a řeholnice, laici. Kdo je schopen vypovědět to, co vykonali? Zákon přísné klauzury byl zrušen, všechno, každá věc byla dána do služby milosrdenství. Když se rozmohlo utrpení, rozmohlo se i světlo vyzařující ze Srdce Krista a Jeho náměstka. Židovstvo je zavázáno Piovi XII. velkým dluhem díků. Žádný hrdina v dějinách nebyl více odhodlaný a bojující, více hrdinský než Pius XII.“
V únoru r. 1945 způsobil vrchní rabín Zolli největší šok veřejnosti, když se dal spolu s manželkou Emmou a dcerou Miriam pokřtít. Média psala, že je to z vděčnosti vůči Piovi XII., Zolli to ale ve svých poznámkách popírá. Odvolává se na vnitřní zjevení samotného Ježíše Krista, jehož se mu dostalo počátkem r. 1945 při jednom obřadu v synagoze. Zde jsou jeho slova: „Roku 1945 zablesklo v mé duši světlo. Byla to doba plného rozkvětu mého duchovního života, po velkém zármutku se zrodila z věčně kvetoucího stromu Kristova kříže hojnost plodů. Řekl mi: ‚Pojď za mnou!‘ Byla to výzva od Boha. Šel jsem za ním a 13. února r. 1945 přijal v katolické církvi křest.“ Zároveň mu Pán řekl ohledně synagogy: „Jsi tady naposled.“ Zolliho křest byl jen vyvrcholením toho, co zažil jako dvanáctiletý chlapec, když uviděl v bytě rodičů svého katolického kamaráda kříž. Jak se sám svěřuje, Kristus mu od té doby nedal spát. Znal samozřejmě talmud a jeho pomluvy Krista jako údajně nemanželského syna a falešného Mesiáše, bral je však, i když byl rabínem, kriticky a postupně si vytvářel pozitivní vztah k Ježíši, jenž vyvrcholil mystickým zážitkem r. 1945 a následným křtem. Vděčnost k obdivovanému hrdinskému papeži Piovi XII. projevil nakonec tím, že přijal jako své jeho křestní jméno „Eugenio“. Rozhodně však Zolliho křest byl motivován podstatně hlouběji než pouhou vděčností, jak svědčí celý jeho duchovní vývoj, zachycený v soukromých poznámkách.  I když příklad obětavosti a statečnosti papeže Pia XII. a zajisté i mnoha dalších katolických duchovních a laiků hrál při Zolliho konverzi významnou roli, přece jen tím podstatným byl fakt, že on poznal Ježíše Krista jako opravdového Mesiáše a Syna Božího, na něhož ukazují všechna proroctví Starého zákona.
Zolli těm, kteří ho obviňovali ze zrady víry otců, odpověděl: „Mám klidné svědomí, nic jsem nezapřel. Cožpak Bůh sv. Pavla není také Bohem Abraháma, Izáka a Jakuba? Svatý Pavel se obrátil. Myslíte, že tím opustil Boha Izraele a přestal Ho milovat? Bylo by absurdní odpovědět kladně.“ Zolli byl jmenován profesorem římského Biblického institutu. Vydal též významnou knihu s názvem Petrus, obhajující papežský primát proti protestantskému pojetí. Zemřel r. 1956, zaopatřen sv. svátostmi. Na smrtelném loži ještě stačil říct: „Mám naději, že Pán mi odpustil hříchy. S důvěrou se zcela oddávám Jeho milosrdenství.“ Životní příběh katolického konvertity ze židovství Eugenia Izraele Zolliho nutí k následné reflexi. Časopis Te Deumse již několikrát vyjadřoval ke známému a často používanému výroku papeže Jana Pavla II., že Židé jsou „svým způsobem naši starší bratři ve víře“. Starozákonní Izrael se spravedlivými patriarchy, proroky a králi, s Abrahámem, Mojžíšem, Davidem, Izajášem atd. skutečně byl naším „starším bratrem ve víře“, a to bez přívlastků. Tato starozákonní víra směřovala ke Kristu jako vytouženému Mesiáši nejen Izraele, nýbrž celého lidstva. Nicméně židovská náboženská reprezentace svým odsouzením Ježíše Krista na kříž a poté ukamenováním Štěpána a pronásledováním apoštolů a prvotní křesťanské obce vyslovila k tomu své jednoznačné „ne“.
To se promítlo i do talmudu, jenž tvoří vedle Starého zákona hlavní náboženskou knihu ortodoxního židovstva po pádu Jeruzaléma r. 70 až do současnosti. Talmud se vyjadřuje o Kristu a potažmo o Panně Marii nejen urážlivě, ale přímo rouhavě: prý byl podvodníkem, falešným mesiášem a nemanželským synem. Kdo takto smýšlí, nemůže být od katolíků nazýván „starší bratr ve víře“ – a to ani s upřesněním „svým způsobem“, protože Starý zákon ukazuje na Ježíše Nazaretského, jeho předpovědi se splnily právě na Něm.
Přesto však výrok o „svým způsobem starších bratřích ve víře“ svoji logiku má. Mezi ortodoxními Židy jsou jednotlivci včetně některých rabínů, kteří mají kritický postoj vůči urážlivým tezím talmudu o Kristu a chtějí se sami přesvědčit, jestli se starozákonní předpovědi na Něm nesplnily. V této pozici se nacházel právě E. I. Zolli v době, kdy byl ještě rabínem. Talmudistická rouhání Ježíši Nazaretskému vnitřně odmítal a toužil udělat si sám v tomto jasno. Výsledkem byla nakonec jeho upřímná konverze. O Zollim snad lze říci, že v době před konverzí, kdy poctivě hledal a postupně se „seznamoval“ s Kristem, byl vůči Církvi nějak ve stavu „svým způsobem staršího bratra ve víře“. Totéž platí o každém Židovi, jenž kráčí cestou E. I. Zolliho, což znamená, že odmítá talmudské sprostoty o Kristu a setrvává na víře Starého zákona. Od tohoto postoje je však na hony vzdálena současná oficiální židovská náboženská reprezentace ve světě. To, že neustále špiní památku hrdinného papeže Pia XII., jemuž by měl být celý židovský národ maximálně vděčný, jak se vyjádřil právě E. I. Zolli, směřuje mnohem dál než k pouhé osobě tohoto pontifika. Přijmout totiž skutečnost, že ten, kdo je vydáván za náměstka Kristova, má i za cenu osobního rizika obrovské humanitární zásluhy na záchraně tisíců Židů před nacistickými zločinci, znamená také přijmout jako pozitivní i to, co on reprezentuje. Odtud zbývá už jen krůček k poznání, že Ježíš byl skutečně pravým Mesiášem, Spasitelem, Božím Synem. Toho se právě mnozí představitelé židovstva bojí, proto musí být Pius XII. vylíčen v nejčernějších barvách – a to navzdory očividným a jednoznačným faktům. Aplikovat vůči takovým slova o „svým způsobem starších bratřích ve víře“ je proto v příkrém rozporu s realitou.
Nikdy však nesmíme zapomenout na 11. kapitolu listu sv. Pavla Římanům, podle níž nakonec i izraelský národ, alespoň jeho většina, přijme Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele. Na tom je založena naše optimistická naděje do budoucna. Tu již teď naplňují mnozí významní konvertité ze židovství za posledních dvě stě let: Arthur Cohen, Alfons Ratisbona a k nim se plným právem řadí též Eugenio Izrael Zolli. Kéž jejich příklad – a také jejich přímluva v nebi – je inspirující pro všechny současné ortodoxní Židy! Na tento úmysl se též modleme!